„Chtěli jsme jenom normálně žít,“ říká matka čtyř mimořádně nadaných dětí. Proto je učí doma

Manželé Mlynářovi jsou rodiči čtyř mimořádně nadaných dětí ve věku od pěti do dvanácti let. Rodina žije v menším městě v Libereckém kraji, oba rodiče pracují jako lékaři v nemocnici a všechny děti se vzdělávají doma.

Cesta k rozhodnutí vyučovat děti doma byla podobná jako u jiných rodin s nadanými dětmi. Na začátku se je rodiče snažili začlenit do běžných škol, následovalo vysvětlování učitelkám a psychologům, jaké potřeby mají mimořádně nadané děti a jaké prostředí jim pro učení vyhovuje, a končilo to nepochopením a zdravotními problémy. Nakonec se domácí výuka stala prakticky jedinou možností, jak svoje děti vzdělávat.

Nemám se čeho chytit

Co taková domácí výuka v případě mimořádně nadaných dětí obnáší? Je pro rodiče náročné nebo vůbec možné skloubit práci a výuku dětí? Jak to vlastně funguje? Všechny tyhle otázky si pokládala i Lenka Mlynářová, když se postupně začalo ukazovat, že běžná školka a škola nebude pro její děti vhodná. (Identita rodiny byla na její přání změněna kvůli zachování soukromí. – pozn. red.)

„Začalo to už pár týdnů po narození nejstaršího syna. Všimla jsem si, že reaguje úplně jinak než děti mých kamarádek, že na něj běžné rady a postupy nefungují a nemám se vůbec čeho chytit,“ vzpomíná Lenka Mlynářová na dobu, kdy si uvědomila, že syn je jako miminko daleko dráždivější a citlivější na běžné podněty než ostatní kojenci. Na možnost, že by mohl být mimořádně nadaný, ji upozornila její známá psychiatrička po jedné návštěvě u Mlynářů doma.

„Prohlásila, že syn je chytřejší než my všichni dohromady a že kdybychom ji potřebovali, ať se ozveme. Tehdy mu bylo dva a půl roku,“ usměje se s tím, že nakonec se ukázalo, že intelektově nadprůměrné jsou všechny čtyři děti, které se narodily během sedmi let.

Knihy ve škole rušily

Jenže právě vysoké nadání a s ním spojené jiné potřeby dětí začaly být problém prakticky ihned po nástupu do mateřské školy. Nejstarší chlapec, který ve třech a čtvrt roce znal některá písmena a uměl rozdělit slova na hlásky, každý den při odchodu z domu plakal. Matka ho musela podle svých slov doslova setřásat z nohy, přesto celou dobu od učitelek slyšela, že je takové chování u dětí běžné, je potřeba vydržet a rodina se má víc snažit, aby se chlapec na školku adaptoval.

„Po pár týdnech několikrát po sobě odváděl syna ráno do školky manžel, který to běžně nedělal. Poté, co zažil srdceryvné scény jeho pláče, prohlásil, že je to strašné a že takhle dál nemůžeme fungovat. Takže jsme syna ze školky odhlásili a všem se nám hrozně ulevilo,“ popisuje zlom v uvažování rodiny o školní docházce matka. Říká, že ačkoliv pak měly některé z jejích dětí štěstí na učitelky ve školce, které rozuměly tomu, co obnáší mimořádné nadání a jaká úskalí jsou s ním spojená, nakonec většinu času strávily všechny čtyři na individuální výuce doma už jako předškoláci.

I přesto pak rodina pro nejstaršího syna vybrala běžnou základní školu, kam nastoupil do první třídy. A situace se ještě víc zhoršila. Chlapec už jako předškolák plynule četl a psal hůlkovým písmem, takže si do školy začal brát knížky, které četl o přestávkách.

„Učitelka mu ale řekla, že si musí knížku uklidit, protože do školy knížky nepatří a jen vyrušují. Začal si tedy místo toho o přestávkách kreslit, byla to taková jeho autoterapie. Učitelka reagovala, že mu nemůže dávat tolik papírů, tak jsme mu je pak dávali z domova,“ říká Lenka Mlynářová s tím, že učitelka si představovala mimořádně nadané dítě stereotypně jako to, které má hotové všechny úkoly jako první, pořád se hlásí a má samé jedničky. U nejstaršího syna se nadání ale projevovalo verbálně a bylo spojené v některých situacích s paradoxně pomalými výkony.

Právě prostředí a atmosféra, kterou vybudovala učitelka, bylo pro mimořádně nadaného prvňáčka zcela devastující. Ve škole přestal komunikovat a reagovat na pokyny, celé dny se díval z okna. Už po prvních týdnech docházky se u něj začaly projevovat výrazné psychosomatické potíže. Matka vypráví, že tehdy dítě, kterému bylo šest a půl roku, přestalo spát, v noci se začalo pomočovat, nejedlo, nebylo schopné se samo obléknout, bylo pasivní.

Chci normálně žít

U ostatních dětí měli rodiče jednodušší rozhodování. Už věděli, na co se soustředit a jak poznat, zda školka dítěti vyhovuje. Postupně se ukázalo, že pro provoz početné rodiny je méně náročné učit děti doma. Zabere to totiž méně času než neustálá komunikace se školami, učiteli a psychology o tom, co by každé z dětí potřebovalo.

„Zatímco nejstarší syn mluvil celý den a neustále, druhý nemluvil vůbec, a když začal, špatně vyslovoval. V poradně nám sdělili, že pokud ho zapíšeme do školy, bude mít velké sociální problémy kvůli omezené komunikaci. Že se mu budou děti smát. Což se skutečně stávalo, když jsme třeba byli na nějakých dětských akcích,“ vzpomíná Lenka Mlynářová na rozhodování ohledně školní docházky druhého dítěte. U třetího se pak začala brzy projevovat jeho úzkostná povaha. U nejmladší dcery pak byla vzhledem k tomu, že všichni starší sourozenci byli na domácí výuka, volba také jasná.

Matka dodává, že postupně opustila snahu se do běžného vzdělávacího systému zařadit. „Nejvíc nás s manželem vyčerpávaly neustálé diskuze a vysvětlování, schůzky, psaní mailů. Vlastně jsme si řekli, že chceme normálně žít a nemuset nikomu nic vysvětlovat,“ říká s tím, že chtějí strávit s dětmi hezké dětství a v klidu pracovat, a ne neustále něco řešit se školami a učiteli.

Každý den je jiný

Každý den domácí výuky je u Mlynářů jiný. Všechny děti hodně a rády čtou a dobře si informace pamatují, takže nejvíc vědomostí načerpají z knih. Rodiče je nijak neomezují; čtou beletrii, encyklopedie, noviny, sledují aktuální dění, které pak s rodiči rozebírají.

Rodina také zhruba dvakrát týdně jezdí na výlety za přírodními památkami, do muzeí, galerií, na koncerty či do divadla. „Tím vyřešíme všechny výchovy. Z učebnic se učí naprosto minimálně. Přezkoušení je ve škole dvakrát ročně portfoliově, takže schováváme vstupenky, pracovní listy, kreslíme mapy,“ popisuje matka. Synové také hrají na hudební nástroje v základní umělecké škole, chodí do modelářského kroužku, navštěvují výtvarku a pravidelně sportují.

Učivo matematiky, češtiny a angličtiny jim vždy nachystá matka. „Když jsem doma, věnujeme se vysvětlování nového učiva, ale to je řádově třeba jednou týdně hodina přímé výuky na předmět a jedno dítě,“ říká s tím, že děti pak pracují asi hodinu denně samostatně a učivo procvičují.

Pokud jde o češtinu, učí se děti pravopis, skloňování, základní strukturu věty. „Můj dědeček a maminka učili češtinu na gymnáziu. A maminka byla šokovaná z množství učiva na prvním stupni základní školy, už tam je to v podstatě lingvistika, pro děti neuchopitelná. Takže jsme češtinu omezili opravdu jen na základní nosné věci,“ popisuje svůj přístup s tím, že za zásadní považuje v českém jazyce schopnost kritického čtení, rozboru a porozumění textu.

Popisuje, že na začátku byl pro ni těžký pocit zodpovědnosti. „Myslela jsem si, že jakýkoliv úspěch či neúspěch dětí je jenom moje chyba. Že cokoliv se jim nepovede, co nebudou umět, můžu za to já, protože jsem jim to špatně předala. A pak jsem došla k tomu, že každé má nadání na něco jiného, svoji vizi vlastního života a směřování, které neovlivním. Můžu je jenom podporovat, pomáhat jim a poskytnout materiální podmínky, aby se mohli realizovat. Můžu je podržet v případě neúspěchu, ale nemůžu to za ně udělat,“ dodává.

Návod na úspěšnou domácí výuku čtyř dětí podle ní tkví v tom neklást na sebe přehnané požadavky. Pomůže také stanovit si priority pro každý den. S manželem mají rozdělené rozvážení dětí do kroužků a také se střídají v práci tak, aby byl většinu týdne někdo z nich s dětmi. Lenka Mlynářová ale upozorňuje, že domácí výuka nebyla primární volbou rodiny. To, že děti nemohou chodit do běžné školy, ačkoliv na to mají právo, vnímá jako jejich diskriminaci.

„Pro mě to navíc znamená, že můžu pracovat jen na zkrácený úvazek. Přitom jsem vystudovala medicínu, dalších několik let trvala atestace, práce mě baví. Nevím, jak se to, že musíme děti vzdělávat doma, promítne do výše mého důchodu. A taky jak jsou tedy pro stát efektivní náklady na moje studium. Musíme se kvůli nižším příjmům uskromnit. Stát nám nezaplatí asistenta, na nějž by některý ze synů měl ve škole nárok,“ nabízí ještě další úhel pohledu na výhody a nevýhody domácího vzdělávání lékařka Lenka Mlynářová.

„Na druhou stranu si myslím, že máme moc hezký život, máme se skvěle a víc peněz nestojí za to teď něco měnit. Ale uvědomuji si, že řada rodin nemá možnost, aby jim vyšel zaměstnavatel vstříc v práci, nebo že je to složité pro samoživitelky. Nám domácí výuka umožňuje žít normální život. Děti mají hezké dětství a nám tahle zkušenost také hodně pomohla,“ uzavírá matka.