ČT řeší nejen Záhadu strašidelného zámku, ale i smysluplnost tvoření dalších vánočních pohádek

Než se pustíme do rozboru komplikovaného vztahu princezny Elvíry a prince Armina, kde je muž překvapivě více ezo než mladá žena – to tu naposledy bylo v Aktech X! –, dovolme si krátký historický exkurz. Jak jsme se ocitli v kleštích nelítostné doby, kdy nová vánoční pohádka vlastně musí být, i když ji nikdo moc nechce?

Odvěká tradice? Akorát že vůbec

Leckdo by si myslel, že pohádky premiérované na Štědrý den v České televizi jsou tu s námi někdy od dob reálného socialismu, tudíž že tradice trvá nejméně padesát šedesát let. Ve skutečnosti tomu tak není. Jako televizní projekty na Vánoce byly za dob socialismu naplánovány třeba snímky typu Jak vytrhnout velrybě stoličku (1977), čili spíše civilní rodinné příběhy ze současnosti s dětskými rošťáky a trpícími přepracovanými rodiči. Ani ty ale nevznikaly každoročně. O Vánocích se pohádky vysílaly především proto, že jich relativně hodně vznikalo pro kina (ve studiu Barrandov zcela odděleném od Kavčích hor) a pro dětská televizní vysílání během roku, a s každou sezonou byl tedy archivní korpus větší. Barrandovskou pohádku poznáte tak, že v nich bývají živí koně a medvědi, a kavkovskou tak, že se v ní herci a herečky snaží neprokopnout papundeklové dekorace a pořád se v nich něco stříbrně třpytí.

Snaha České televize natočit vlastní pohádku, na kterou by měla výhradní práva, tu nasadit nejprve do kin a potom na Štědrý den do televize, je tu od roku 1993, kdy byl uvedený film Sedmero krkavců od Ludvíka Ráži (neplést s pozdější, výrazně lepší verzí z roku 2013 od Alice Nellis, která nevznikla pro televizi!). Vyloženě standardizovaná výroba čistě televizních štědrovečerních pohádek ale probíhá až od roku 2003. Dotyčné snímky už vůbec nejsou určeny pro kina, ale jen pro televizní vysílání.