Nové hlasy. Irská literární superstar a depresivní čtení na léto

1 204 | Apolena Rychlíková | 5. 8. 2019 | Literatura

Spisovatelky nové generace si cpou do kapes skvělé kritiky a prestižní ceny. Jejich hrdinky jsou mladé, nadané a sebedestruktivní.

Už nevím, kdy přesně jsem s tím začala a proč. Možná za to mohla Elena Ferrante, díky které jsem po delší době měla pocit, že se na svět kolem sebe můžu dívat očima a zkušenostmi, které mi náleží a které v různých nuancích dobře znám.

Ale možná jen intuitivně zapracovalo moje podvědomí. Tak jak tak, objevilo se v mé knihovně hned několik nových autorek. A spolu s nimi i témata (a především způsob jejich uchopení), která jsem v literatuře postrádala.

Pojďme se o tom bavit

Chtěla jsem mu říct: Kdepak, chtěla jsem, abys mi vyprávěl, jak se ti o mně zdá. Taky jsem měla těžký období, řekla jsem. Neřešme to.“ První česky vydaný román irské literární superstar, teprve osmadvacetileté Sally Rooney, se jmenuje Rozhovory s přáteli (Argo, 2019). V originále vyšel v roce 2017 a jde o autorčin debut, který ji však katapultoval mezi nejuznávanější autorky mladé generace.

Sally Rooney: Rozhovory s přáteli

Sally Rooney: Rozhovory s přáteli. Přeložila Radka Šmahelová. Vydalo Argo v červnu 2019, 284 stran

Na pozadí jednoduchého a přímočarého vyprávění se zaplétáme do banálních rozhovorů jednadvacetileté Frances. Ty vede jak sama se sebou, tak se svými přáteli: Bobbi, první láskou a nejbližší kamarádkou, Nickem, ženatým milencem, trpícím depresemi, i jeho ženou Mellisou.

Kniha v jednoduchém plynutí odkrývá úskalí a nemožnosti obyčejných dialogů, věčný strach z přílišného obnažení se a s tím související zranitelnost. Popisuje hledání hranic ve světě, kde je těžké být skutečně „autentický“ a svůj, ačkoliv právě to se – z různých důvodů – nejvíc cení. Alespoň na povrchu.

Frances, Bobbi, Nick i Mellisa se pohybují v teritoriu, které si sami zvolili a sami načrtli, které je pro ně zdánlivě bezpečné a o kterém se domnívají, že ho mají pod kontrolou. Ve skutečnosti ale až moc často pochybují a bojí se ztrapnění nebo ponížení, pramenícího z přiznání pravdy – ať už je lichotivá, nebo bolestivá.

Ačkoliv je kniha vyprávěná čistě subjektivně a odehrává se výlučně skrz hlavní postavu, tedy Frances, ukazuje Rooney ve své prvotině, jak silně jsou naše životy ovlivněny rodinnými, dobovými a kulturními patologiemi. Bobbi a Frances jsou emancipované mladé ženy, pro které je jejich levicová identita stěžejní, a to i když rády sní o jiném světě, než ve kterém momentálně žijí.

Nick a Melissa zase hledají způsob, jak si uchovat důstojnost a znovu nalézt blízkost, která se jim z jejich zdánlivě dokonalého života úspěšných a krásných lidí z irské vyšší střední třídy vytratila. Nic z toho nejde snadno a některé z rozvorů způsobují při čtení až fyzické pocity trapnosti. Především proto, jak důvěrně známé jsou.

Depresivní čtení na léto

Ve stejném roce vydala svou první knihu i o pár let starší nigerijská spisovatelka Ayobami Adebayo (ročník 1988). V románu s názvem Zůstaň se mnou (2019, Kniha Zlín) se formou klasické narace – byť vyprávějí na střídačku dvě hlavními postavy, Yeyide a Akin, dostává do světa na neustálém pomezí života a smrti. V něm se střetávají nigerijské kulturní zvyklosti s touhou po emancipaci, hluboká láska s ještě hlubším zklamáním a zármutkem, nedorozumění a obavy, které mají fatální důsledky.

Ayobami Adebayo: Zůstaň se mnou

Ayobami Adebayo: Zůstaň se mnou. Přeložil Lukáš Novák. Vydala Kniha Zlín v únoru 2019, 272 stran.

Retrospektivní příběh manželů Yeyide a Akina, který vykresluje i politické zvraty v zemi, je zároveň příběhem skrz na skrz osobním: hlavní protagonisté touží po dítěti, milují se a věří, že to bude právě jejich láska, která překoná všechny zásahy rodiny. Když se tak nestane, začne se všechno rozpadat. Mozaika mužského a ženského vyprávění odkrývá jednotlivé vrstvy postupně a z různých perspektiv, a čím hlouběji se noří, tím nesnesitelnější a beznadějnější to je.

Yeyide a Akin, kteří si chtěli zůstat věrní a nerespektovat tradici nigerijské bigamie, si ubližují a všechno se nakonec točí kolem jejich neschopnosti říct si pravdu. Podobně jako u Rozhovorů s přáteli, ale v úplně jiném společenském a kulturním rámci.

Nesledujeme starosti prekarizovaných, svobodomyslných Irčanek, ale místy až nepředstavitelné trápení dvou blízkých lidí, kteří se s každou stránkou ztrácejí a odcizují, ačkoliv k sobě stále chovají stejně silné city. Jejich tragédie dopadá na nejbližší okolí a před smutkem a trápením nakonec není uchráněný vůbec nikdo. Nejdepresivnější čtení na léto.

Bezpečná vzdálenost

„To důležité se už stalo. Teď přicházejí už jen následky.“

V psychedelické a těkavé novele Mimo dosah (2019, Argo) o dekádu starší hispánské autorky Samanty Schweblin (narozené roku 1978) se řeší anatomie jednoho okamžiku. Trýznivé pátrání po chvíli, která se zřetězila do série tragédií, má až obsesivní charakter a není z něj vůbec jasné, kde a kdy se odehrává. Je to halucinace? Je to opravdový rozhovor? A co je vlastně v našem životě skutečné a hmatatelné?

Samanta Schweblin: Mimo dosah

Samanta Schweblin: Mimo dosah. Přeložila Dita Aguilera. Vydalo v únoru 2019 Argo, 130 stran.

Jedna z nejvýraznějších autorek Jižní Ameriky, která dnes žije v Berlíně, odříkává příběh jako modlitbu prosící o odpuštění. Oproti předchozím dvěma knihám vyniká rozostřenou strukturou na pomezí snu a hypnózy. Argentinský venkov zde funguje jako pouhá kulisa pro temné vyprávění, mísící v sobě magii a touhu po realitě.

Chlapec a dospělá žena se v něm snaží zanalyzovat ten nejdůležitější bod v prostoru a čase, ohledat ho a najít chybu, která všechny poznamenala. Středobodem příběhu je stejně jako u Ayobami Adebayo ztráta a potřeba se s ní nějak vyrovnat, porozumět jí a možná se s ní smířit. Chlapec-duch David a Amanda se společně vydávají na cestu, která jim má osvětlit ztrátu Amandiny dcery Niny a s ní související temnou historii vesnice.

Jestli něčím kniha vyniká, tak především svou tísnivostí. Při její četbě je cítit znejistění a osamocení, nic není, jak se zdá, nic není jisté. Ačkoliv je těžištěm příběhu setkání, k tomu pravému protnutí v knize nedojde. Na konci zůstává jen nepříjemná úzkost, kombinovaná s nutkavou potřebou rekapitulovat ze všech stran i svá vlastní selhání a ptát se, jestli to vlastně nešlo udělat lépe.

Apolena Rychlíková

Apolena Rychlíková

Dokumentaristka a publicistka, redaktorka A2larm.cz. Ve své filmové i novinářské práci se věnuje sociálním otázkám, politice a problematice nerovností. Absolvovala... Další články.

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze

Nakoukněte do časopisu Heroine

Naše další projekty

Peníze

Ceny bydlení neklesnou, říká šéf Wüstenrotu. Zvažuje zpětnou hypotéku

Dokážeme růst na klesajícím trhu. Tak generální ředitel skupiny Wüstenrot vysvětluje, proč má o banku a stavební spořitelnu zájem konkurenční...

Peníze

Kdo má víc bytů, měl by platit vyšší daň? Nemovitosti očima expertů

Tuzemská daň z nemovitosti je v evropském srovnání nízká. Což pro většinu lidí není důvod ji zvedat. Důvody se hledají jinde: prý by vyšší...

Finmag

Tipy pro psaní a spousta věcí k poslechu

Neměl by vás minout longread Rozhlasu o české fotovoltaice ani obhajoba soukromé filantropie.

Finmag

Agresivně řídí lidé neschopní empatie, říká výzkumník

Jejich revírem je dálnice, jejich tempo je vražedné – a za protivníka považují úplně každého. Agresivní řidiči mívají potíže vcítit se do...