Karolína R. : Ve filmu Sbormistr jsem poznala svůj příběh, souhlas jsem tvůrcům nedala. Po premiéře jsem utekla z Česka

Inspirace filmu Sbormistr skutečnými událostmi dlouholetého sexuálního zneužívání ve známém pěveckém sboru Bambini di Praga je zjevná. Počínaje nápadnou vnější podobou protagonisty se skutečným sbormistrem Bohumilem Kulínským, zatčeným v roce 2004 a následně za své činy odsouzeným, přes detaily sborového života až po hlavní postavu Karolíny, která nese jméno skutečné aktérky kauzy. Podle tvůrců filmu k tomu ovšem došlo jen nešťastnou souhrou okolností.

Zatímco tvůrci situaci komentovali v četných rozhovorech, Karolína R. nyní vůbec poprvé otevřeně promluvila o tom, jaké pocity zneužití v ní postup tvůrců vyvolal a jaká traumata znovu oživil, a otevřela tak prostor pro uvědomění, jak zásadní je v umělecké tvorbě nezapomínat na prožívání skutečných obětí.

Hranice inspirace

Na konci července na svém facebookovém profilu filmový kritik Kamil Fila zveřejnil dopis filmového režiséra a producenta Radovana Síbrta, určený členům filmové akademie. V něm Síbrt tvůrce filmu Sbormistr obvinil z neetického jednání a tvrdil, že film vykresluje řadu situací, které zažila jeho sestra Karolína R., ovšem bez jejího souhlasu. Vyjmenoval zároveň několik bodů, které měly toto tvrzení doložit, včetně skutečnosti, že jeho sestra a hlavní postava filmu mají totožné jméno.

Právě Karolína R. byla jednou z korunních svědkyň obžaloby v procesu s Kulínským a zároveň jednou ze tří později soudem uznaných obětí mladších patnácti let, s nimiž měl Kulínský pohlavní styk. Obhajoba tehdy přistoupila k její viktimizaci jak u soudu, tak prostřednictvím médií. Snažili se její výpověď znevěrohodnit, její tvář se objevovala na titulních stranách bulvárních plátků a proces značně zasáhl do života jejího i celé rodiny.

Na Síbrtovo obvinění zareagoval režisér Sbormistra Ondřej Provazník. „Film vznikl s vědomím, že podobné události se v naší společnosti skutečně staly. Kauza Kulínského byla jedním z podnětů k uchopení tématu, ale ne předlohou pro dokumentární rekonstrukci. Nikdy nešlo o jeden konkrétní příběh nějaké konkrétní osoby, ale o modelové zobecnění. Proto jsem třeba ani neměl k dispozici soudní spis, právě kvůli tomu, abychom neodráželi skutečné události,“ uvedl o dva dny později pro server iDnes.

„Od počátku jsme vycházeli z fikce. Všechny postavy jsou autorsky vytvořené, nevycházejí z konkrétních osob a nejsou přepisem žádných reálných výpovědí. Film se tematicky inspiruje reálnými situacemi, ale zpracovává je jako samostatný příběh s vlastním vývojem, vlastním jazykem a vlastními postavami,“ řekl. „Obvinění v původní kauze se týkalo zneužívání přibližně padesáti dívek a svědkyní bylo výrazně více. Jméno Karolína bylo použito bez vědomé souvislosti s konkrétní osobou. Ve filmu vystupují i další postavy s běžnými jmény jako Lucie, Anna, Katka nebo Simona. Nejde o postavy založené na reálných osobách a žádné jméno nebylo vybráno na základě soudních dokumentů.“ V dalších rozhovorech pak opakovaně vysvětloval, že se inspiroval kauzami Jeffreyho Epsteina, Michaela Jacksona nebo skautských táborů.

Geneze konfliktu

V červenci 2019 se Ondřej Provazník domluvil se svým známým Radovanem Síbrtem, že ho propojí s jeho sestrou Karolínou kvůli případnému rešeršnímu rozhovoru. Síbrt následně Provazníkovi přeposlal sestřinu zprávu, že se už k tehdejším událostem nechce vracet. „Snažím se to uzavřít a jde to těžce a každý povídání je zátěž. Ať se nezlobí,“ píše v esemesce. O čtyři roky později se však režisér pokusil Karolínu kontaktovat znovu. „Maminka holčiček, které ke mně chodí zpívat, za mnou přišla, že se s Provazníkem kamarádí a že by se mnou potřeboval mluvit. Řekla mi, že hlavní postava jeho připravovaného filmu se jmenuje Karolína, ale nevyznělo to tak, že film má být o Bambini,“ vzpomíná dnes Karolína R v rozhovoru pro časopis Heroine.

Přestože ji situace zaskočila, rozhodla se Ondřeji Provazníkovi zavolat. „Mluvili jsme spolu asi tři čtvrtě hodiny. On mě utvrzoval v tom, že to je kauzou Bambini di Praga jen inspirované a rozhodně nepůjde o můj příběh. Myslela jsem proto, že to bude třeba film o blonďatém modrookém trenérovi tenistek, nebo případně i o sboru, kde bude ale všechno úplně jinak,“ popisuje průběh telefonátu. „Ještě jsem se ho ptala, jestli je opravdu nutné, aby se postava jmenovala Karolína. Byla jsem jednou z hlavních svědkyň, zažila jsem si peklo na zemi a už to nechci zažívat znovu. Ubezpečoval mě, že se to určitě nestane, ale že na tom filmu pracuje už dlouho a se jménem Karolína se sžil.“ „Ano, tento telefonát proběhl a z něj jsem vyhodnotil, že jméno měnit nemusím," potvrzuje pro Heroine Provazník. „Zřejmě tedy došlo k oboustranné dezinterpretaci."

Spor o Karolínu

Ondřej Provazník trvá na tom, že Karolíně R. nelhal, že coby autor scénáře pojmenoval hlavní postavu snímku totožně s korunní svědkyní případu shodou nešťastných náhod. Soudní spis podle tvůrců filmu nečetl a příběh Karolíny R. neznal. V období kolem procesu přitom figurovala v mnoha bulvárních článcích, je proto otázkou, zda je vůbec možné, aby Provazník na její příběh nenarazil. „Nemyslím si to. Ve chvíli, kdy s ní komunikuje a ví, jak se jmenuje, to je velmi nepravděpodobné. Během soudního procesu bylo venku její jméno a její případ byl nejznámější,“ myslí si Adéla Hořejší, advokátka a expertka v oblasti sexuálního násilí.

Provazník pro časopis Heroine uvádí, že jméno Karolína vybral ještě před jakoukoli komunikací s Karolínou R. a že i po další rešerši po vypuknutí této kauzy vidí podobnosti mezi postavou a příběhem Karolíny R. pouze ve jméně. Tvůrci nadále zdůrazňují, že kauza Bambini di Praga byla jen jednou z mnoha inspirací a vypočítávají detaily, které jí neodpovídají – sbor Bambini di Praga byl oproti filmu smíšený, jel na turné do Japonska, nikoli do USA jako ve filmu a podobně. S příběhem Karolíny R. podle nich nesouvisí ani ústřední dějová linka: zatímco filmová Karolína má sestru, Karolína R. má bratry. Karolína R. se však ve filmu poznala, stejně jako její známí i sousedé rodičů. A poznala ji také Jana K., která v Bambini di Praga zpívala ve stejné době. Také ona byla jednou ze soudem uznaných více než čtyřiceti Kulínského obětí. „Na tom filmu jsem byla s kamarádkou, se kterou jsme do sboru chodily. Když jsem odcházela, říkala jsem si, že se Karolína úplně zbláznila, když k něčemu takovému dala souhlas. Až později jsem z facebooku zjistila, že souhlas nedala. To mě šokovalo. Ten příběh je totiž o Karolíně naprosto jednoznačně,“ vyjadřuje své rozčarování.

K argumentaci tvůrců se pak staví kriticky i filozof Tomáš Koblížek z Akademie věd, který se mimo jiné věnuje etice v umění. „Tvůrci filmu se hájí tím, že Sbormistr nepojednává o konkrétních událostech a lidech, tedy o kauze pana Kulínského a jeho obětech. Má jít pouze o modelový příběh zneužívání moci v určitém typu prostředí. Tuto obhajobu vnímám jako problematickou. Modelové vzorce chování jsou ve filmu líčeny na základě příběhu, který zjevně odkazuje k reálným postavám. Hlavní hrdinka se jmenuje Karolína, vizáž sbormistra je jasným odkazem na Bohumila Kulínského a tak bych mohl pokračovat dále. Film tedy možná pojednává o obecných vzorcích chování, ale zahrnuje i příběhy konkrétních osob. Navzájem se to nevylučuje,“ hodnotí Koblížek.

Filmový příběh pak má podle Jany K. podobností s realitou více. Další z korunních svědkyň byla totiž mladší sestrou manželky Bohumila Kulínského. „Přijde mi, že spojili dva příběhy v jeden. Ten model, kdy je Kája v přípravce, pak se dostane do sboru a strašně se snaží, aby se zalíbila, je prostě realita. Karolína do toho kolektivu chtěla zapadnout, což je v tom filmu naprosto evidentní.“ Jana K. se netají tím, že ji snímek a dění kolem něj rozhořčilo. „Pro mě jde v podstatě o  dokument postavený na kauze, kterou si pan režisér přečetl z médií. Vadí mi, jak o tom mluví jako o fikci. Ty další zmíněné kauzy tam vůbec nejsou. Celé to je postavené na Bambinech.“

Pokřivený obraz

Oproti tomu psycholog Jiří Los, o němž se mluví jako o muži, který Kulínského jednání zastavil a na sbormistra podal trestní oznámení, se v podcastu Nory Fridrichové přiklonil na stranu tvůrců, když upozornil, že filmem vykreslená dynamika ve sboru byla od té skutečné odlišná. A že činy, k nimž v Bambini di Praga docházelo, byly oproti snímku mnohonásobně horší. To zdůrazňuje i Fridrichová, které je v kontaktu s  dalšími oběťmi. „Ozvala se mi další sboristka Bohumila Kulínského, kterou film velmi pobouřil. A to z toho důvodu, že Kulínský z toho vychází lépe, než ve skutečnosti. Film vykresluje děvčata jako někoho, kdo to všechno inicioval. Děvčata popíjela alkohol, švitořila a  zapisovala si, kdo a kolikrát s ním něco měl. A Kulínský z toho vychází tak, že to měl vlastně těžké. A to té ženě, která se mi ozvala, hodně vadilo,” říká Fridrichová pro Heroine. Psycholog Los se proto domnívá, že se nedá říct, že by snímek pojednával o reálné kauze. Filozof Koblížek to vidí poněkud odlišně. „Protože film odkazuje k reálným událostem, může vyvolávat dojem, že vše probíhalo popisovaným způsobem,“ říká. „Víme však, že oběti se ve skutečnosti snažily tváří v tvář útočníkovi držet pospolu spíše než soupeřit o jeho přízeň, jak je naznačeno ve Sbormistrovi. Film tedy podává deformovaný obraz reality, přičemž podobný posun může pro oběti představovat újmu,“ dodává.

Pokřivený obraz skutečných událostí zasáhl také další z obětí, Janu K. „Máme tady film, kdy všichni vědí, že to jsou Bambini. Všichni si mohou ověřit, že ty hory a sauny byly reálné. Diváci pak nepochybují o tom, že se ty holky chovaly tak, jak jsou ve filmu vykreslené. Že pily alkohol, kouřily, sváděly ho. Několik lidí mi po zhlédnutí filmu říkalo, že to měl Kulínský těžké, protože po něm ty holky jely. Ve filmu to tak bylo. A to mi na tom vadí nejvíc,“ říká. „My jsme chtěly dělat umění. Byl to tvůrčí proces. Děláte něco dokonalého s dokonalými lidmi. V tom filmu tohle nebylo. Tam jsme byly snažilky, které na něj házely obličeje,“ dodává. A obdobně to vnímá také Karolína R. „Kdyby ten sbormistr vypadal úplně jinak, je to o něčem jiném. Když tam je ale Kulínský, lidé si to spojí a řeknou si, že to vlastně nebylo tak strašné.“

(Ne)Souhlasy

„Přestaneš dýchat. Najednou mi hlavou proběhlo, že to je celé jinak, než Ondřej (Provazník – pozn. red.) řekl. Měla jsem pocit, že jsme prohráli. Lhali nám. Teď je tam Bohumil, je tam náš příběh a je tam moje jméno,“ popisuje Karolína R. své pocity po spatření vizuálu snímku. „Když se děly ty soudy, měla jsem pocit, že mě svlíkají na veřejnosti. Bylo to pro mě brutální. Vypadáš jak malá děvka. A teď mám ten pocit znovu.“ Když se pak v ulicích Prahy objevily poutače, rozhodla se Česko opustit. „Jedeš po magistrále a vidíš obličej Kulínského. Musela jsem z Prahy utéct. Bylo mi strašně špatně. Od té doby jsem v zahraničí a zpátky se mi nechce.“

Podle Adély Hořejší je pro ztvárnění osudů konkrétních lidí ze zákonného hlediska třeba jejich souhlas. To je podle ní právě důvod, proč tvůrci v komunikaci lavírují kolem toho, nakolik vykreslené reálie vycházejí ze skutečnosti. „Kdyby přiznali, že se to týká konkrétního sboru a že se z děje i konkrétních situací dá identifikovat konkrétní člověk, příběh lze vyprávět vždy jen s jeho souhlasem. Ve chvíli, kdy souhlas neměli – ani o něj neusilovali – jsou po právní stránce v ohrožení,“ říká. Režisér Provazník potvrzuje, že se souhlasy obětí získat nesnažil. „Kauza byla jen inspirací, navíc by to nebylo ani technicky možné – spis je je anonymizovaný a řada činů nejspíš ani nebyla odhalena. Pracovali jsme s veřejně dostupnými, znakovými a obecně známými skutečnosti, jejichž použití pro film je přípustné a v rámci společenského zájmu odůvodnitelné. Tato témata je potřeba citlivým způsobem otevírat a řešit,” uvedl pro Heroine.

Jitření ran

Na obhajobu filmu anonymně vystoupila čtveřice bývalých členek sboru prostřednictvím prohlášení na stránkách advokátní kanceláře DBK Partners. „Nechceme tvrdit, že vzpomínka na tu dobu a situace nemůže být pro některé z nás bolestivá. Ve filmu se mohou v nějakém aspektu poznat desítky dívek nejen z Bambini, ale i z jiných dětských kolektivů, které tlačí na elitní výkon. Věříme ale, že je film ztvárněn velmi citlivě a má velký smysl,“ stojí mimo jiné v prohlášení.

Karolína R. však není jedinou z obětí, které uvedení snímku zasáhlo. Staré rány jitří také citované Janě K. a s pocity šoku a narušení osobní integrity se samotné Karolíně svěřilo několik dalších obětí. „Jsem v kontaktu asi se sedmi holkami a žádné z nich z toho není dobře. Některé na to ani nedokážou jít. Jedné z hlavních obětí jsem volala, když se ten film objevil, abych se zeptala, jak to cítí. Že mně je z toho hrozně blbě. O tom filmu vůbec netušila. Našla si trailer a její reakce byla velmi silná. Udělalo se jí na zvracení a položila mi telefon.“ V kontaktu se dvěma oběťmi je také advokátka Adéla Hořejší. „Jedna to vnímá podobně jako Karolína. Film jí tu ránu rozevřel a není na tom momentálně dobře. Byla Kulínským znásilněna, její případ ale u soudu nebyl. Druhá žena, s níž jsem v kontaktu, říká, že když viděla plakát, udělalo se jí tak špatně, že na ten film jít nedokáže. V jejím případě došlo k tomu, že ji Kulínský osahával a strčil jí jazyk do pusy. Ani její případ nebyl u soudu,“ uvádí Hořejší.

Režisér Ondřej Provazník a procent Jiří Konečný Karolíně R. odeslali omluvné dopisy. Ona sama však říká, že se po jejich přečtení cítila ještě hůř. Ondřej Provazník mimo jiného napsal, že v roce 2020, kdy jméno hlavní postavy se svou přítelkyní vymýšlel, její jméno neznal, nebo si ho nepamatoval. Nejvíce ji pak zasáhlo sdělení: „V příběhu filmové Karolíny se bohužel může poznat mnoho obětí. A bohužel zdaleka nejen z kauzy Bohumila Kulínského. Omlouvám se, že to takto píšu, ale fakt, že jste mohla zažívat podobné situace, jako zažívá filmová Karolína, neznamená, že je nezažívaly další desítky žen.“ V případě producenta Konečného ji naopak pobouřilo sdělení, že ačkoliv ho nastalá situace hluboce mrzí, bude se útokům jejího bratra muset bránit. A že ho mrzí, že se o film více nezajímali. „Ted zpětně si uvědomuji, že mi jakákoliv menší zmínka o filmu nebyla příjemná. Předpokládal jsem, že tvůrci vědí, co dělají a nijak více jsem se o film nezajímal. S Ondřejem jsme se o filmu jako takovém nikdy nebavili, pouze jednou nebo dvakrát jsem se ze zdvořilosti zeptal, jestli se jeho nový film dostal na nějaký festival,” říká Radovan Síbrt.

Síbrt zároveň tvrdí, že producenta Konečného konfrontoval několik dnů před karlovarskou premiérou na zasedání Asociace producentů v Audiovizi. Také on totiž zhlédl trailer filmu a nabyl přesvědčení, že film na rozdíl od dřívějšího ubezpečování o Bambini di Praga skutečně bude. Konečný se podle Síbrta bránil tím, že spojení filmu s Kulínským a Bambini di Praga mají na svědomí novináři. A že Karolína je běžné ženské jméno. „Ondřej Provazník mi telefonoval pár dní poté. A já jsem vůbec nebyl schopen mu narovinu říct, že se naprosto zbláznil. Byl jsem úplně v háji a jen jsem opakoval, že jsem úplně frustrovaný ze všeho, co se děje,“ popisuje Síbrt.

Karolína R. omluvu ani jednoho z nich nepřijala.

Psychoterapeutka specializující se na trauma v kontextu sexuálního násilí Natália Schwab Figusch vysvětluje, proč oběti závažného násilí mohou následkem zfilmování kauzy zakoušet bolestné pocity. „Dochází ke znovuprožívání emocí spojených s původním traumatem. Někdy stačí malý podnět – chuťový, zvukový, slovní –, aby došlo ke znovunastolení té situace,“ vysvětluje. Může se vrátit strach z intimity, pocity viny, odmítnutí, ztráty důvěry nebo mocenské nerovnováhy. „Tohle jsou základní projevy posttraumatického stresového syndromu a komplexního traumatu zejména u takto sériového zneužívání. Nejdřív se to odehrálo, pak se oběť retraumatizovala u soudu a v mediálním prostoru, nyní dochází k další retraumatizaci. Když je hlavní hrdinka pojmenována skutečným jménem, je to závažné pochybení,“ je přesvědčena Figusch.

Zákeřný útok

Producent i režisér filmu označují Síbrtův dopis za zákeřný. Podle nich se s nimi mohl spojit a vyříkat si to osobně. Negativně jej vnímala také část uživatelů sociálních sítí. Někteří argumentovali, že se snaží skrz svou sestru zviditelnit, jiní uváděli, že svou sestru zneužil pro sledování vlastních cílů. Vůči tomu se Karolína R. důrazně ohrazuje. „Radovanův dopis byl pro mě velmi důležitý krok. Podpořil mě. Najednou jsem v tom nebyla sama. Sama jsem totiž na svou obranu neměla kapacitu,” vysvětluje. „Radovan se mnou veškeré kroky konzultoval a  dělal po domluvě se mnou. Podpora Radovana, jeho ženy a mé rodiny je pro mě strašně důležitá. Stejně jako zastání mnohých lidí, kteří mi soukromě napsali,” dodává.

Síbrtův dopis naopak vnímají všichni z oslovených odborníků pracujících s oběťmi sexuálního násilí jako logickou reakci. A  zdůrazňují, že je jako bratr jedné z obětí sekundární obětí Kulínského kauzy. „Sekundární oběti vykazují podobné příznaky jako primární oběť. Vyčerpání, podrážděnost, deprese, poruchy spánku. S tím se zároveň pojí další projev traumatu, kterým je paralýza. Když se proto objevil trailer filmu, kdy bratr i sestra nabyli dojmu, že byli oklamáni, mohla se dostavit naprostá paralýza,“ uvádí psychoterapeutka specializující se na trauma Figusch. To, že na Síbrta vznik snímku zásadně dopadl, potvrzuje také s klientovým souhlasem jeho osobní terapeutka, s níž celou situaci od počátku řeší. „Teď se to znovu otevřelo, hluboko zasunutý šuplík se vyvalil. Lidé v té situaci říkají, že vůbec nechápou, co se s nimi děje. Že je to hodilo zpátky do doby té události. Mohou mít pocity viny, že nebyli dost velkou podporou,“ vysvětluje Síbrtova terapeutka.

Odbornice na trauma Natalia Schwab Figusch pak vysvětluje, proč oběti – a to i ty sekundární – nejsou v takový moment schopny osobní konfrontace. „Paralýza není stavem vhodným pro aktivní vyjednávání s  někým, kdo je přesvědčený o své pravdě. Zároveň je v nerovném mocenském postavení – film už byl natočen, je o něj zájem. Tato situace může být výsledkem desetiletí trvající dynamiky jeho sekundární viktimizace jako bratra. Může zároveň bojovat s pocity viny, že svou sestru tehdy jakožto starší bratr neochránil,“ říká. „Z hlediska dynamiky rodiny po takové brutální nečekané sérii traumatických událostí dává velkou logiku, že zvolil právě takovou reakci. Z pocitu bezmoci a beznaděje zareagoval tímto způsobem. Začal to řešit, jak v daném časoprostoru nejlépe mohl,“ dodává.

Oběti především

„Scénář, natáčení i možné dopady filmu jsme konzultovali s odborníky. Tematicky jsme se věnovali všem problematickým oblastem, kterých se film dotýká. V průběhu natáčení jsme se zaměřovali především na bezpečnost natáčení pro nezletilé herečky. Dopadem filmu jsme se zabývali velmi intenzivně s vědomím, že může mít také traumatizující rozměr. Doufali jsme ale v to, že tento dopad může vyvážit fakt, že se film obětí zastává, je vůči nim empatický, je vyprávěn z jejich pohledu a stojí na jejich straně,“ vysvětluje pro Heroine Ondřej Provazník. „Celá situace mne opravdu mrzí. Poslední, co bych chtěl, je přít se přes média s jednou z obětí kauzy Bambini – to, co kdysi ve sboru zažila, bylo jistě výjimečně zraňující. Přesto musím rozporovat, že bychom použili její příběh. Mrzí mě, že ve filmu nachází bolestivé paralely se svým životem a že došlo k nedorozumění ohledně jména. Věřte, že kdyby kdykoli během výroby filmu zazněla ke jménu jasná výhrada, nahradili bychom ho jiným.“

Nikdo z lidí, kteří jsou v tomto článku citováni, se nedomnívá, že tvůrci měli v úmyslu příběhy některých z obětí „vykrást“ nebo jim jakkoli ublížit. Shodují se však, že i přes deklarovanou spolupráci s odborníky na trauma situaci značně podcenili a při snahách o svou obranu mohou oběti dále zraňovat.

Tato kauza tak ukazuje, jak důležité je při umělecké tvorbě inspirované reálnými a dosud nezhojenými případy násilí myslet na možné negativní dopady na skutečné aktéry událostí. A co nejvíce je ošetřit. Zatímco někteří zainteresovaní mohou natáčení takového snímku vítat – jako výše zmíněná čtveřice sboristek – jiným může takové dílo převrátit život naruby.

Sbormistr je v mnoha ohledech cenným filmem, který jistě mnoha divákům otevřel oči pro situace, jež si rodiče často odmítají připustit. Kontroverze, které ho provázejí, jsou bezpochyby pro tvůrce nepříjemné. Jsou však příležitostí přehodnotit přístup k inspiracím reálnými kauzami a pro filmový průmysl mementem, že právě tato rovina přípravy a komunikace snímku je z etického i lidského hlediska klíčová. „Je nutné rozvířit celospolečenskou debatu o tom, jak se žije obětem po dvaceti třiceti letech. Věřím, že celá ta situace nebyla záměrem filmařů. Jen se pohybují jako sloni v porcelánu. Jako by tématu vůbec nerozuměli. Dala bych si pozor, aby se v komunikaci tvůrců neopakovaly predátorské modely chování,“ upozorňuje psychoterapeutka Figusch. Na lidech, kteří si během svého života prošli peklem, musí totiž záležet především.