Další rok mrhání talentu pražských teenagerů. Výsledky přijímaček znovu ukázaly, že děti jsou politikům úplně jedno

Po roce stráveném nad testovými archy a po litrech prolitých slz na straně uchazečstva a vína na straně rodičovstva bylo možné na sociální síť vyvěsit: hurá, osvědčili jsme se, prošli jsme přechodovým rituálem a z našich dětí budou středoškoláci. Nevyhodili jsme tisíce za přípravky z okna a všechny ty víkendy, které jsme nestrávili na horách, na turnajích nebo třeba jen na pohodu doma na gauči, měly smysl.

Každému jsem odepsala, že moc gratuluji a ať se dítku na nové škole líbí. A zároveň jsem myslela na ty, kteří na Facebook ani Instagram nic nenapsali. Mám se jim ozvat? Mám se zeptat? Třeba jenom od rána slaví, třeba někam odletěli, třeba… nebo teď prostě ošetřují bolest dítěte, svoje rodičovské zklamání, a k tomu horečnatě vymýšlejí, co dál.

Rodiče šílí, média se pohoršují

Z hlediska rodičů čtrnácti- a patnáctiletých dětí jde bezpochyby o vypjatých několik měsíců. V září mají na rtu ironický úsměv a myslí si něco o hysterii, v říjnu si ale jejich děti napíšou první přípravkové testy a v očích matek a otců se začne objevovat vzrůstající panika. Ta kulminuje zhruba koncem ledna, kdy je už potřeba zvolit správně školy a podat na ně přihlášky, přičemž bodové skóre dítěte se ani náhodou neblíží číslu, jaké je ve vytížených regionech (Praha, Střední Čechy, Brno a okolí) potřeba k přijetí na takzvaně „lepší“ školy. Pošlou tedy přihlášky tak, aby to hlavně někam klaplo, a pak už se ladí forma jako u závodního koně, zatímco se spílá Cermatu za těžké testy a nesmyslné úlohy v nich. A když se zadaří, tak následují ony bujaré oslavy a uslzené posty na sítích. To, že syna nebo dceru přijali na gympl, na průmyslovku, obchodku, na lyceum nebo zdrávku se najednou rovná první ceně v loterii.

Z hlediska člověka, který vzdělávání už nějakou dobu sleduje, je to ale nuda k uzoufání. Na podzim se v médiích začne řešit, že je v exponovaných regionech málo míst, což politici zčásti vymlčí a zčásti popřou, protože se někde přece povedlo vytvořit třicet míst navíc, takže je vidět, že děláme, co můžeme. Po Novém roce se objeví statistiky, kolik bylo loni potřeba k přijetí na jakou školu, a opět se pohoršíme nad tím, že v Orlové stačilo na přijetí na gymnázium 21 bodů a v Sokolově 24, zatímco na zcela průměrné pražské gymply opět bylo třeba třikrát tolik. Po přijímačkách se zjistí, že většina dětí se někam dostala, zbytek se nějak otřepe a jedeme dál.

Chceš na školu? Zaplať si

Emoce stranou. Letos byly přijímačky technicky slušně zvládnuté – systém DiPSy fungoval bez větších zádrhelů, jen občas zaznamenal menší výpadky, které se ale řešily v řádu minut. Nikdo si extra nestěžoval na nejasné formulace nebo rovnou chyby v zadání, jako tomu bylo třeba loni u maturit, kdy jedna z úloh měla dvě možná řešení a Cermat na poslední chvíli musel některým maturantům přidávat body. Podle serveru SeznamZprávy byl sice pondělní termín z matematiky náročnější než páteční, ale zdá se, že ani tak test nedosáhl obtížnosti takzvaných přijímaček nanečisto, ve kterých děti dosahovaly opravdu nízkých počtů bodů.

Je tedy všechno v pohodě? Můžeme být spokojení? Ne. A zejména ne, pokud bydlíme v Praze a Středočeském kraji. Zatímco například kraj Vysočina hlásí 97,5 % deváťáků přijatých v prvním kole (kraj za posledních pět let přidal 2500 míst na žádaných oborech, pozn. red.) a Jihočeský kraj 96,8 %, v Praze se dostalo 84 % a ve středních Čechách 90,9. Šestnáct ze sta pražských dětí je bez školy. A není to proto, že by zdejší děti podaly horší výkon, naopak, pojďme si to zopakovat: ani 80 bodů nemusí stačit, pokud si uchazeč vybere buď prestižní školy, nebo ty, které pořádají i vlastní kolo přijímacího řízení.

Ve druhém kole se v Praze a okolí nabízejí z maturitních oborů prakticky jen soukromé školy, kde může školné přesáhnout 150 tisíc korun ročně. A když už jsme u toho – soukromé střední školy v Praze tvoří prakticky polovinu kapacity, takže i mnozí, kteří byli přijati v prvním kole, budou muset sáhnout pořádně do kapsy. Ne proto, že by chtěli, nebo protože by soukromé školy přinášely „něco navíc“. Nabízejí jenom místa, která nebyl schopen vytvořit veřejný sektor – a abych jim nekřivdila, většinou i vstřícnější a vlídnější přístup ke studujícím. Společně s bezkonkurenčně nejdražšími cenami nemovitostí i nájmy v Česku je to pro pražské rodiny obrovská finanční zátěž.

Ti, kteří by jinde v pohodě šli na gymnázium, zamíří v Praze na obchodní akademii, hotelovou školu nebo na zdravotnické obory. Ti, kteří jinde zaplní zdravotnické obory, hotelovky a obchodní akademie, jdou v Praze na učiliště. Na kadeřnici nebo elektrikáře se v podstatě nedostane nikdo s průměrem známek vyšším než 2,0. A co ti, kterým to ve škole fakt moc nejde a mají průměr třeba 2,5? Ti mají jít na ulici? Jestli takto nevypadá plýtvání potenciálem, tak už nevím, jak jinak si to představit. Občané hlavní město evidentně zajímají až ve chvíli, kdy začnou platit daně, do té doby jsou pro zastupitelstvo jenom přítěží.

Rodiče si poradí jako vždycky

Nemá smysl obviňovat Cermat, ten pouze dělá, co se od něj očekává: sestavuje takové testy, které děti rozdělí a seřadí. Cermat ale není ten, kdo nakreslí na školách čáru, přes kterou se dostanou jen ti nejlepší. O tom, jak moc se rozřazování uchazečstva změní v nelítostné Hunger Games, rozhodují kapacity škol – a o těch zase rozhodují politici, kteří na školy posílají peníze.

Praha má na účtech miliardy, ale do vzdělání svých mladých občanů je neinvestuje, protože by z toho měli prospěch i obyvatelé Středočeského kraje. Středočeský kraj, kterému každým rokem cca 40 procent deváťáků odchází do Prahy, může stejně alibisticky říct – my nebudeme zřizovat víc škol a vylepšovat ty, co už máme, protože teenagery prostě odjakživa přitahují světla velkoměsta, a co my s tím naděláme? Primátor hlavního města klidně pronese do éteru něco ve smyslu, že pražské matky jsou přecitlivělé a měly by smířit s realitou. Tedy asi poslat děti na učňák nebo na intr třeba do Sudet. Odtamtud se mohou nejspíš vrátit, až budou hledat práci.

Pražští a brněnští rodiče jsou už zvyklí a vědí, že se musejí posnažit, zaplatit kurzy a případně i studium. Poradí si, jako si před patnácti lety vystáli frontu na registraci do porodnice, zaplatili soukromou školku, prošli losováním do základní školy, nevešli se do skauta ani do ZUŠky. Praze a okolí ani Brnu navíc výhledově nehrozí žádný demografický pokles, naopak, i pro udržení současného neutěšeného stavu bude potřeba přidávat další židličky do tříd. Je to ubíjející, smutné a otravné. A nejhorší na tom je, že už teď vím, že za rok nebo za dva budu moct napsat prakticky stejný článek jako dnes.

Sláva vítězům, čest poraženým! Ještě jednou moc tleskám všem, kteří prošli branou smrti a jejich děti si vysloužily privilegium studia na střední škole s maturitou. Doufám, že nikomu nezkalím radost, když připomenu, že ve většině civilizovaných zemí není střední škola něco, pro co je třeba trpět. Jednoho dne prostě teenageři zavřou dveře základní školy a po prázdninách se zase sejdou na střední, protože jejich volení zástupci vědí, že vzdělaná populace se státu vyplatí. My jsme se rozhodli část jedné generace od vzdělání co nejefektivněji odradit. Proč máme pocit, že je to dobrá cesta, mi hlava nebere. Tak zase za rok!