Násilníky a zloděje přivádí k jednomu stolu s oběťmi. Je to cesta k nápravě a pomoci, tvrdí právnička
Lukáš Houdek se pro Heroine dlouhodobě věnuje tématu restorativní justice. Tentokrát se vydal do budovy Skautského institutu v Praze za Petrou Masopust Šachovou, která patří k průkopnicím tohoto přístupu v Čechách. Se svým šestičlenným týmem pomáhá vysvobodit ze zajetí bolesti a traumatu oběti trestných činů, když je doprovází cestou k setkání s lidmi, kteří jim ublížili.
Restorativní přístup je v Česku poměrně novou disciplínou. Jako jedna z prvních k nám tuto myšlenku přinesla bývalá ministryně spravedlnosti a nynější poslankyně Helena Válková, která s ní coby vysokoškolská pedagožka seznámila své studentstvo. Například Pavla Šterna, zakladatele a prvního ředitele české Probační a mediační služby, která byla jakožto státní instituce zřízena zákonem. A právě on je zároveň Petřiným strýcem. Byl tak v její cestě k restorativnímu přístupu klíčovou postavou. „Když jsem byla ve čtvrtém ročníku na právech, spáchal táta sebevraždu,“ vzpomíná Petra, zatímco si nejistě prohrabuje své dlouhé prošedivělé vlasy. „Na jeho pohřbu mi Pavel řekl větu: Žádný právník by neměl dostudovat, dokud neví, co to je restorativní justice.“ A Petra, která vnitřně tíhla k lidskoprávním tématům, zatímco se na právnické fakultě cítila značně ztracená, se této věty chytla.
Co dalšího se v textu dočtete:
- jak restorativní justice pomáhá obětem a pachatelům
- proč měli kolegové Petru Masopust Šachovou nejdříve za blázna
- proč se po setkání s obětmi pachatelé méně často vracejí do vězení
Petra připouští, že důvody, proč se přihlásila právě na pražská práva, jsou komplikované. Odjakživa totiž měla rozporuplný vztah k pravidlům, která jí nedávala smysl, a k autoritám, které nevnímala jako přirozené. „Já jsem právo vždy vnímala pohledem spravedlnosti.“ Takový přístup byl však v době jejího dospívání příčinou vášnivých debat s otcem. Ten coby úspěšný podnikatel razil myšlenku, že každý je strůjcem svého štěstí i neštěstí. „Byl to odeesák tělem i duší a mně nadával do komunistek,“ směje se při vzpomínce na ty časy Petra.
Vybavuje si, že v devadesátých letech se na právech o restorativní justici a lidskoprávních tématech nemluvilo. „Všechno jsme se museli nabiflovat a mně tohle nešlo.“ Zlom pro ni nastal, když ve čtvrtém ročníku odjela studovat na rok do Berlína. „Konečně jsem zažila, že o něčem přemýšlíte v kontextu. Poprvé jsem měla psát nějaké práce. Chodila jsem třeba na předmět o ženské obřízce a chodili tam lidi z různých oborů a diskutovali to téma ze své perspektivy. Byla jsem z toho úplně v rauši.“ Když později psala o restorativní justici rigorózní práci, zjistila při rešerších, že průkopník tohoto přístupu Howard Zehr učí na Mennonitské univerzitě v americké Virginii. A tak k němu vyjela na letní školu.
