Zpočátku jsem byla za bulimii vděčná, říká cyklistka Patricie Srnská. Pak ji nemoc přivedla až k myšlenkám na sebevraždu

Kdy jste s cyklistikou začala?

Vždycky jsem byla hodně soutěživá a svůj první cyklistický závod jsem jela už ve třech letech. Měla jsem v sobě zarputilost a chtěla jsem se dostat do profesionálního sportu. Když jsem v televizi viděla Gábinu Soukalovou, Martinu Sáblíkovou nebo třeba Jardu Kulhavého, strašně jsem to prožívala a chtěla jsem tam stát taky. Už jako malá jsem si psala do deníčku, že bych chtěla být olympijskou vítězkou. Snila jsem zkrátka ve velkém.

Dlouho jsem jezdila na kole a zároveň lyžovala. Nemohla jsem se rozhodnout mezi běžkami a horským kolem, ale v patnácti jsem lyžování opustila a začala jsem se věnovat jen cyklistice. Do osmnácti let jsem byla v rodinném oddílu, pak jsme měli pocit, že bych se měla posunout a přestoupila jsem do profesionálně vedeného týmu.

Dařilo se vám?

V týmu jsem trénovala několik měsíců a poté se u mě začaly hromadit zdravotní problémy. Tím, že jsem hodně ctižádostivá a kritická sama k sobě, nedokázala jsem si odpustit, že mi není dobře a nedokážu se vyléčit. Vždycky jsem měla dojem, že už je to konečně dobré, vrátila jsem se do tréninku, ale rázem mě skolila další viróza nebo slabost. Trenérům to bylo divné a osočovali mě, že problém je jen v mé hlavě. Slyšela jsem to tak často, že už jsem tomu začala věřit i já sama. Zpětně se pak zjistilo, že jsem prodělala mononukleózu, ze které tyto problémy pramenily.

Takže jste trénovala navzdory nemoci...

Nechtěla jsem prostě zklamat sebe ani okolí. Snažila jsem se jet jako šroub a být poslušná, aby se mnou nebylo moc problémů. To všechno jen zhoršilo. Do osmnácti let mě trénoval táta a ten mi také nastavoval hranice. Věděl, že nedokážu respektovat pozvolný nástup, chci být nejlepší a nedělá mi problémy makat. Právě proto mi „ordinoval“ pravidelný odpočinek, abych nešla přes hranu.