Až třetina poruch příjmů potravy se týká mužů. „Přicházejí, až když je situace vážná,“ říká odbornice

Mentální anorexie, záchvatovité přejídání, mentální bulimie. Zatímco tyto pojmy už jsou veřejnosti známé, menší povědomí je například o bigorexii - obsesivní posedlosti nabýváním svalové hmoty (případně snaze být co nejvíce lean neboli „vysekaný*á“), ortorexii (posedlosti zdravým životním stylem) nebo ARFIDu, při kterém člověk odmítá určité potraviny kvůli jejich textuře, barvě, chuti nebo vůni (nikoli tedy kvůli svému vzhledu nebo sociální validaci). Tyto formy onemocnění je těžší rozpoznat jako problém, protože ti, kdo jimi procházejí, často vypadají jako zdraví, disciplinovaní a sportovně založení lidé. O to více, pokud jde o muže.

Většina lidí má poruchy příjmu potravy zaškatulkované jako problémy mladých dívek, třetina případů se přitom týká mužů. Organizace 3pe, které se osvětě a pomoci v této oblasti věnuje, se tento stereotyp snaží zbořit prostřednictvím kampaně Neviditelní.

„Poruchy příjmu potravy postihují 7,8 % světové populace, to je každý dvanáctý až třináctý člověk. Muži tvoří až třetinu případů, přesto je onemocnění stále často vnímáno jako ryze ženský problém. Tento stereotyp má nebezpečné důsledky – muži mají významně menší šanci, že u nich bude onemocnění diagnostikováno a že dostanou adekvátní léčbu. Sami muži ignorují symptomy nebo je neberou vážně, protože si myslí, že je to problém, který se jich netýká. Často přicházejí pro pomoc až ve chvíli, kdy je situace extrémně vážná,“ vysvětluje Lada Brůnová, spoluzakladatelka a ředitelka organizace 3pe.

Součástí kampaně je i fotoprojekt, v němž 3pe tým představuje příběhy lidí, kteří měli nebo mají nelaskavý vztah k vlastnímu tělu a nezdravý vztah k jídlu, aniž by to do nich kdokoliv (včetně nejbližšího okolí) řekl. Jsou mezi nimi i muži. Ze zatím čtyř mužů, kteří se do projektu zapojili, vybíráme Jakuba a Šimona, kteří oba mají zkušenost s mentální anorexií. V obou případech hrálo roli nepřijetí, ať už sebe sama, nebo ze strany okolí. Jakub byl obětí šikany kvůli své sexuální orientaci a nepřijetí primárně v mužském kolektivu ho vedlo ke změně jídelníčku, od kterého byl už jen krok k obsesi co nejlehčím a nejzdravějším stravováním a odtud k poruše příjmu potravy. „Pocit, že můžu kontrolovat, co jím, mi nahradil chybějící pocit kontroly, který jsem zažíval skrze svou orientaci a její přijetí společností,“ uvádí.