Už v září měla přečtené všechny učebnice, zažívala kvůli tomu šikanu. Jak učí učitelé, kteří vyrostli z nadaných dětí

Když se dnes ohlédnou zpět, formovala je právě jejich zkušenost nadaného dítěte v tehdejším školství. V pozitivním i negativním smyslu. Každý měl učitele či učitelku, kteří jej jej inspirovali, a každý narazil i na takové, kteří mu slouží dodnes jako odstrašující případ. Oslovili jsme několik nadaných vyučujících a mluvili s nimi o jejich zkušenostech. O tom, jakými učiteli a učitelkami se snaží být.

Jeden postup, jedno tempo?

„Do školy jsem chodila za komunismu. Byla jsem živé dítě, kterému nevyhovovalo neustálé sezení, memorování a hlavně představa, že existuje jen jedno správné řešení. Potřebovala jsem objevovat, zkoumat a hledat vlastní cesty i odpovědi. Všechno jsme museli dělat společně – stejným tempem, stejným způsobem, bez odchylek. Neustále jsem na někoho čekala a moje pozornost a chuť rychle upadala. Často jsem se i nudila, protože látku už jsem dávno znala, nebo mě konkrétní téma vůbec nezajímalo. A tak jsem si raději pod lavicí potají četla, což samozřejmě nebylo úplně vždy přijímáno s pochopením,“ popisuje Dagmar Kopřivová, dnes učitelka na Základní škole Plešivec v Českém Krumlově.

Když se pak stala učitelkou, rozhodla se věci dělat jinak. Nenutit rychlejší žáky a žákyně zpomalovat, ale umožnit jim, aby si šli vlastním tempem. Což je samo o sobě jednou z největších výzev českého vzdělávání. Přičemž nejde jen o nadané děti. Každý má jiné tempo, a najít způsob, jak přizpůsobit hodinu všem, se zdá ve veřejných školách nemožné. Přesto tu možnosti jsou.