Fenomén mandlových matek? I na prázdném žaludku si můžeme vypěstovat závislost, říká nutriční terapeutka

Poruchy příjmu potravy jsou ve společnosti mnohem rozšířenější, než by se mohlo zdát na první pohled. To, že se momentálně víc mluví třeba o sebepoškozování nebo depresích či úzkostech, ještě neznamená, že bychom měli jako společnost vyřešený vztah k jídlu. A nejde zdaleka jen o problém děvčat, která chtějí zhubnout a vypadat víc jako hvězdy sociálních sítí, připomíná klinická nutriční terapeutka Markéta Gajdošová: „Může to začít snahou nějak vypadat, ale často je to hlavně tendence směřovat k nějaké kontrole ve světě, kde koneckonců nemáme kontrolu skoro nad ničím. Hledáme sebepotvrzení v komfortní zóně. Něco, v čem pro tuto chvíli můžeme být dobří. Něco vydržíme, něco si odepřeme. A postupně se to veze někam do destruktivity. Řešíme tím svůj perfekcionismus, potřebu disciplíny.“

Poruchy příjmu potravy se mohou týkat i lidí, do kterých by to na první pohled nikdo neřekl. Třeba žen, které nejsou na první pohled vyhublé, takže by nikoho nenapadlo, jak velké problémy jim jejich vztah k jídlu působí. Nebo také například vyrýsovaných svalovců, vysvětluje Markéta Gajdošová v rozhovoru Kateřiny Paterové na webu Heroine.cz. „Sport, hlavně ten vrcholový, je spojený s extrémními požadavky na výkon a disciplínu. Může to být velmi toxické prostředí. A muži doplácejí na to, že ženy jsou o problematice narušených stravovacích vzorců víc informované. U mužů je to tabu. Pořád narážíme na adoraci disciplinovanosti a síly, toho, že když muži vydrží fungovat v nějakém restriktivním režimu, je to vlastně hodné obdivu.“

Má ale i dobrou zprávu: poruchy příjmu potravy se podle ní vyléčit dají, a to natrvalo. Nestačí, k tomu ale, když jedinci psychiatr poradí, že je prostě „potřeba začít normálně jíst“ – většinou přináší mnohem lepší výsledky, když se na pomoci podílí odbornictví z více oblastí: „Poruchy příjmu potravy mají vždy nějaký přidružený aspekt. Sklony k depresím, úzkostné stavy. Můžeme říct, že 97 procent lidí mívá nějakou tzv. komorbiditu psychického nebo psychologického rázu. Proto by naprostým základem mělo být trio lékař, nutriční terapeut a psychoterapeut nebo psycholog.“

Nejlepší léčbou je samozřejmě prevence, a ta by měla probíhat v rodině už od nejútlejšího dětství. Jak? Třeba tak, že se tolik nefixujeme na to, co „nesmí jíst“, a víc na to, co nám chybí, čeho bychom měli jíst víc. Jako příklad problematického chování Gajdošová uvádí například trend takzvaných mandlových matek. „To jsou matky, které radí svým dcerám: Máš hlad? Dej si pár mandlí, to ti stačí. Projektují si své narušené vzorce stravování do dětí."

 Jak děti vést ke zdravému přístupu k jídlu? A jakou roli v problematickému vztahu k jídlu hraje genetika? Více na Heroine.cz.