Násilníky a zloděje přivádí k jednomu stolu s oběťmi. Je to cesta k nápravě a pomoci, tvrdí právnička

Restorativní přístup je v Česku poměrně novou disciplínou. Jako jedna z prvních k nám tuto myšlenku přinesla bývalá ministryně spravedlnosti a nynější poslankyně Helena Válková, která s ní coby vysokoškolská pedagožka seznámila své studentstvo. Například Pavla Šterna, zakladatele a prvního ředitele české Probační a mediační služby, která byla jakožto státní instituce zřízena zákonem. A právě on je zároveň Petřiným strýcem. Byl tak v její cestě k restorativnímu přístupu klíčovou postavou. „Když jsem byla ve čtvrtém ročníku na právech, spáchal táta sebevraždu,“ vzpomíná Petra, zatímco si nejistě prohrabuje své dlouhé prošedivělé vlasy. „Na jeho pohřbu mi Pavel řekl větu: Žádný právník by neměl dostudovat, dokud neví, co to je restorativní justice.“ A Petra, která vnitřně tíhla k lidskoprávním tématům, zatímco se na právnické fakultě cítila značně ztracená, se této věty chytla.

Petra připouští, že důvody, proč se přihlásila právě na pražská práva, jsou komplikované. Odjakživa totiž měla rozporuplný vztah k pravidlům, která jí nedávala smysl, a k autoritám, které nevnímala jako přirozené. „Já jsem právo vždy vnímala pohledem spravedlnosti.“ Takový přístup byl však v době jejího dospívání příčinou vášnivých debat s otcem. Ten coby úspěšný podnikatel razil myšlenku, že každý je strůjcem svého štěstí i neštěstí. „Byl to odeesák tělem i duší a mně nadával do komunistek,“ směje se při vzpomínce na ty časy Petra.

Vybavuje si, že v devadesátých letech se na právech o restorativní justici a lidskoprávních tématech nemluvilo. „Všechno jsme se museli nabiflovat a mně tohle nešlo.“ Zlom pro ni nastal, když ve čtvrtém ročníku odjela studovat na rok do Berlína. „Konečně jsem zažila, že o něčem přemýšlíte v kontextu. Poprvé jsem měla psát nějaké práce. Chodila jsem třeba na předmět o ženské obřízce a chodili tam lidi z různých oborů a diskutovali to téma ze své perspektivy. Byla jsem z toho úplně v rauši.“ Když později psala o restorativní justici rigorózní práci, zjistila při rešerších, že průkopník tohoto přístupu Howard Zehr učí na Mennonitské univerzitě v americké Virginii. A tak k němu vyjela na letní školu.

Cesta k pocitu odpovědnosti

Koncept restorativní justice, který vznikl v sedmdesátých letech minulého století, se zaměřuje především na oběť a její potřeby. Mnohdy je chápána jako prostředek k osvobození člověka, který si prošel traumatizující zkušeností a nemohl najít klid. Například Irka Ailbhe Griffith byla coby studentka brutálně znásilněna neznámým mužem, který nenáviděl ženy. A přestože byl potrestán, Ailbhe po odsouzení pachatele cítila jen krátkodobou úlevu. „Došlo mi, že nejsem volná. Něco se ještě musí stát. Často mě napadalo: Kdybych mu jen tohle mohla říct. Kdybych se ho jen mohla na tohle zeptat. Chtěla jsem vědět, proč mi to udělal. Jak mohl někoho tolik nenávidět, aniž by ho vůbec znal,“ řekla mi nedávno v rozhovoru, který vyšel na webu Heroine.cz. A tak se odhodlala pro vstup do celého restorativního procesu s pomocí místní organizace. A bylo to pro ni to nejlepší možné rozhodnutí.

Alarmující data z českých věznic říkají, že až sedmdesát procent propuštěných se za mříže opět vrací. Přitom se ukazuje, že restorativní přístup, potažmo setkání s obětí trestného činu, může člověka napravit úspěšněji než dlouhá léta v destruktivním prostředí s bachaři za zády. I proto podle Petry je důležité k jednotlivým případům přistupovat individuálně, což by se mělo propsat i do podoby trestu, a to i v případě závažných činů. Ilustrovat to může například příběh Terezy Vajtové, jejíž otec zemřel při potyčce s dvojicí mladíků, kteří napadli její transgender dceru. Pozůstalí se po setkání s pachatelem rozhodli s českým justičním systémem, který chtěl mladého muže poslat na dlouhé roky za mříže, bojovat za to, aby zůstal na svobodě. Nechtěli, aby incident vedl k dalším životním tragédiím. A podařilo se. Pachatel má dnes v životě dobře našlápnuto a s Terezou se stali přáteli.

Změna systému

Institut pro restorativní justici spolupracuje krom dalších profesionálů z oboru také se skupinou soudců, kterým takový přístup dává smysl a mají zájem zapojit jej do svého rozhodování. „Je třeba celému systému dát hlubší smysl,“ říká Petra. „Když někdo něco ukradne, systém se ho vůbec neptá, proč to udělal. Soudce se to vůbec nedozví,“ říká. Vytvořila proto s kolegy a dalšími odborníky z oboru soubor restorativních otázek, které pátrají po důvodech pachatelova činu i po tom, zda se za něj cítí odpovědný a jak napravit, co svým jednáním způsobil.

Velkou nadějí na změnu je novela trestního zákoníku, která nedávno prošla Poslaneckou sněmovnou a zamířila do Senátu. „Některé trestné činy by jimi být neměly. Máme přeplněné věznice, lidé tam jsou dlouho a nedává to smysl.“ Týká se to například recidivních krádeží, kdy pak pachatel jde do vězení, pokud podruhé ukradne například tatranku. Dále se to týká výživného, drogových deliktů. Do novely prošlo také zakotvení využití restorativní justice jako základní zásady trestního řízení.

Na mnoha židlích

Být průkopnicí přináší krom dobrého pocitu také celou řadu úskalí. Jako ředitelka Institutu pro restorativní justici celou organizaci řídí a zodpovídá za zajištění financování. Zároveň je odbornicí, která se snaží posouvat věci vpřed. K tomu všemu se začala potýkat s insomnií. „Deset let jsem nespala,“ říká hořce. Před dvěma lety si proto vzala půlroční volno, aby se dala dohromady a byla schopna ve svém tažení pokračovat. Díky terapii, medikaci, psychedelikům a tanci se jí podařilo vrátit zpět.

Když se později Petry mezi řečí ptám, jak na její život dopadá její více než dvě dekády trvající úsilí o změnu justičního systému a příběhy konkrétních lidí, kteří Institutem procházejí, rozesměje se. „Před dvěma měsíci jsem se rozvedla.“ Dodává však, že za tím zdaleka nebyla jen její práce a nasazení. „Myslím ale, že mi ta práce a témata pomohla.“ Dlouhodobá práce s traumaty druhých lidí, hledání řešení i cest k odpuštění, silně rezonovala také s traumaty vlastními. Několik let poté, co její otec spáchal sebevraždu, zemřelo její prvorozené dítě. „Točíte se kolem bolesti, traumatu a toho, co vám pomůže. Měla jsem pocit, že mi ta traumata práce léčí,“ připouští. „Teď v pětačtyřiceti mám poprvé v životě pocit, že mě tam ten osobní příběh už nedrží. Jsem dnes mnohem svobodnější, cítím se dobře a dělám to jen proto, že mi to dává smysl. Můj příběh v tom už nehraje roli.“