Pokračování Sexu ve městě aneb Stárnutí je trapas

Je těžké se na první tři díly „A jak to bylo dál“ dívat jako na úplně nový počin, ale nedá se nic dělat, tohle už není Sex ve městě. A ani být nechce a nemá, jak vysvětluje pro Variety tvůrce původního seriálu i nového volného pokračování Michael Patrick King: „I ve střižně jsem se snažil z materiálu dostat pryč všechno, co zavánělo starými časy. Byly tu vtipy, které zněly, jako by patřily do starého seriálu. To neznamená, že tu vtipy nejsou, jen jsme se snažili narušit paradigma, narušit starý známý rytmus, narušit všechna očekávání.“ Pryč je typický voiceover průvodkyně seriálu, sex-sloupkařky Carrie Bradshaw, která nyní dostává prostor jen na úplném konci každého dílu – jednu strohou větu. „Její voiceover tu chybí, a je to proto, že Carrie ztratila nadhled. Zničil jsem její svět, dostala jednu větu na konci, nic víc. A je to tak, aspoň prozatím, v pořádku.“

Mohlo by se zdát, že se z laskavého muže, který spolu s autorkou knižní předlohy Candance Bushnell vytvořil svět neoliberálních privilegovaných newyorských třicátnic, stal skoro Lars von Trier, který se vyžívá v utrpení svých hrdinek. Do rozbití Carriina světa tvůrci šlápli s opravdovou vervou, když na konci prvního dílu zabili hlavní a tak trochu mytickou postavu Carriina vysněného Pana Božského, za kterého je na začátku řady Carrie po spoustě peripetií šťastně a spokojeně vdaná. (Což se mimochodem ukázalo jako prozřetelnost ve chvíli, kdy jen pár dní po premiéře prvních dílů na představitele postavy Chrise Notha vypluly na povrch obvinění ze sexuálních napadení, kterých se měl dopustit v letech 2004 a 2015.)

První díl Sex and the City byl odvysílán 6. června 1998. Tak co, už se cítíte staří? Připomeňte si s námi, jak šel čas s postavami, které redefinovaly moderní seriálovou hrdinku.

Zabít pana Božského je scenáristicky chytrý tah, který otevírá mnoho možností, kam seriál a postavu Carrie posunout, a rozhodně sedí i do étosu původního seriálu, který se nevyhýbal tématům jako neplodnost nebo rakovina. Ostatně, právě smrt je jedna z mála přirozeně působících autorských rozhodnutí, a veskrze sympatických, protože smrt k životu patří, a nejen ve věku hlavních hrdinek.

Rozpačitě působí jiné cesty, po kterých se scenáristický tým vydává a snaží se kličkovat územím současného diskurzu o politické korektnosti, což často působí přinejlepším komicky, přinejhorším šíleně trapně. V obou případech ovšem hrozí, že se z vás při dlouhodobém sledování stane funkční alkoholička jako z Mirandy Hobbs, protože někdy je to bez skleničky chablis doslova k nepřežití.

Carrie nositelkou modernity?

Pokud se tým tvůrců dobrovolně rozhodl zničit Carrie Bradshaw (s čímž nakonec dost diváků, kteří s hlavní hrdinkou ani v původním seriálu nesouznili, může sympatizovat), pak daleko podivněji působí nové vzorce u dalších známých postav. Z postavy Mirandy, která měla dlouhodobě největší nadhled, se stala pomatená „Karen“, která se zuby nehty snaží být tak moc „woke“, až se stydíte, že jste seriál vůbec zapnuli.

Navíc je plná těžko pochopitelných paradoxů. Postava, která se nikdy nebála novinek a žila ve světě se všemi jeho výdobytky (vzpomeňte si, že si třeba jako první z party pořídila předchůdce dnešních streamovacích platforem TiVa), se stala žena, která neposlouchá podcasty (vsadila bych se, že právě Miranda by během lockdownů hltala všechno, co nabízí NPR nebo americká podcastová produkce Wondery) a nejspíš nemá ani instagram. Na druhou stranu absolutně nemá problém nechat svého sedmnáctiletého syna provozovat divoký sex vedle vlastní ložnice. Nositelkou modernity se tak stává právě Carrie (vzpomeňte si, že jde o postavu, která měla snad jako jedna z posledních z původní čtveřice mobilní telefon!), která to od sloupkařky a knižní autorky najednou dotáhne na streetstyleovou instagramerku, a navíc podcasterku.

Vyřešit absenci Samanthy, postavy, která původnímu dílu dávala do jména onen příslovečný „sex“, jistě nebylo snadné, i proto, že všichni fanoušci seriálu a tabloidů už dlouho vědí, že představitelka role Kim Catrall se nepohodla s producenty a hlavně pak s představitelkou Carrie Sarah Jessicou Parker a odmítla na novém seriálu participovat. Vyřešit to prostřednictvím rychlého vysvětlení v prvních dvaceti minutách seriálu jejím stěhováním a trochu prapodivnou hádkou s nejlepší kamarádkou bylo nakonec asi ještě z těch obstojnějších řešení. Včetně pietních květin, které svojí bývalé kamarádce nechala poslat na pohřeb jejího muže. Podobně se ostatně tvůrci jali vyřešit i pandemii, pár rychlými zmínkami v prvních minutách a Carriinými elegantními disco rukavičkami a dezinfekcí. 

Jediný, kdo se stabilně drží svého charakteru, je panička Charlotte. K té přidávají tvůrci její černošskou verzi, Lisu Todd Wexley v podání Nicole Ari Parker. Kromě postav dětí, které stejně jako hlavní (dnes už) trojka vyrostly, se tu pak objevuje ještě postava Mirandiny vysokoškolské profesorky Nyi Wallace (Karen Pittman) a Che Diaz (Sara Ramirez), Carriiny podcastové šéfky. A právě všechny nové postavy nás mají přenést do newyorského současného kontextu – pokrývají nejrůznější genderové identity nebo vyrovnávají rasové zastoupení. Jen bohužel až příliš na sílu.

Jak probudit seriál z hibernace

Na otázku, jak nakopnout seriál, kterému bylo vytýkáno, že je mimo jiné příliš bílý a neinkluzivní, do roku 2021, sama nemám odpověď. Nabízí se možnost nechat Sex ve městě být a prostě se na pokračování vykašlat. Ale nalijme si, jako Miranda, čistého vína – jakkoli vyvedený spin-off slibuje zisky. A nalijme si podruhé – i přes všechen cringe jsme až příliš zvědaví na to, jak se s postavami, současností a novým narativem scenáristé popasovali, takže ať „cringujeme“ sebevíc, prostě se podíváme. Z nostalgie, z čiré zvědavosti, z nenávisti (ano, říká se tomu „hate-watch“). Tvůrčí tým prostě a jednoduše nemohl tenhle souboj s časem vyhrát, a stejně jako seriálové hrdinky se tak teď musí popasovat s vlnou kritiky.

Když se na celé „A jak to bylo dál“ podíváme v metaforické rovině, možná že přesně o tom stárnutí je. Nemůžeme vyhrát. Buď se z nás stanou mentální důchodci křičící na mrak, kteří vzpomínají na staré dobré časy a novinkám nerozumějí a nechtějí rozumět, nebo variace na meme se Stevem Buscemim „How do you do, fellow kids“, americkou verzi „Vrať se do hrobu“. Stárnutí je stejně nevyhnutelné jako něčím bytostně trapné, zvláště ve světě, který dává důraz na věčné mládí a na to, abychom všichni neustále, v rychlém toku informací, drželi prst na tepu doby. 

Ostatně podobně máme tendenci řešit i to, jak původní hrdinky vypadají, kolik botoxů, výplní a ořezaných brad vlastně mají. Ani tady nelze před obecnou kritikou jako žena obstát – buď je to moc, nebo málo. Podobně vnímám i pokusy o aktuální témata: moc nebo málo a spousta otázek k tomu. Nevěděla by Charlotte už dávno ze zázemí liberálních škol pro bohaté, jak nakládat s genderovou nonkonformitou svojí dcery? Nenarazila by Carrie už dávno a o něco přirozeněji na debaty ohledně konsentu, sexworku, inkluzivity? Nepracovala by Miranda už dávno jako pro bono právnička pro matky samoživitelky a nepřidala by se k #blm? Opravdu by šedesátník Steve musel nosit naslouchátka ve světě, kde osmdesátiletý Silvio Berlusconi vypadá pořád jako před dvaceti lety? Kdo ví!

Řekni Carrie, že jí odpouštíš

Já jsem nakonec ráda, že je Carrie stejně upjatá, jako bývala (anál jí pořád nic neříká a i po padesátce dokáže mít iracionální záseky), ale neopouští ji její cit pro módu. Kostýmy totiž, na rozdíl od scenáristických úletů, pořád drží laťku a jsou plné novinek z přehlídkových mol i referencí na původní seriál. A jsem nejspíš ráda i za to málo, co mě na seriálu baví – ať už nová postava Che (i přes její stand-up, který vypadá spíš jako další manuál pro všechny, kdo by se probrali z kómatu po deseti letech, a internet ho přirovnal k „Hannah Gadsby chudých“).

Potěšila mě i některá camea, ze kterých čiší původní esprit, jenž v jejich podání skutečně funguje – jako postava Susan Sharon, jejímž předobrazem je Dorinda Medley z Real Housewives of New York a která jako jediná divákům připomněla, že se Pan Božský ke Carrie dlouho choval jako k hadru. A nejvíc ze všeho jsem ráda, že přežilo to nejdůležitější – esprit ženského přátelství i po padesátce. Takže slovy Susan Sharon: „Co bylo, bylo! To je všechno minulost, jdi za Carrie a řekni jí, že jí odpouštíš. Tohle je nová kapitola!“