„Moje dítě je jako malý Sheldon.“ Mimořádně nadaní se učí doma, protože běžné školy si s nimi neví rady

Co vede rodiče mimořádně nadaných dětí k rozhodnutí, že je budou vzdělávat doma? Především to, že běžná škola nedokáže uspokojit jejich hlad po vědomostech a informacích. A také to, že se jejich děti ve škole necítily dobře, protože vyučující nedokázali pracovat s jejich výraznými odlišnostmi oproti vrstevníkům, perfekcionismem či vysokou citlivostí, které obvykle mimořádné nadání doprovázejí.

Zvídavost a tvořivost běžná škola nenasytí

„Syn uměl číst a psát česky i anglicky a celou aritmetiku, což běžná škola neobslouží. Navíc neměl o kolektiv zájem,“ vzpomíná Mirka Misáková z Brna na dobu, kdy měl její syn nastoupit do školy. „Obešla jsem i různé alternativní školy, ale nikde to nevypadalo, že by měli podnětné prostředí pro dítě, co je takto napřed. Pointou nadání je zvídavost a tvořivost. Zvídavost nadaných nejde dobře sytit, protože dítě je typicky o roky před spolužáky. S tvořivostí je to podobné. Děti se učí písmenka, ono by chtělo psát povídku. Děti se učí násobit, ono by chtělo programovat hru,“ vysvětluje Mirka Misáková, která vystudovala informatiku a pracuje jako lektorka.

Ve dvanácti letech tak její syn tráví čas psaním, tvorbou her a programováním, na což není v běžné škole prostor. Rodičům se od začátku osvědčily online komunity a unschooling, aktuálně se vzdělává přes platformu Recess.gg. Jak Misáková podotýká, vzdělávání svého dítěte už několik let neřeší – tedy nijak nezasahuje do toho, co, kdy a jak se bude učit. Chlapec je v tomto zcela autonomní. Matka na výuce pomocí vzdělávacího webu oceňuje alternativní pedagogiku. Děti se na platformě učí hrami, jsou podporovány k tvorbě, píšou knihy, programují hry, nahrávají podcasty. Oceňuje taky důraz na vztahy v komunitě, kdy děti nacházejí mezi podobně vysoce aktivními a kreativními dětmi přátele z celého světa.

Mirka Misáková dala před začleněním do klasického školského systému přednost tomu, aby se její syn cítil dobře. Nejvíc jí záleželo na naplnění jeho potřeb. To je podle výzkumnice Elišky Glatzové z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy jednou z hlavních pohnutek rodičů nadaných dětí, kteří řeší jejich vzdělávání, když se ukáže, že jim běžná ani alternativní škola nevyhovuje.

„Není možné říct, že všechny mimořádně nadané děti jsou v běžných školách nešťastné. Ale je tu skupina, s jejíž podporou si systém evidentně neví rady,“ podotýká Glatzová, která se ve svém výzkumu zabývá vhodným vzdělávacím prostředí pro nadané děti.

Podle ní nevolí rodiče domácí výuku primárně z ideologických či protisystémových důvodů. „Systém je k tomu vlastně donutil, protože dítě ve škole neprospívalo a domácí vzdělávání je pro ně záchrana. Čím vyšší má dítě IQ, tím hůře se adaptuje na docházku do běžné školy,“ dodává s tím, že pro děti s extrémně vysokou inteligencí nad 160 bodů by byl vhodnější vlastní typ vzdělávání, které bude lépe přizpůsobené jejich potřebám.

Čas si řídíme sami

Také starší mimořádně nadaný syn Alžběty Eli Axmann se vzdělává online doma. Rodinu k rozhodnutí převést jej na domácí vzdělávání vedla špatná zkušenost se školkou. „Syn následkem toho jakoukoliv instituci odmítá,“ vysvětluje Axmann, která studovala personalistiku a pracuje jako mentorka a lektorka pro firmy a neziskové organizace. Oba rodiče kvůli tomu, aby se mohly jejich dvě děti vzdělávat doma, změnili zaměstnání.

„Nepředstavujte si naši domácí výuku jako zapnutou obrazovku počítače, kde paní učitelka s učebnicí a zmučeným výrazem přednáší frontálně dětem učivo, jako to bylo za pandemie covidu. Je to interaktivní a hravé,“ popisuje Alžběta Eli Axmann principy online domácího vzdělávání, do něhož je zapojený její sedmiletý syn. Ten se podobně jako syn Mirky Misákové vzdělává v angličtině na placené americké online platformě Outschool pro domácí výuku. Ta je více strukturovaná a méně unschoolingová než Recess. Navštěvuje zároveň druhou a třetí třídu. Mladší tříletý syn je ještě ve školkovém věku, ale i pro něj vzdělávací platforma nabízí různé aktivity.

„Vybrali jsme si kurikulum - to zahrnuje čtení, psaní, matematiku, společenské vědy, sociální dovednosti, to jsou v USA povinné předměty. Volitelné pak ty, které syna baví, třeba zeměpis, historie, kreslení, Minecraft. Mimo to ještě doma čteme a děláme českou matematiku, abychom byli připraveni na portfoliové přezkoušení v české škole,“ vypočítává matka.

Za výhodu tohoto přístupu považuje Alžběta Eli Axmann to, že rodiče mohou vybrat především staršímu synovi vhodné učitele, kteří mají zkušenost s nadanými a neurodivergentními dětmi, jsou pro svůj předmět zapálení a nevadí jim zvídané otázky. Jako bonus vidí také to, že se její syn setkává s lidmi z celého světa a velmi různých socioekonomických podmínek a nerozlišuje kamarády mezi online a reálným světem.

„Na druhou stranu syn zvládá existenci časových pásem, protože má učitele a spolužáky z celého světa, ovládá Zoom a četné online platformy, umí používat digitální technologie a umělou inteligenci. Vidím u něj kritické myšlení, ověřování informací. V tomhle syna téměř neomezujeme, protože je to součást světa, ve kterém naše děti žijí a budou žít,“ popisuje Axmann.

Výzkumnice Glatzová ale podotýká, že domácí výuka je psychická i finanční zátěž pro celou rodinu. „Nevýhodou může být i riziko vyhoření rodiče. Pro ty, kdo mají kolem sebe komunitu podobně naladěných lidí, není tento typ výuky tolik náročný,“ dodává s tím, že neplatí ani mýtus horší socializace dětí, které pravidelně nechodí do školy. „To je jedna z největších fám, že nejsou sociálně zdatné. Děti vzdělávané doma v tomto ohledu nevycházely ve výzkumech hůře než jejich vrstevníci, kteří chodili do normální školy,“ podotýká Glatzová.

Zpátky do školy?

Dvojčata Petry z Brna už ve školce vykazovala projevy mimořádného nadání. „Nikdo si s dcerami ve školce nehrál. Jedna byla extrémně zamyšlená, byla pro ni proto problém třeba i sebeobsluha. Druhá má doteď výbuchy vzteku a emocí kvůli vysoké citlivosti,“ popisuje matka. Děti nastoupily do první třídy na alternativní škole, po půl roce se ale ukázalo, že jim škola nevyhovuje a neumí uspokojit potřeby mimořádně nadaných ani za školné zhruba patnáct tisíc měsíčně za obě. Další skoro dva roky tak dívky strávily na domácí výuce.

„Postupně jsme přešly z organizovaného vzdělávání na unschooling. Děti chodily se mnou i částečně do práce, protože přes sezónu provádím v národním parku,“ popisuje Petra, která je původním povoláním učitelka matematiky a fyziky. Právě matematické nadání zdědily obě dcery. Podle matky mají obří pracovní i dlouhodobou paměť. To, co ona musí počítat na papíře, zvládají z hlavy. Ve třetí třídě tak probírají o několik let pokročilejší matematiku.

Podle Glatzové také zahraniční výzkumy potvrzují, že mimořádně nadané děti často mění vzdělávací prostředí. „Nejvíce ty s dvojí výjimečností, tedy s mimořádným nadáním v kombinaci například s ADHD,“ říká.

Přebrat kontrolu a tím se uzdravit

Potíže se vzděláváním mimořádně nadaných dětí v běžných školách přitom nejsou jen specialita Česka. Začlenit je do klasického školského systému je problém po celém světě, jak dokládají výzkumy z USA, Velké Británie či Austrálie. „Například podle jednoho australského výzkumu vnímají rodiče domácí výuku jako hojivý proces po předchozích selháních tradičních škol. Vědomě se rozhodují přebrat kontrolu nad vzděláváním svých dětí,“ vysvětluje výzkumnice Glatzová.

„To vycházelo i v mém výzkumu, že rodiče víc než ve flexibilitě učiva viděli benefit v prostředí, kde se děti cítily lépe než ve škole,“ popisuje výzkum, v němž se rodičů ptala, co je motivuje převést jejich nadané děti z veřejných škol do jiného vzdělávacího prostředí.

„Když jsem mluvila o tom, jak je Natalie frustrovaná nudou, zástupkyně ředitelky mi řekla: „Všechno je v pořádku – ona se s ostatními srovná a přestane vyčnívat.‘ To mě úplně odrovnalo," cituje Glatzová ve svém výzkumu jednu z matek. „Můj syn je jako malý Sheldon,“ přirovnala také ve výzkumu jedna z matek svoje dítě k postavě geniálního fyzika Sheldona Coopera s IQ 187 ze seriálu Teorie velkého třesku.

Všichni rodiče zdůrazňovali, že vnímali rozrušení dětí z běžných škol. Frustrace z nenaplněných potřeb jejich dětí byla zlomovým momentem pro změnu školy. Často předtím aktivně usilovali o řešení situace různými strategiemi, jako bylo jednání se vedením školy, podpora pedagogicko-psychologické poradny či vlastní výukové materiály. Spouštěcím faktorem pro přestup byl pro ně často nedostatek empatie a nepochopení nadání ze strany učitelů.