„Těla našel můj děda, ve filmu z něj udělali hlupáka.“ Film Smrt stopařek i po 50 letech traumatizuje rodinu nálezce
Když chtěli rodiče v 80. a 90. letech odradit dcery od stopování autem, pustili jim film Smrt stopařek. Pro většinu lidí jde o kultovní detektivku, pro rodinu Moniky Š. o generační trauma. Její dědeček byl totiž tím, kdo zavražděné mladé ženy našel. Na nějakou dobu se kvůli tomu navíc ocitl v roli hlavního podezřelého. Jak se žije s tím, když se vaše rodinná noční můra pravidelně vrací na televizní obrazovky?
„Ty holky našel můj děda. A policie ho podezřívala. Celá ta věc se na naší rodině dost podepsala, nejvíc samozřejmě na něm. Nechtěl o tom vůbec mluvit,“ říká Monika Š. v rozhovoru Lukáše Houdka na webu Heroine.cz. Moničin dědeček pracoval jako řidič, vozil uhlí. Tehdy projížděl kolem skládky a viděl tam neznámé auto. Když se vracel zpět, zastavil. „Odkopl kámen a našel nohu. Zavolal proto policii. Ta pak ten hrob odkrývala s ním. Bylo to pro něj strašně těžké. Nedopatřením se pak navíc stal hlavním podezřelým,“ vypráví Monika Š.
Monice byl tehdy rok a události vnímá především skrze vzpomínky prarodičů a své matky. V rodině se vyprávělo, jak brzy po objevení těl zavražděných dívek vtrhla do domu, kde rodina žila, policie. „V noci nám policajti vletěli s baterkami do baráku a že se má děda přiznat, že to udělal. Když jsem začala brečet, nechali toho. Trvalo to jen čtyřiadvacet hodin, bylo to však pro nás celkem krušné. Policajt, co to vyšetřoval, mi pak přinesl takovou nafukovací žirafu a balonky, které nešly sehnat. To je asi má nejranější vzpomínka – jak vešel dveřmi a dal mi ty hračky,“ vzpomíná Monika na moment, který ze strany policistů zřejmě měl být omluvou za přehnanou razanci zásahu.
Pár let po tragických událostech vznikl film Smrt stopařek. A podle Moniky si filmaři události přizpůsobili tak, aby se jim hodily do scénáře. Pro rodinu to byl pochopitelně šok, o filmové adaptaci vůbec dopředu nevěděli. „Točilo se to za komunistů, to se nikdo na nic neptal. Děda pak vždy zdůrazňoval, že to všechno bylo úplně jinak. Když ten film vznikl, bylo to pro dědu i babičku hodně traumatizující. Oživilo to také povídačky. Lidé z vesnice pořád říkali, že na každém šprochu je pravdy trochu. Zároveň nás ale doma nutili se na ten film koukat, abychom nestopovaly,“ vypráví Monika.
Jak se podepsala tragická událost a její filmové zpracování rodiny? Co by prý Moniky dědeček udělal jinak? A co by Monika s odstupem přála všem, jejichž životy se stanou námětem pro filmové plátno nebo televizní obrazovku? Dočtete se v rozhovoru na webu Heroine.cz.
