Nadané děti v době socialismu? Nudili jsme se a vyrušovali, nikdo nás nechápal, říkají žáci, kteří dnes sami učí

Na svoje dětská léta ještě za socialismu vzpomíná Dagmar Kopřivová, která dnes učí na ZŠ Plešivec v Českém Krumlově: „Byla jsem živé dítě, kterému nevyhovovalo neustálé sezení, memorování a hlavně představa, že existuje jen jedno správné řešení. Potřebovala jsem objevovat, zkoumat a hledat vlastní cesty i odpovědi. Všechno jsme museli dělat společně – stejným tempem, stejným způsobem, bez odchylek. Neustále jsem na někoho čekala a moje pozornost a chuť rychle upadala.“

„Vypadala jsem jako šprt, a tak jsem to od dětí schytávala. Asi jsem tomu nepomáhala ani tím, že jsem v září přicházela do školy a už jsem měla přečtené všechny učebnice na ten daný rok. V době mého dětství nebylo o prázdninách moc co dělat, tak jsem si je prostě všechny přečetla,“ vypráví Jitka Procházková, učitelka z pražského Mensa gymnázia.

Obě se řadily mezi nadané děti, jejichž potenciál před lety nikdo neodhalil a které trpěly ve škole pocity marnosti, a navíc i šikanou od učitelů i dětí ze třídy. Když se samy staly učitelkami, rozhodly se, že v jejich třídách to bude vypadat úplně jinak. Například ve třídě Dagmar Kopřivové si mohou děti, které už danou látku ovládají, vybrat ve třídě z pestré nabídky jiných činností. „Mohou si číst vlastní knihu, pracovat na textech z dílny psaní, pomocí QR kódů procvičovat nějakou náročnější látku, nebo hrát logické, matematické či jazykové stolní hry, které máme ve třídě k dispozici. Mohou také individuálně pracovat s paní asistentkou a upevnit si učivo, kterému ještě plně nerozumí,“ popisuje Kopřivová.

V jiných školách a třídách se zase vyučující snaží nabídnout nadaným dětem prostor, aby mohly svým spolužákům představit to, co je samotné nejvíc baví a zajímá. Jinde zase rozdělují například na matematiku třídu na dvě prostupné poloviny: jednu pro technicky nadané studující, druhou pro humanitně zaměřené. „Nenutit rychlejší žáky a žákyně zpomalovat, ale umožnit jim, aby si šli vlastním tempem, je samo o sobě jednou z největších výzev českého vzdělávání. Přičemž nejde jen o nadané děti. Každý má jiné tempo, a najít způsob, jak přizpůsobit hodinu všem, se zdá ve veřejných školách nemožné,“ píše v textu o učitelích přemýšlivých dětí na webu Heroine.cz Lucie Rybová. „Přesto tu ale možnosti jsou.“

VIDEO: „Každý vězeň bude jednou něčí soused.“ Kateřina Jírová o tom, proč dát lidem po trestu druhou šanci