„Chceme normálně žít," říká matka čtyř mimořadně nadaných dětí, která je učí doma. Ve škole se trápily

Mimo školu se v Česku vzdělává 0,7 procenta dětí. Že se to bude týkat i jich, to Mlynářovi (jméno rodiny bylo kvůli soukromí dětí změněno) původně neplánovali. Lenka i její manžel pracují jako lékaři v oblastní nemocnici v Libereckém kraji a vychovávají společně tři syny a dceru ve věku mezi 5 a 12 lety. Všechny děti byly diagnostikovány jako mimořádně nadané. „Na začátku se je rodiče snažili začlenit do běžných škol, následovalo vysvětlování učitelkám a psychologům, jaké potřeby mají nadané děti a jaké prostředí jim pro učení vyhovuje, a končilo to nepochopením a zdravotními problémy. Nakonec se domácí výuka stala prakticky jedinou možností,“ píše v textu pro web Heroine.cz Jana Ustohalová.

První syn ve třech letech uměl přečíst většinu písmen. Školku nezvládal emocionálně, hodně plakal, nakonec tam příliš nechodil. Dobře neprobíhala ani první třída. Už jako předškolák plynule četl a psal hůlkovým písmem, takže si do školy začal brát knížky, které četl o přestávkách, ale učitelka mu čtení zakazovala. Nesměl si ani kreslit. „Doma jsem měla dítě, které se mi před očima rozpadalo,“ říká Lenka Mlynářová. „Už po prvních týdnech docházky se u něj začaly projevovat výrazné psychosomatické potíže. Dítě, kterému bylo šest a půl roku, přestalo spát, v noci se začalo pomočovat, nejedlo, nebylo schopné se samo obléknout, bylo pasivní,“ popisuje stav malého chlapce Ustohalová.

Z návštěv různých psychologů a poraden nakonec vyplynulo, že chlapec není ze zdravotních důvodů schopen v docházce pokračovat. Už na konci první třídy se tedy ocitl v domácím vzdělávání. Jeho sourozenci postupně následovali. Rodiče totiž zjistili, že je to méně unavující než neustále komunikovat se školou, vyučujícími a psychology. „Nejvíc nás s manželem vyčerpávaly neustálé diskuze a vysvětlování, schůzky, psaní mailů. Vlastně jsme si řekli, že chceme normálně žít a nemuset nikomu nic vysvětlovat,“ říká Mlynářová s tím, že chtějí strávit s dětmi hezké dětství a v klidu pracovat, a ne neustále něco řešit se školami a učiteli.

„V klidu pracovat“ ale právě Lenka Mlynářová vlastně až tak úplně nemůže. Domácí výuka čtyř nadaných dětí a zajišťování jejich volnočasových aktivit znamená, že ačkoliv vystudovala medicínu a práce ji baví, nemůže se jí věnovat na plný úvazek. Jak vlastně dny rodiny Mlynářových probíhají, a pociťují nějakou hořkost vůči systému, který jejich jinakost nebyl schopný absorbovat? Dočtete se na webu Heroine.cz.