Inkluze se dá dělat i lépe. Klíčem je děti správně poskládat do menších skupin, ukazuje systém z Ameriky

Jak takové klastry ve školství mohou fungovat? Děti se s ohledem na svůj studijní potenciál rozdělí do pěti skupin „na děti nadané, nadprůměrné - šikovné, průměrné, podprůměrné a silně podprůměrné. Oněch pět skupin se rozdělí do tříd tak, aby třídy stále zůstaly heterogenní, ale o něco méně. Hlavní vtip je v tom křivku různorodosti dětí ve třídách poněkud zploštit, a to proto, aby vyučující opravdu dokázali výuku diferencovat a práce jim nepřerůstala přes hlavu,“ píše Jitka Polanská v textu pro web Heroine.cz.

Vzniklé skupinky se potom namíchají do tříd. Klíčovou podmínkou ale je, že v ročníku musejí být alespoň dvě třídy, ideálně pak tři. „Pro větší přehlednost si představme, že v každé třídě je třicet dětí. Máme tedy třídu A s šesti nadanými, dvanácti průměrnými a dvanácti lehce podprůměrnými dětmi, třídu B s šesti šikovnými, dvanácti průměrnými, šesti podprůměrnými a šesti vyloženě slabými dětmi a případně třídu C ve stejném složení jako třída B. Ve třídě A jsou tři úrovně žáků, ve zbylých třídách čtyři,“ uvádí Polanská konkrétní příklad.

Možná to zní jako matematická úloha z přijímacích zkoušek, dopady klastrování na wellbeing jednotlivých skupin žactva i jejich vyučujících jsou evidentní. Mimořádně nadaným dětem toto řešení umožňuje pracovat ve skupince podobně orientovaných spolužáků a spolužaček, kde si také snadněji najdou kamarády. „Bystré“ děti, které se rády učí, dostanou možnost v sousední třídě zazářit a stát se – pokud o to stojí - přirozenými leadery svého kolektivu.

Jedná se ale stále ještě o inkluzivní vzdělávání? Přináší homogennější složení tříd nějaké výhody i vyučujícím? Co na ni říkají rodiče? A je možné zavést metodu SCGM i v Česku? Přečtete si text Jitky Polanské na webu Heroine.cz.