„Na film o Romech lidi nepřijdou.“ Tvůrci Pramene vysvětlují, proč se zaměřili na příběh lékařky. Jaké jsou ale osudy sterilizovaných žen?
Do českých kin vstoupil snímek Pramen s Aňou Geislerovou v hlavní roli. Dotýká se nehumánní praxe, k níž v komunistickém Československu a později i Česku po desetiletí docházelo. Byla jí nedobrovolná sterilizace romských žen. O tom, co takový zákrok pro život dotčených žen znamenal, se však ze snímku příliš nedozvíme. Spíše než na oběti se totiž zaměřuje na lékařku Ingrid, která tyto zákroky v malé slovenské nemocnici provádí. „Bohužel jsme zjistili, že na snímek jen o Romech lidé s předsudky nepřijdou,“ zdůvodňují tvůrci svou volbu. Heroine.cz příběhy těchto žen proto přináší.
Pavlíně bylo čtyřiatřicet let, když na ni záhy po porodu dcery začal nemocniční personál dorážet, aby podepsala souhlas s provedením sterilizace.
„Byli na mě zlí. Položili přede mě čistý papír. Já jsem byla po porodu jak omámená, a tak jsem to nakonec opravdu podepsala. Dodnes nevím, jak,“ vzpomíná. Příběh Pavlíny a jedné další oběti této praxe nyní přináší článek Lukáše Houdka na webu Heroine.cz.
Foto: Aerofilms
Když den nato přišel pokyn, aby se Pavlína dostavila na poporodní kontrolu, vešla do místnosti, kde už na ní čekala skupina sester. „Řekly, že mě potřebují prohlédnout. Jak jsem si lehla, chytily mě za ruce, já se začala mrskat. Křičela jsem: Já nic nechci! Dejte mi pokoj!“ vzpomíná i po letech rozrušeně Pavlína. „Nasadili mi tedy nějaký náhubek a já usnula. To je všechno, co vím.“
Když se pak probrala z narkózy, po odhrnutí deky pochopila, že ji sterilizovali. „Byla jsem v naprostém šoku.“
Tehdejší režim se takto snažil kontrolovat porodnost romské populace. Po tom, co nejprve neúspěšně nabízel ženám antikoncepci zdarma, přistoupil právě ke sterilizacím. Skrz sociální pracovnice pak ženy velmi často mystifikoval. Pracovnice ani lékaři Romkám záměrně nevysvětlovali, že jde o nevratný proces a snažili se je navíc motivovat například penězi nebo spotřebiči do domácnosti. Některé sociální pracovnice navíc ženám vyhrožovaly, že pokud zákrok nepodstoupí, odeberou jim jejich již narozené děti.
Snímek Pramen, který si při své premiéře na karlovarském festivalu vysloužil ovace vestoje, krom obdivu sbírá i kritiku těch, kteří po dvě dekády bojovali za spravedlnost pro oběti této praxe, než v roce 2021 Česko přijalo zákon o jejich odškodnění. Mimochodem na Slovensku podobný zákon přijat dosud nebyl.
Americké aktivistce Gwendolyn Albert, která v Česku žije od 90. let, mimo jiné ve snímku chybí právě fokus na oběti, píše Lukáš Houdek v článku.
Namísto toho, co pro jejich život nedobrovolná sterilizace znamenala, jsme na plátně svědky vnitřního boje lékařky, která zpočátku sterilizace bez problému provádí a propaguje.
„Článků a studií o utrpení sterilizovaných žen bylo díky důsledné práci aktivistů a různých organizací uveřejněných naštěstí poměrně hodně. Jsou samozřejmě mimořádně důležité. My jsme se ale chtěli podívat do systému, ve kterém tato obludnost vznikala, do hlav těch, kteří ji dovolili, a poukázat na dříve nezveřejněné vnímání této problematiky z pohledu lékařů,“ vysvětlují tvůrci své motivace v rozhovoru pro Heroine.cz.
V romské komunitě právě větší počet dětí znamená štěstí. Přestože oběti těchto zákroků již třeba jedno či dvě děti měly, jejich manželé si představovali početnější rodinu. V momentě, kdy se ženy staly bez vlastního přičinění neplodnými, mnoho z nich jejich partneři opustili.
Také Pavlíně se po zjištění, co jí lékaři násilím provedli, zbořil svět. Nejen proto, že jí bez jejího informovaného souhlasu bylo znemožněno mít další děti, ale také proto, že ji z toho důvodu manžel opustil. „Já pořád, že mi něco chybí. Dodnes, když vidím na ulici miminka, jsem hotová. Už jsem hodněkrát myslela na to nejhorší... Je to hrozný,“ pláče.
Proti snímku se předminulý týden ve svém tiskovém prohlášení s obdobnými argumenty jako Gwendolyn Albert postavila také slovenská Poradna pro občanská a lidská práva z Košic, která v roce 2003 vůbec poprvé na tyto nehumánní praktiky státu ve svém reportu upozornila.
Jaká je podle odborníka na etiku umění role filmu a jak moc by měl být historicky přesný? A proč se velká kritika snáší i na samotný závěr filmu – a proč ke změně vyznění jednoho příběhu a jeho konce tvůrci takto vůbec přistoupili – si můžete přečíst na Heroine.cz.
