Dojatá Bára Basiková i srážka s osmdesátkovým pohledem na ženy. Tohle jsou zatím moje nejsilnější momenty letošních Varů

Silné ženské příběhy. Výrazné tvůrkyně. Skvělé herečky. Letos je program karlovarského filmového festivalu, pokud jde o ženská témata a výkony, velmi štědrý. V českých filmech v hlavní soutěži září ženy – Pavla Tomicová dojímá a baví ve snímku Chica Checa jako vdova, která hledá cestu k synovi a při tom zjišťuje, že se v Paříži živí nikoliv jako finančník, ale jako drag queen. Film režíroval Šimon Holý, který je proslulý svou výjimečnou citlivostí na práci s ženskými postavami a s herečkami.

Aňa Geislerová uvedla další soutěžní drama – Pramen. V něm režisér Ivan Ostrochovský zpracoval palčivé téma neoprávněných sterilizací zejména romských žen. Reprodukční práva v hlavní roli a plná pozornost právě tomuto tématu na takto sledované události – už jen tohle je skvělá zpráva.

Tím ale Aňa Geislerová nekončí. Poprvé se představila také v roli producentky s dokumentem Dvě deci tuše. V něm její sestra Ester Geislerová jako režisérka zkoumá jejich otce, významného japanologa, překladatele, kaligrafa a mnohostranně pozoruhodnou osobnost Petra Geislera.

A pokračujeme. Světovou premiéru tu měl také nový film legendy časosběrných dokumentů Heleny Třeštíkové – Bára Basiková. Anglický název filmu, který s velkou otevřeností mapuje kariéru i osobní život zpěvačky kapel Precedens, Stromboli a řady muzikálových projektů, je Bára – Diary of a Rockstar. A tím přesně je. Upřímným deníkem rockové hvězdy, která má komplikovaný vztah s vlastní mámou, sama je zároveň máma a zažívá vzplanutí, prozření a rozčarování v několika manželstvích.

Sledujeme ji v okamžicích velké slávy, ale i velkých zklamání. A ve výsledku jde z toho filmu obrovská síla. Sama Bára Basiková mluví o tom, že nikdy neměla sebevědomí, často (i od nejbližších lidí) slýchala, že za nic nestojí, ale když se dívá na tenhle dokument, tak vidí, co všechno zvládla a překonala. Ten nekončící potlesk po celou dobu, co běžely závěrečné titulky, a ty ovace vestoje ve Velkém sále hotelu Thermal byly dojákem i pro mě.

V soutěži jsem měla štěstí ještě na jeden velmi ženský film: švýcarské sociální drama Šťastná rodina. Vypráví o svobodné matce, která se snaží postarat o své dvě děti, uživit je a přitom se vyhrabat z dluhů. A když jí sociálka děti odebere, podniká zoufalé kroky, aby jim mohla být nablízku.

Ano, i v bohatém Švýcarsku jsou „pracující chudí“. Vynikající herečka v hlavní roli Anna Schinz je také spoluautorkou scénáře a při slavnostním uvedení filmu vyšlo najevo, že má české kořeny. Její matka z Československa emigrovala v roce 1968. Film režíroval Jan-Eric Mack​. A já se raduju, že se mužští tvůrci zabývají takto silnými „ženskými“ tématy. (Ty uvozovky znamenají, že péče o děti není a nemá být výlučně ženskou záležitostí.)

Patří k dobré karlovarské tradici, že se zde oslavuje obnovená premiéra nějakého ikonického českého filmu, který prošel pečlivým procesem restaurování. Letos to byl – zrovna to tak vyšlo – film významné režisérky, a sice Kopytem sem, kopytem tam od Věry Chytilové z roku 1988. Velký respekt legendární tvůrkyni. Nicméně i když je film strhující a originální a odvážně otevírá téma tehdy nové nemoci AIDS a pokřivených vztahů, je zobrazení ženských postav v tomhle filmu ve zvláštním kontrastu s tím, jak se dneska na ženské hrdinky v kinematografii díváme.

„Gender pee gap“ už před časem pro Heroine popsala architektka Alžběta P. Brůhová. Studie Fakulty inženýrství a architektury v belgickém Gentu zjistila na příkladu stejně velkých prostor oddělených toalet, že muži čekají ve frontě na záchod v průměru jedenáct sekund, zatímco ženy celých šest minut a devatenáct sekund. Subjektivně bych řekla, že to poměrově odpovídá i aktuálním karlovarským zkušenostem. Na některé nerovnosti je prostě i sebeosvícenější festivalová dramaturgie zatím krátká.