Neznámý muž ji v kanceláři málem uškrtil. Po letech se ho rozhodla navštívit a zeptat se, proč to udělal

Je první březnová neděle letošního roku. Dvaapadesátiletá Magda stojí v doprovodu tří zaměstnanců Institutu pro restorativní justici (IRJ) před bránou plzeňské borské věznice. Prochází bezpečnostní kontrolou, postupně se před ní s tíhou otevírají – a záhy za ní zavírají – jedny mříže za druhými, až dojde do malé úzké místnosti. Tam ji na oprýskané zdi s velkým úsměvem vítá včelka Mája, která jako by se právě dala na útěk ze žlutých emailem natřených stěn. Protější zeď narušuje trojice okýnek, u nichž visí stejný počet rudých sluchátek. Za sklem sedí dozorci, kteří budou dnešní dění bedlivě sledovat, aby mohli v případě potřeby zasáhnout.

Magda vstupuje se smíšenými pocity. Na tenhle moment čekala několik let a téměř rok se na něj intenzivně připravovala. Je nervózní, zároveň se těší. Kovový stůl obklopený šesti židlemi, retro kostkovaný ubrus, hrnky a sklenice a pak už jen tyčinky, plastová lahev vody a box kapesníků – vše je tak, jak si Magda při přípravných setkáních v mezích vězeňských podmínek přála. Teď je však něco špatně. Místo, které si vybrala, jí najednou nesedí. A tak se chápe plastové židle umístěné k pachateli blíž. Sedá si. Sedají si také tři facilitátoři a vězeňský kaplan. Jedna židle zůstává volná. Magda uvažuje, zda pachatele po letech vůbec pozná. Její myšlenky přeruší chrastění řetězu, když náhle v doprovodu stráže vstoupí do pokoje. Klíček zapadá do dírky v poutech a ta následně cvaknou. Pachatel si sedá na zbývající židli. Setkání může začít.

Řetízek

„Byla jsem sama v kanceláři,“ vypráví mi se šestiletým odstupem Magda. Věnovala se běžným činnostem souvisejícím s prací terapeutky, když se nečekaně ve dveřích objevil třiadvacetiletý klient kolegů. Blíž ho neznala, proto nechápala, proč přišel právě za ní. „Možná si spletl dveře,“ napadlo ji. V jeho očích však postřehla zlobu. „Vstala jsem, abych se zeptala, proč přišel. Zároveň jsem tušila, že je to celé špatně, a chtěla jsem zmáčknout tísňové tlačítko,“ vybavuje si. To už však nestihla. Klient ze sebe obratem shodil bundu a na Magdu se vrhl. Snažila se bránit, jak mohla. Přestože netušila, co a proč se děje, věděla, že bojuje o holý život. Necítila nic. V hlavě měla myšlenku na jediný úkol – přežít. Podařilo se jí vysmeknout a z kanceláře utéct. Muž ji však dohnal a srazil na zem. Zatímco jej Magda škrábala a kousala, udeřil ji do hlavy. Začal ji škrtit. „V tu chvíli jsem myslela jen na to, že tam umřu.“ Pak ztratila vědomí.

Když se později probrala, stála nad ní kolegyně, která se vrátila z oběda. Pachatel byl pryč. Jak se později ukázalo, šel se sám udat. V počátečním šoku měla Magda především strach, zda nedošel k úhoně řetízek na jejím krku. „To pro mě bylo v tu chvíli paradoxně nejdůležitější.“ Věděla, že byla přivolána policie, snažila se tedy převléct a upravit. „Až když pak přijeli strážníci a jeden z nich na mě byl moc hodný, hystericky jsem se rozbrečela. A on mě utěšoval,“ vzpomíná.

Jako nákup rohlíků

Magda se ocitla v nemocnici. Vzpomíná si na netečný přístup personálu, zároveň však veškerou nabízenou pomoc odmítala. Trvala na tom, že domů pojede sama, a to ve stejný čas, jako kdyby odcházela z práce. Hrála si totiž s myšlenkou, že by celý incident mohla před rodinou zamlčet. Nakonec jí však došlo, že modřiny na obličeji a krku jen tak nevysvětlí. „A tak jsem manželovi zavolala, co se stalo a že jedu domů. Čekal mě tam spolu s naším psem Bárou.“ Doma následkem vyplaveného adrenalinu Magda ještě pracovala. Věděla sice, že bude muset nastoupit na nemocenskou, snažila se ale, aby svým kolegům a kolegyním nepřidělala práci.

Druhý den však přišla další rána. Magdina milovaná fenka Bára nečekaně zemřela. „Dodnes vnímám, že to prostě vzala za mě,“ přiznává a náhle se odmlčí. Po tvářích se jí vůbec poprvé valí slzy. „Ta bolest ve mně zůstává dodnes,“ dodá po chvíli.

Až do této chvíle Magda události popisuje jako včerejší nákup v supermarketu, bez emocí. „Mám pocit, že to je výsledek přípravy i samotného restorativního setkání. Těch slz tu v jejím průběhu teklo opravdu dost,“ vysvětluje. Její slova podtrhuje také Tereza Řeháková z Institutu pro restorativní justici, který setkání s pachatelem zprostředkoval. „Ještě před setkáním jsme tu měnily krabičky s kapesníky. Magda prokázala ohromnou odvahu poprat se s následky události, ale i přiznat svoji zranitelnost. To není samozřejmé. Dnes, pár dnů po setkání s pachatelem, o tom všem dokáže mluvit s lehkostí a úlevou,“ usmívá se spokojeně facilitátorka.

Aby to ještě stihla

Magdu i přesto, že záhy po napadení nastoupila na terapie, ovládal strach. „Nesnesla jsem, aby za mnou někdo stál v obchodě, měla jsem pocit, že mi chtějí všichni ublížit. Doma jsme museli vyměnit dveře, neustále jsem zavírala okna a měla jsem panické ataky, když se mě dotkla dcera.“ Do mysli se jí současně vplížilo vědomí vlastní konečnosti. „Měla jsem pocit, že musím vypít všechno víno ze sklepa, dojít si do divadla nebo zacvičit. Protože bych to už nemusela stihnout.“ Přidaly se také sebevražedné myšlenky. Život najednou neměl smysl, přestože k ní své zraky upíraly dvě děti spolu s manželem. Nevěděli však, jak své nejbližší pomoci. Magda ale věřila, že vše zvládne zpracovat sama.

„Dlouho jsem se za to styděla,“ vysvětluje hlavní důvod, proč lidem v okolí včetně svých rodičů dlouho o incidentu nepověděla. „Styděla jsem se, že se mi to stalo. Že jsem se neubránila.“ Od blízkých kolegů se s odstupem času dozvěděla, že podobné postoje kolují také v zaměstnání. To její psychice značně přitížilo. Když se po téměř tříměsíční pauze rozhodla do práce vrátit, velmi rychle zjistila, že šlo o unáhlené rozhodnutí. Cloumaly jí obavy podpořené útržky šeptandy za zády. „To je ta, co měla bejt mrtvá,“ slýchávala, když procházela kolem skupinek kolegů. Komentáře a zpochybňování se stupňovaly, proto se po pár měsících rozhodla zaměstnání změnit. „Ty řeči poslouchám ještě po letech,“ říká s hořkostí Magda.

Jako meloun

Je slunný den a Magda s manželem sedí na kole. Šlapání krajinou ji uklidňuje. Přesto se však nemůže vyhnout myšlenkám, které se jí sem tam vkrádají do mysli. Dojedou ke kopci, Magda se náhle opře do pedálů a snaží se svah vyjet co nejrychleji. Jako by byla bez sebe. Na vrcholu stojí v její mysli pachatel a Magda si představuje, jak mu utrhne hlavu, mrskne jí o asfalt a ta se rozprskne jako meloun. „Strašně jsem mu chtěla ublížit,“ připouští. Cítila vůči němu obrovský vztek. Tím spíš, že stále neměla tušení, z jakého důvodu ji tak surově napadl. Přestože byl pachatel za svůj čin odsouzen na devět let, ani u soudu se uspokojivý motiv napadení nedozvěděla. Nepřicházelo ani finanční odškodnění. „A já jsem ty peníze na uhrazení souvisejících nákladů fakt potřebovala. Hlavně jsem to celé ale chtěla nějak pochopit.“

To, že by se mohla s pachatelem tváří v tvář setkat, pro Magdu po několik let vůbec nepřipadalo v úvahu. Kdykoliv slyšela o restorativní justici, nechápavě kroutila hlavou. Až do března loňského roku, kdy se jako terapeutka ocitla na konferenci věnované právě tomuto novému přístupu k uzdravování. Od činu už uběhlo téměř pět let, dlouhodobě docházela na terapii, její život se však ne a ne vrátit do starých kolejí. Ba naopak. Kromě ztráty milovaného zaměstnání krachlo také její manželství. Magda se odstěhovala do cizího města za novou prací a začala znovu. Od začátku. Najednou jí myšlenka na setkání s pachatelem začala dávat smysl. „Došlo mi totiž, že ve vězení s ním nikdo nejspíš moc pracovat nebude, on z něj pak vyleze a udělá to zase,“ vysvětluje svou motivaci. „Měla jsem pocit, že jsem asi už fakt jediná, kdo s ním může něco udělat a nějak ho nasměrovat.“ A tak se rozhodla vstoupit do programu ReSet s nadějí, že bude pachatel se setkáním souhlasit. Míč byl však na jeho straně.

Dopis

Stráž otevírá okénko pancéřových dveří. Je čas večeře, podává tedy vězni otvorem tác s jídlem. Odsouzený sedí v místnosti sám na pryčně a píše na zažloutlý linkovaný papír. Odpovídá na mé otázky, které mu pracovníci věznice předali. Aktuálně lze z pozice novináře s tímto dnes devětadvacetiletým odsouzeným komunikovat jen písemně. „Když za mnou vloni v červenci přijeli do věznice lidi z Institutu pro restorativní justici, nevěděl jsem, že nějaké takové programy existují,“ píše. „Vyslechl jsem si je. Překvapilo mě, že poškozená se mnou chce komunikovat. Nezavrhoval jsem to hned, ale potřeboval jsem si to promyslet.“ Nakonec se rozhodl jejímu přání vyhovět. „Věděl jsem, že co jsem jí udělal, bylo moc a moc špatně. Myslel jsem si nejdřív, že jí jde jen o uhrazení škody, kterou mám soudem uloženou. Taky se mi chtělo vysvětlit jí, proč se to stalo. A asi hrála roli i zvědavost,“ vysvětluje důvody svého rozhodnutí. A tak Magda i pachatel vstoupili do téměř ročního procesu přípravy na společné setkání. Každý zvlášť se pravidelně setkávali s facilitátory IRJ a na schůzkách rozebírali jak své pocity a potřeby, tak motivace k vzájemnému dialogu nebo informace o tom druhém.

Magda se tak už v rámci přípravných setkání skrz facilitátory dozvěděla také to, co jí po několik let nedávalo spát. Motiv útoku. „Stál ve skupince dalších mužů a my s kolegyní jsme zrovna procházely kolem,“ popisuje Magda. Skupinka začala na ženy pokřikovat a hvízdat. Situace si všimli jiní přítomní muži a žen se zeptali, kdo nevhodné chování začal. A Magda prý podle pachatele ukázala právě na něj. On to však podle svých slov nebyl. „Já si to ale vůbec nevybavuju, pamatuju si to úplně jinak,“ kroutí hlavou Magda a tvrdí, že na pachatele rozhodně neukázala. Následkem toho jej měli přítomní muži popadnout, svázat a surově zbít. Dodnes má na hlavě po napadení velkou jizvu. Když pak o tři týdny později zahlédl Magdu znovu, rozhodl se jít do její kanceláře, aby jí vynadal a osvětlil, co mu svým jednáním způsobila. Nakonec však neudržel hněv a ženu téměř připravil o život.

Síla loupání cibule

Podle Terezy Řehákové z Institutu pro restorativní justici, která s kolegy oba na setkání připravovala, se napříč časem Magdiny pocity i motivace proměňovaly. „Zpočátku si vybavuju její bojovnost a snahu o to, aby už pachatel něco takového nikdy neudělal. Její postoj se pak však vyvíjel na základě toho, jak v průběhu přípravy přibývaly informace o pachateli a jeho postojích,“ odhaluje. Facilitátoři totiž oběti i pachateli přečetli vyjádření toho druhého o tom, jak si napadení každý z nich pamatuje. „Magdu začalo zajímat, kdo pachatel vlastně je. Jaká je jeho historie. Z pachatele zase v průběhu vypadlo, že chce aspoň jednou v životě udělat něco dobře,“ vybavuje si. Na přípravných setkáních mluvil pachatel o tom, že obvykle nedokáže ovládnout svůj vztek. Tím spíš, když přichází s pocitem, že se mu stala křivda. „Mluvili jsme o následcích takového chování, o tom, kde může hledat odbornou pomoc. V některých fázích pro něj byla příprava na setkání náročná. Zjišťovali jsme, jestli ví, co Magdě konkrétně způsobil, jak to vnímá a proč se k situaci později nějak nepostavil,“ popisuje setkávání s pachatelem Řeháková.

Její slova potvrzuje ve svém vyjádření také sám pachatel: „Začal jsem chápat, co se ve mně dělo, a chtěl jsem se postavit k tomu, co jsem udělal, nějak přímo. Jako chlap. Udělat něco v životě pořádně a dobře. Napravit to.“ To bylo podle Řehákové zásadní. Pachatel si uvědomil, co způsobil a že je mu to celé líto. Chtěl se omluvit, nevěděl však, jak na to. Magda zároveň skrz pachatelův popis události pochopila, že za útokem stálo nedorozumění. A že se terčem surového útoku stal neprávem také on sám. To byl jeden ze zásadních rozměrů, který už samotná příprava Magdě přinesla. Nebyla to snadná práce, při loupání cibule se vyplavovaly nejrůznější těžké pocity a rozčarování. Zároveň však poprvé zažívala, že jí někdo skutečně rozumí, zajímá se o její pocity a aktivně se jí na ně ptá. „Zažívala jsem velké pochopení, péči, laskavost a respekt k tomu, že si to můžu udělat, jak potřebuju. To bylo v kontrastu s přístupem mých kolegů něco krásného,“ líčí a překvapivě celá září.

„Jak se to osobní setkání s paní Magdou přibližovalo, rovnal jsem si, co bych jí chtěl říct a jaká slova použít, aby to bylo tak, jak to v sobě mám,“ píše ve svém dopise pachatel. „Nejdřív jsem to chtěl nechat spontánně, co ze mě vypadne. Nakonec jsem ale rád, že jsme s facilitátory připravili nějaké body na papír s otázkami a tématy, které chci říct.“ Podobnou osnovu si připravila také Magda, jejíž hlavu s blížícím se setkáním zaměstnávaly různé možné scénáře. Dostala strach. Najednou si nebyla jistá, zda s pachatelem zvládne sedět u jednoho stolu. Až nakonec přišlo vnitřní přijetí a smíření. „Najednou jsem se na to začala těšit. Vůbec jsem to nechápala,“ přiznává. A všechny imaginární tragické scénáře se nakonec ukázaly jako více než liché.

Nevzdat to

„Bylo to vlastně úplně ujeté,“ směje se Magda, která si původně přála, aby u nachystaného stolu seděla od pachatele co nejdál. Když však do věznice dorazila, došlo jí, že takhle sedět nechce. Rozhodla se proto, že si k pachateli přisedne blíž. Pachatel změnu okamžitě zaregistroval. Usadil se na přidělenou židli a z Magdy vypadlo: „Představovala jsem si vás jinak.“ Načež odvětil, že také on si ji pamatuje jinak. A tázavě dodal, že sedí jinde, než bylo původně v plánu. V tu chvíli Magdou stavěné bariéry padly. A z pachatele se stal Jirka. „Zeptala jsem se ho, jestli mu můžu říkat křestním jménem.“ Jirka souhlasil. Následovalo Magdino vysvětlení, že ona si totéž z jeho strany nepřeje. Souhlasil podruhé. Oslovoval ji podle jejího přání příjmením.

Setkání odstartovali facilitátoři, kteří připomenuli pravidla setkání a nastolili první otázku: Co vás přimělo vstoupit do našeho programu? Otázku, která byla pro oba důležitá a chtěli s ní začít. „A pak už mluvili sami. Byl to plynulý restorativní dialog s našimi občasnými malými vstupy,“ shrnuje Tereza Řeháková. „Bylo to naše a bylo mi v tom hrozně dobře,“ doplňuje ji Magda.

„Vlastně jsme se spolu rovnou začali bavit, to bylo dobrý. Nejdřív mluvila ona. Poslouchal jsem, co jsem jí vlastně tím činem v životě způsobil,“ vybavuje si začátek setkání Jirka, který následně Magdě odvyprávěl příběh svůj – včetně vlastní verze toho, co se onen den událo. „Neovládl jsem se. Černo před očima, a nakonec jsem jí ublížil. Řekl jsem jí, že mě to mrzí, že je mi to fakt líto. Odnesla to, že jsem byl naštvanej,“ kaje se Jirka. A Magda jeho omluvu přijala. „Nevymlouval se a poměrně rychle se mi omluvil. Vůbec jsem nepochybovala o tom, že to je skutečné,“ hodnotí jeho slova. A podobně Magdu vnímá také Jirka: „Její reakce byla docela upřímná, asi mě i pochopila.“

Oba se navzájem doptávali na podrobnosti i pocity, které v danou chvíli zažívali, a snažili se dobrat toho, co se skutečně stalo a proč. „Ono to přitom najednou nebylo vůbec důležité,“ usmívá se Magda. A protože po celou dobu našeho setkání září, ptám se jí, co naopak důležité bylo. „To, že jsem mu řekla, co mi způsobil. A že si nepřeju, aby někdy něco podobného udělal komukoliv jinému.“ Podělila se s ním i o skutečnost, že ji občas ovládaly sebevražedné myšlenky, které pár měsíců před setkáním znovu nabraly na intenzitě. Prozradila mu i to, že se jí následkem činu život rozpadl jako domek z karet. „Říkala jsem mu, že jsem si jednou při řízení auta vybírala patník a pak jsem byla naštvaná, že nejsem schopna to dokončit.“ Jirka odvětil, že je moc rád, že to nevzdala. A Magda mu kladla na srdce, aby to teď nevzdal také on.

Hovor plynul čím dál snadněji. Magda v Jirkovi začala vidět něco, co si dosud dokázala představit jen stěží. „Najednou mi přišel jako člověk. A to člověk, který není marný. To jsem mu taky řekla,“ odhaluje Magda. „Je pro mě člověkem, s nímž můžu být a kterého můžu i přes jeho činy respektovat.“

Na závěr setkání Magda Jirkovi podala ruku. Problesklo jí hlavou, že by ho měla chuť obejmout. Pak jí došlo, že by to bylo nepatřičné. Když se posléze Magdy ptám, proč ho obejmout chtěla, odpovídá, že už pro ni není ten chcípák. „On už je Jirka.“ Jirka, s nímž může být nadále v kontaktu a s nímž by se dalo terapeuticky pracovat. „Došlo mi, že nejsme dva oddělené příběhy. Jsme jeden příběh. Jsme dohromady. Spolu.“ A protože Jirka začal ve věznici číst, rozhodla se mu poslat knihu Laurenta Gounella s názvem Bůh chodí po světě vždycky inkognito.

Volná

„Před tím setkáním mi byla vlastně úplně cizí. Teď už je cizí o dost míň,“ píše v dopise Jirka. „Fakt jsem nečekal, že to setkání bude až tak upřímné a vlastně dobré. Byli jsme tam spolu jako rovný lidi. Když pak odcházela, řekla mi, že mi přeje do života všechno dobrý,“ dodává Jirka. Tereza Řeháková z IRJ potvrzuje, že Magdina vstřícnost a autentická lidskost Jirku značně zasáhla. „To se mu možná ještě nikdy v životě nestalo. Vůbec nemohl věřit, že se to vlastně děje.“ Ve svém dopise píše, že mu setkání změnilo život. „Nechci už být agresivní. Raději se otočím a v konfliktních situacích půjdu v klidu pryč. Beru to trochu jako závazek a šanci,“ zamýšlí se Jirka. Zároveň připouští překvapení, jak moc může život člověka takové napadení ovlivnit. „Vůbec mě nenapadlo, že jsou lidi potom tak zoufalí, že si chtějí i vzít život. Jsem strašně rád, že to neudělala.“ Dnes dává dohromady peníze, aby mohl Magdě konečně zaplatit soudem určené odškodné. Na setkání pak spolu spontánně probírali, kam by za ně mohla jet Magda na dovolenou. Jirka navrhl Krétu.

Když se pár hodin po setkání Tereza Řeháková esemeskou Magdy doptávala, zda je v pořádku doma, přišla jí po chvíli stručná, avšak všeříkající odpověď: „Jsem volná.“ A stejné pocity líčí i teď, o pár dní později. Poprvé za dlouhou dobu cítí v životě spokojenost, ulevilo se jí. „Věděla jsem, že to setkání nás oba může změnit. A myslím si, že se to fakt povedlo. Věřím, že to snad zvládne a už nikomu nic neudělá,“ uzavírá Magda. Zvedá se ze židle, obléká zimní kabát a mizí mezi dveřmi kanceláře Institutu pro restorativní justici, kde jsme si několik hodin povídali. Míří na vlak domů. A také do nové životní etapy.