Zážitkový den plný relaxace i sdílení. Vstupenky na Feel Good jsou v prodeji!

Adam byl už od narození „jiný“. Jako miminko moc neplakal, ale ani nespal, jako by nechtěl ztrácet čas. Ten raději věnoval pozorování světa kolem sebe. V roce mluvil ve větách, ve třech a půl se sám naučil číst – a protože s mámou Markétou hodně cestovali, rovnou četl a mluvil česky i anglicky. Mezi ostatními dětmi prostě vynikal. Nedá se ale říct, že by to pro Markétu bylo snadné: „Zprávy v televizi ho dokázaly rozrušit a rozplakat. Strašně těžce doteď snáší, když se k sobě nebo k přírodě chovají lidi špatně,“ vysvětluje matka dnes už desetiletého Adama. „Neplatily na něj příkazy nebo zákazy, všechno se mu muselo vysvětlit, na všem se s ním domlouvat. Když byl někde velký hluk, třeba na hřišti nebo v herně, odmítal tam jít. Nechápal, proč ostatní děti křičí a rozhazují hračky.“

V předškolním věku chodil Adam napřed do dětské skupinky a potom do běžné pražské veřejné školky. Ve skupince si s ním věděli rady líp, už proto, že tam bylo jen deset dětí. Problémy začaly ve školce – ve třídě bylo 26 dětí, s nimiž velkou část dne trávila jen jedna učitelka a ta neměla moc času mu vymýšlet nějaké zajímavější úkoly. „Často slyšel – nehlas se pořád, běž si hrát s dětmi, nech mě chvilku. Jenže s vrstevníky to také skřípalo, protože měl tendenci je umravňovat, opravovat a zavalovat je dlouhým vyprávěním o svých zájmech, jako je například architektura,“ vypráví Markéta.

Pátá třída, pátá škola

Když se blížil čas zápisu do základní školy, Markéta znervózněla. Začala obcházet různé instituce, které se zaobírají diagnostikou nadání a péčí o ně. Podle testů má Adam IQ 150. Všude jí pogratulovali k mimořádně nadanému dítěti a jedním dechem dodali – to ale nebudete mít jednoduchý život. O pět let později to Markéta může jen potvrdit.

Chlapec je dnes už na páté základní škole a několik měsíců strávil i v domácím vzdělávání. První škola byla soukromá a na webu se chlubila zaměřením na nadané děti. „Pro bystré děti byla asi v pohodě, ale na Adama stavění nebyli. Bylo to vlastně stejné jako ve školce. Nehlas se, nemluv, počkej,“ popisuje Markéta. „Přitom jsme platili školné, ve třídě bylo patnáct dětí, a stejně to nefungovalo.“ I další pokusy o školní docházku se nesly v podobném duchu.

Jednou ze škol, jež právě procházejí ročním projektem a mentoringem od Synapse, je i Křesťanská základní škola a mateřská škola Noe v Pardubicích.
Foto: Jana Plavec

„Ostatní kluci jsou prostě jinde. Největšímu frajerovi ve třídě už je dvanáct, chodí na kickbox a z Adama má jenom legraci. Ostatní se přidali k němu, Adama to zlobí a já pořád jen chodím do školy bojovat za svoje dítě,“ stěžuje si. „V každé škole se vedení tváří, že umějí pracovat s mimořádně nadanými. Ale už po pár týdnech si na něj stěžují, že je drzý, neposlouchá, nedává pozor, nerozumí si s dětmi. Už fakt nevím, co dělat. Půjde k přijímačkám na víceleté gymnázium a snad to tam bude lepší, ale popravdě už ztrácím naději.“

Nejsou to pilní jedničkáři

„Bohužel podobné příběhy nejsou ojedinělé. Ohledně nadaných a mimořádně nadaných panuje v Česku hodně mýtů. Třeba ten, že nepotřebují podporu, protože si se svou inteligencí přece zvládnou poradit sami,“ říká Josef Roušar, který pracuje jako učitel a koordinátor podpory nadání v Pardubickém kraji. Situace podobných dětí, jako je Adam, je v mnohém velmi složitá. „Představte si průměrného člověka, který má IQ 100, jak musí každý den docházet do zařízení, kde jsou lidé s IQ 50 a všechny činnosti jsou přizpůsobené jim. Co ho tam bude zajímat? Jak si tam najde kamarády? Dospělý by z takové situace utekl, ale dítě nemůže. A my se na něj zlobíme, že mu tam není dobře a dává to najevo.“

Podle něj si školy často představují nadané děti jako spokojené a pilné jedničkáře, jaké je radost mít ve třídě. „Jenže pak jim přijde dítě, které učitelům připadá drzé, sobecké; chytá je za slovo a uzurpuje si pro sebe pozornost,“ popisuje učitelka a metodička podpory nadání v Libereckém kraji Marie Kašparová. „Nechápou, že bytostně potřebují znát hlubší souvislosti a s každou odpovědí se jim v hlavě vyrojí spousta dalších otázek.“

„Ty děti mají něco, čemu bychom mohli říct ‚intenzivní nervová soustava‘. Tvoří se jim víc synapsí, vzruchy běhají rychleji, vnímání i emoce jsou intenzivnější, je jich víc, přicházejí rychle,“ vysvětluje psycholožka Andrea Štefáčková, která se věnuje diagnostice a podpoře nadaných dětí a dospělých. „Systémově není podpora nadaných v českých školách dobře uchopená. Pro veřejnost už to začíná být trochu téma, ale ve třídách jsou to pořád jen jednotlivci, střípky, ostrůvky pozitivní deviace. Bohužel.“

„Pro učitele je to náročné, takové dítě nezklamat, ale zároveň potřebuje zpětnou vazbu i od ostatních, nemůže vyvolávat pořád jen jednoho žáka nebo žákyni,“ říká Andrea Štefáčková.
Foto: Valerie Tkadlčíková

Byly by možná šťastnější, kdyby byly trochu hloupější, říká o nadaných dětech psycholožka

Nadané děti

Nadané dítě je příležitost, ne problém

Josef Roušar a Marie Kašparová se sešli v projektu Synapse. Ten se snaží poměry v českých školách změnit. Středním i základním školám, které se dobrovolně přihlásí, nabízejí školení na téma nadání, zmapování její konkrétní situace, nastavení opatření a podporu mentorů. Programem zatím prošly v Česku asi čtyři desítky škol. Je to víc než nic, ale pořád strašně málo. „Možná to bude znít trochu paradoxně, ale my věříme v inkluzivní vzdělávání, nebudujeme nějaké oddělené třídy pro nadané. To by ovšem mělo znamenat, že každý, včetně mimořádně nadaných, dostane, co potřebuje,“ vysvětluje Josef Roušar. „Učíme školy zavádět opatření, například individualizaci učiva, gradované úlohy, práci na projektech a smíšené skupinky napříč třídami, kde se nadané děti mohou setkávat s podobně zaměřenými spolužáky i z jiných tříd a snadněji si tak najít kamarády,“ dodává Marie Kašparová.

I v rámci tříd a předmětů je ale možné potřeby nadaných dětí uspokojit. Třeba tím, že když „mají splněno“, pracují si na nějakém svém projektu. Jinde zase mají nachystané boxy s logickými úlohami a rozšiřujícím učivem. „Musí to být ale kvalitativně jiné úkoly. Nesmí to fungovat tak, že kdo má hotové sloupečky příkladů, dostane další. To ty děti celkem pochopitelně vnímají jako trest,“ zdůrazňuje Roušar. Učitelé se v projektu také učí, jak dát pozornost všem žákům a přežít to, když se jedno dítě neustále hlásí a strhává na sebe pozornost. „Prostě si předem domluví nějaký signál, který znamená – vidím tě, napiš mi odpověď na papírek, vezmu si ji od tebe. Nebo pokud má dítě hodně otázek, tak si je také někam píše a pak si učitel vyhradí chvilku, aby si o nich mohli popovídat. Nejsou to složitá opatření, ale rušivého chování hodně ubude,“ vysvětluje Marie Kašparová. „Učitel ovšem musí být schopen vidět nadané dítě jako příležitost, ne jako problém.“

Jsme na začátku, ale snažíme se

Jednou ze škol, jež právě procházejí ročním projektem a mentoringem od Synapse, je i Křesťanská základní škola a mateřská škola Noe v Pardubicích. Chodí sem zhruba dvě stě žáků od tří do patnácti let, a jak říká ředitelka Lenka Macháčková, jsou mezi nimi nejrůznější typy dětí: „Ty v dobrém slova smyslu průměrné, ty s poruchami učení a samozřejmě taky děti nadané.“ Právě ve velmi heterogenních třídách podle Macháčkové spočívá síla její školy. „Věřím, že čím pestřejší kolektiv, tím je to pro žáky lepší. Jsou potřeba vůdci i pracanti, rozjížděči i dotahovači. Chceme, aby naši učitelé uměli najít a ocenit silné stránky kaž­dého. Máme tu třeba dívku, která intelektem a znalostmi za spolužáky zaostává, ale je nesmírně pečující, empatická, podporující. Chceme, aby věděla, že pro nás nemá menší hodnotu než její spolužáci.“

Lenka Macháčková: Věřím, že čím pestřejší kolektiv, tím je to pro žáky lepší. Foto: Jana Plavec

Vedení školy vnímalo, že zapojit do výuky slabší děti už dokážou dobře, ale chyběl jim systém identifikace a podpory nadaných. „Intuitivně jsme jich dokázali rozpoznat tak sedmdesát procent, ale zejména takové ty tiché hloubavé typy nám unikaly,“ říká ředitelka. „A také jsme chtěli vytvořit napříč celou školou systém a vyškolit všechny pedagogy, včetně těch v mateřské škole. Snažíme se, ale jsme teprve na začátku dlouhé cesty.“

Třídní sedmáků Marek Líbal ve své třídě učí češtinu a němčinu.
Foto: Jana Plavec

Jak může taková podpora nadaných vypadat v praxi, ukazuje učitel a třídní sedmáků Marek Líbal, který ve své třídě učí češtinu a němčinu. Na jazyky se ve škole Noe dělí děti do skupin podle toho, jakou míru podpory potřebují. Nicméně i v rámci jedné skupiny se učitelé snaží výuku individualizovat. Sedmáci Marka Líbala se učí německy teprve několik týdnů. V hodinách si do jisté míry mohou obtížnost aktivit volit žáci sami. Při týmové hře na tichou poštu učitel některé žáky povzbuzuje, aby psali číslovky na tabuli slovy, nikoliv číslicí – a i když se někdy vloudí chybička, oceňuje snahu. Podobně někdo při psaní názvů měsíců používá jako oporu kartičky s názvy, ale další si zkoušejí poradit bez nich. Na stolku v rohu třídy leží dva notebooky se sluchátky a Marek Líbal vysvětluje, že konkrétně v této skupině má dva velmi bystré žáky, kterým stačí méně opakování a procvičování než ostatním, a tak pro ně mívá připravený třeba nějaký poslech s doplňováním nebo podobné aktivity. Někdy na ně dojde, někdy ne, možnost tu ale vždycky je.

Pardubická škola také zřídila pozici koordinátorů nadání. Pro první stupeň a mateřskou školku se jí ujala Kateřina Rejfová, která letos učí páťáky a příští rok půjde k prvňákům. Hodně jich přijde právě z mateřinky, která sídlí v přízemí budovy. Kateřina Rejfová sem od září jednou týdně dochází a bere si na individuální práci děti, které jí kolegyně ze školky vytipovaly jako potenciálně nadané. Jednou je to extrovertní klučina, který nezavře pusu a jen tak mimochodem učitelce vysvětlí, jak funguje parní stroj, jindy tichá introvertní dívenka, která sice umí číst, ale před novou paní učitelkou se stydí.

Se svými páťáky to má teď Kateřina Rejfová nastavené tak, že si někteří část dne pracují na předem schváleném projektu, zatímco ostatní procvičují běžné učivo. „Mám tam třeba kluka, který je posedlý letadly a ví o nich první poslední, tak o nich píše knihu. Další navrhuje dům a někteří se chystají na přijímačky na víceleté gymnázium. Nikdo se nenudí, takže nikdo ani neruší. S prvňáky to příští rok plánuju stejně, je mi jasné, že minimálně polovina z nich už v době nástupu bude umět číst.“

Ještě tu máme zadání pro rychlíky!
Foto: Lucie Rybová

Jak zvládnout různorodou třídu? Reportáž z vesnické školy v Libouchci na Ústecku

školství

V Pardubicích teď hodně přemýšlejí o tom, jak podporu nadaných uchopit dál, a hlavně jak změny komunikovat. Zvažují zavedení už zmiňovaných skupinek, kterým se třeba dvakrát nebo třikrát týdně bude věnovat jeden z učitelů. „Jenže za prvé je to náročné rozvrhově a za druhé vlastně nevíme, jak do toho, aby si ostatní děti nepřipadaly nějaké horší,“ přemýšlí ředitelka Lenka Macháčková nahlas. A tak se zatím podpora nadaných odehrává v jednotlivých třídách a v rámci volnočasových aktivit: „Máme badatelský klub, kroužek IT nebo třeba anglickou knihovnu, kapelu či školní parlament. Co bude dál, to ještě musíme promyslet.“

Inkluzi jsme v Česku špatně pochopili

„Za mě není úplně dobré při nastavování různých opatření operovat s pojmem nadání, má to takové elitářské konotace,“ říká psycholožka And­rea Štefáčková. „Řekla bych to asi takto: máme ve škole dva způsoby výuky a každý je vhodný pro jiné děti. Nemusíme říkat, že je něco těžší nebo lehčí, že je to pro šikovné nebo bystré děti. Jsou to prostě různé přístupy, toho bych se držela.“ Koneckonců ve školách se už teď třídy rozdělují na informatiku, tělocvik nebo jazyky, a tak jim to nemusí připadat zvláštní. Pokud každý dostane to, co potřebuje, není podle psycholožky Štefáčkové důvod ke stížnostem.

S tím souhlasí i Iveta Stehlíková Bassyová, která pracuje v Základní škole náměstí Cu­rieo­vých v Praze jako zástupkyně ředitele a koordinátorka péče o nadané žactvo. Škola je péčí o tyto děti proslulá, ve skutečnosti se ale podle Stehlíkové Bassyové dokáže postarat i o žáky průměrné, s poruchami učení nebo odlišným mateřským jazykem: „Naším cílem je ­vykřesat z každého jeho maximum, ale hlavně ­vychovat slušné a kriticky myslící lidi, kteří jsou zvyklí na sobě pracovat. Proto nechceme ani mimořádně nadané naučit, že ve škole se šest hodin denně ­pospává.“

Nadání a mimořádné nadání

Definovat, co přesně je a není nadání, případně mimořádné nadání, není jednoduché. Podle některých standardů se za rozumové nadání považuje rozmezí IQ 110–129 a za mimořádné nadání vše od IQ 130. V posledních letech se ale mluví o tom,  že inteligenci člověka nelze definovat jedním číslem. I často používané testy společnosti Mensa, jejichž výstupem je právě inteligenční kvocient, jsou odbornou veřejností vnímány jako příliš zjednodušující.

Zlatým standardem identifikace nadání jsou obsáhlé testy administrované psychology, které se soustřeďují na víc dimenzí inteligence, zaměřují se ale i na další oblasti, jako jsou např. tvoři­vost, způsoby myšlení nebo osobnostní charakteristiky, a výsledek udávají spíš v podobě pásma nebo rozmezí.

Ani tady se nevytvářejí oddělené třídy „pro šikulky“, namísto toho napříč třídami v ročníku vznikají skupinky podobné úrovně, a to na matematiku, češtinu i angličtinu. „Je to přínosné pro každého. Děti, které jsou napřed a přemýšlejí jinak, si mohou pracovat na své úrovni s podobně zaměřenými spolužáky. Ostatní získají větší prostor v hodině a soustředěnou pozornost učitele,“ vysvětluje záměry zástupkyně školy. Na ostatní předměty se potom sejdou všichni v kmenové třídě. Dělení tříd probíhá i na druhém stupni, kde navíc do hry vstupují i volitelné předměty a nejrůznější projekty. Humanitně zaměření žáci oceňují například školní parlament nebo nahrávání dokumentů Příběhy našich sousedů, přírodovědci se zapojují do ekologických a vědeckých projektů.

Vzhledem k tomu, že pražská základní škola nabízí rozvoj všem žákům a postupuje podle doporučení z pedagogicko-psychologické poradny, jde stále o inkluzivní vzdělávání, takže problém nevidí ani Česká školní inspekce. Její model oceňují i odborníci na problematiku nadaných dětí. Podle nich jsme v Česku pojem inkluze nepochopili úplně správně. „Mezi některými školami a učiteli se traduje, že kvůli inkluzi nemohou nadané děti dostávat nic navíc. To je ale nepochopení a hrubé zjednodušení. Ve skutečnosti má inkluze vést k tomu, že každý dostává vzdělávání na své úrovni. Těm nadaným tuhle podporu dlužíme,“ vysvětluje Josef Roušar z projektu Synapse. „Napřed se mi vlastně to soustředění na nadané trochu příčilo, ale pak jsem pochopila, že mají velký dar a musí dostat šanci ho rozvíjet,“ dodává Kateřina Rejfová z Křesťanské základní a mateřské školy Noe v Pardubicích.

Nadace RSJ logo
Foto: Nadace RSJ

Text vyšel s podporou Nadace RSJ.

Popup se zavře za 8s