Neviditelné padesátnice. Už nejsou juniorky, ale do důchodu mají daleko. Čemu čelí ženy, které dospěly za komunismu?

Ageismus
Padesátnice
Senioři
Stárnutí
Barbora Janečková
| 16. 6. 2022 | 61 komentářů | 170 881
Neviditelné padesátnice. Už nejsou juniorky, ale do důchodu mají daleko. Čemu čelí ženy, které dospěly za komunismu?
Zdroj: Shutterstock

Současná generace 50+ a v těsném závěsu za ní i takzvané Husákovy děti z počátku 70. let tvoří početnou skupinu české společnosti. Už nejsou junioři a ještě nejsou senioři. Kromě generační zkušenosti je skoro nic nespojuje, z hlediska zájmu politiků a společnosti patří do šedé zóny. Podle socioložky Lucie Vidovićové (45) se nacházejí v mrtvém úhlu. Společenská zakázka na to, aby byl jejich hlas více slyšet, neexistuje. Vítejte ve světě neviditelných padesátníků.

„Lidé 50+ vypadávají ze všech škatulek a jak se k tomu období sama blížím, všímám si toho ještě víc,“ potvrzuje změnu perspektivy Lucie Vidovićová z Masarykovy univerzity v Brně. Uznávaná socioložka se dlouhodobě zabývá problematikou ageismu a zkoumá rozdíly ve společnosti. Téma se jí ale stále více proplétá s osobním životem. Doma se jako typický představitel sendvičové generace stará o malé děti a zároveň pečuje o své nemocné rodiče.

Zatímco na začátku kariéry vnímala stárnutí především jako téma, na kterém se dá postavit kariéra, teď už je citlivější i na témata utrpení a bolesti, které se se stářím někdy pojí. „Naštěstí mám kolem sebe lidi, kteří mi ukazují, že se to dá snést. Dokud není tabletka dlouhověkosti běžně v lékárnách, musíme hledat způsoby, jak stárnutí přežít,“ dodává.

Už se na vás nedívají jako na sexuální objekt. Nemusíte dodržovat společenské normy, letíte pod radarem a je v tom ta svoboda. Můžete dělat, co chcete.

„Fascinace věkem je v naší společnosti velká, začíná hrozně brzo, a navíc je velmi silná,“ je přesvědčená Lucie. Na věk se vážou různá očekávání, co by se mělo dít. Velké části společnosti se shodují na tom, kdy je pro ženu nejlepší se vdát, kdy je ideální doba mít první dítě, kdy poslední dítě, kdy je čas začít kariéru a kdy s ní skončit. „To jsou idealizované představy. Protože ve skutečném životě podle tohoto jízdního řádu jede jen málokdo,“ směje se Lucie. Přesto jsme se zažitými představami neustále konfrontováni. Občas se sama cítí kvůli svému věku jako „vyvrhel“. Třeba když ve 35 letech čekala poslední dítě a lékař použil v souvislosti s jejím těhotenstvím spojení „špatný věk“. Rodné číslo rovná se diagnóza. I ve 21. století.

Čtěte v nové Heroine: Je mi padesát a hledám práci. Zn.: Marně

Foto: Eliška Sky, Heroine

Jestli si myslíte, že česká společnost je připravená zaměstnávat zkušené lidi po padesátce, tak vítejte v bublině naivity. Barbora Janečková v novém čísle Heroine píše o tom, jak se svými zkušenostmi a třiceti lety praxe marně hledala práci.

O životě a práci po padesátce v nové Heroine

Věk je jen číslo?

Podle doktorky Vidovićové je věk problém v každé době, jen se mění jeho matematická hodnota. Ta neviditelnost, o které se mluví v souvislosti se staršími ženami, může být v případě seniorek i určité privilegium. „Už se na vás nedívají jako na sexuální objekt. Nemusíte dodržovat společenské normy, letíte pod radarem a je v tom ta svoboda. Můžete dělat, co chcete. Ovšem střední věk tuto svobodu ještě obvykle nemá,“ dodává.

Ano, ženy po padesátce musí ještě dalších patnáct let pracovat a starat se nejen o své zdraví, ale i o svůj vzhled. Přestože maskovat svůj věk není pro společnost příliš zdravé, snaha upozadit vlastní stáří má velké ekonomické výhody. „Ženy vnímané jako krásné mají podle výzkumů až o třicet procent vyšší platy,“ dodává L. Vidovićová výmluvně. Sama si šedivějící vlasy nebarví a snaží se nést svůj věk hrdě. Líbí se jí citát Muhammada Aliho: Kdo se v padesáti cítí jako ve třiceti, někde ztratil dvacet let života.

Ageismus vnímá brněnská socioložka jako fascinaci společnosti věkem. Kdyby pro nás nebyl věk tak důležitý, neexistoval by ageismus ani anti-ageing byznys. „Ale abych byla fér, my nejsme schopní se od toho nikdy tak úplně odpoutat. Společnost potřebuje stereotypy, protože nám pomáhají se zorientovat, lidi někam zařadit,“ dodává. Užitek je tak zároveň limitem. Jsme vychováváni rigidně a žijeme ve věkově homogenní a segregované společnosti. Už do školky jdeme s dětmi stejného věku, ve škole sedíme s vrstevníky, do práce odcházíme po škole společně a v domově důchodců nakonec taky skončíme s lidmi stejného věku. „Když se s jinými generacemi v podstatě nesetkáváme, nejsme schopní dohlédnout, že život neběží jako rovná linka, ale spíš jako záznam tlukotu srdce na EKG,“ dodává Lucie.

Mezigenerační konflikty se v zásadě odehrávají na veřejnosti jen na dvou místech – v dopravních prostředcích a u pokladen v nákupních centrech.

Srážka generací

Podle zkušeností zahraničních sociologů je zajímavé, že prakticky ve všech kulturách se mezigenerační konflikty v zásadě odehrávají na veřejnosti jen na dvou místech – v dopravních prostředcích a u pokladen v nákupních centrech. „Naše hypotéza je, že jsou to poslední místa, kde se cizí lidé různých generací pravidelně a zblízka setkávají,“ shrnuje poznatky vědců Lucie Vidovićová.

Čtěte také: Přestaňme se tvářit, že se nás stáří netýká

Foto: Karolina Ketmanová for Nila

Důstojnou a kvalitní péči ve stáří si přejeme pro sebe i své blízké a je jen na nás, zda se jí dočkáme. Záleží, kdy a zda si pustíme téma stáří a umírání k tělu. Simona Bagarová usiluje o to, aby bylo dobře seniorům i těm, kteří o ně pečují.

Pro Heroine sepsala zážitky, které nám připomínají, že senioři jsme my všichni.

Socioložka přiznává, že si uvědomuje vlastní bublinu i určitou privilegovanost. Její sestra se narodila o jedenáct let dříve než ona, a i když vyrostly ve stejném prostředí, pro sestru přišel společenský zlom v roce 1989 v „nešťastném“ čase. „Všechny ostatní generace mohly vyletět a cestovat, ale lidé v jejím věku už zakládali dle původních očekávání společnosti rodinu a nedokázali mnohdy vytěžit všechny benefity a nové možnosti,“ shrnuje rodinné zkušenosti Lucie. A tak si dnešní padesátníci hledají až nyní nové zájmy, novou práci, dohánějí technologické novinky.

Co vlastně chceme? Aby věk nebyl důležitý nebo abychom ho nesli hrdě? Jsou to dva póly, dva přístupy. Opakem ageismu může být neexistence věku jako sociální charakteristiky. Potom ale nebudou ve společnosti žádné slevy pro zvýhodněné skupiny ani žádné penze. A druhým extrémem může být hrdost na svůj věk, na každou vrásku, na každý odžitý rok. „Oba směry mají nezamýšlené důsledky, které nechceme. Ta ideální cesta je někde uprostřed. Já se spíš kloním k hrdosti,“ přiznává Lucie. Uhájit si dnes ve společnosti své šediny a přirozenost je ale náročný boj a vyžaduje velkou energii. A tak ženy nadále maskují svůj věk a k estetickým zákrokům sahají stále mladší klientky.

Proto teď společností rezonuje téma odolnosti. Musíme si zvyknout, že v životě budou pořád nějaké těžké věci. Naučit se, jak to přežít, aniž bychom jen tak přežívali. Mezi tím je velmi tenká hranice. Například věková diskriminace u zaměstnanců je nejnižší mezi třicítkou a padesátkou, a to napříč státy. Ale pokud jste žena po padesátce, je šance, že budete obětí genderové a věkové diskriminace zároveň dvojnásobná. „Je pro mě frustrující, že nevím, jak to změnit. Ale to není mým vědeckým úkolem. Já svět popisuju a doufám v lepší příští,“ pokrčí rameny vědkyně.

V kolika letech podle vás začíná „stáří“?

Když se svých studujících zeptá, co si vybaví pod pojmem stárnutí, jsou to většinou slova jako osamění, chudoba a nemoci. Tak jim ukáže žebříček deseti nejbohatších lidí na světě, který vesměs tvoří samí senioři. Věk se ukazuje jako velmi chabá charakteristika člověka, a stejně na ní pořád trváme. Ptáme se lidí na to, kolik je jim let. Místo toho bychom měli více vyprávět příběhy, které by nás mohly inspirovat, povzbudit ke změně a přinést naději, že život je těžký i krásný bez ohledu na to, kdy a v jaké době jste se narodili. Že záleží jen na nás, jak se ke stárnutí postavíme. Že stojí za to našim příběhům naslouchat bez ohledu na to, kolik je nám let.

Mgr. Lucie Vidovićová, PhD.

Foto: Lucie Vidovićová

Mgr. Lucie Vidovićová, PhD., je socioložka a sociální gerontoložka. Jako odborná asistentka působí na katedře sociologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity a od roku 2001 také spolupracuje s Výzkumným ústavem práce a sociálních věcí. V roce 2018 byla zvolena viceprezidentkou Mezinárodní sociologické asociace, výzkumné sekce pro stárnutí (ISA RC11). Mezi její dlouhodobé výzkumné zájmy patří sociologie stárnutí, témata věkové diskriminace, aktivní stárnutí a sociální vyloučení. V roce 2020 byla jmenována členkou Výboru pro práva starších lidí při Radě vlády pro lidská práva.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • KLÁRA SVOBODOVÁ ALIAS PANÍ SPOCKOVÁ
    Předčasný porod, císařský řez, smrt dítěte, život s postižením. To všechno prožila Klára Svobodová – naše coverstar. Na svém blogu Spocklidem popisuje svůj život bez pozlátka. A tak jsme ji pro Heroine nafotili celou ve zlatě, zářící a svítící jako skutečnou hvězdu. Přesně tou totiž Klára podle nás je. Matka bojovnice, která se nevzdává. Z minusů dělá plusy a z hendikepů superschopnosti. Odkrývá tabu a ukazuje odvrácenou stranu mateřství. Inspiruje a dodává sílu. Mění svět kolem sebe. Je to Moje Heroine. Nahlédněte do jejího vesmíru.
  • CHTĚJÍ VIDĚT HVĚZDY A CÍTIT VÍTR
    Pít vodu ze studánky a bydlet ekologicky. Být svobodní. Naše příloha Sustainable tentokrát popisuje alternativní možnosti bydlení. Jaké to je žít v jurtě, domku na kolečkách anebo ve „slamáku“? Příběhy lidí, kteří se rozhodli žít jinak, blíž přírodě i sami sobě.
  • HLAS HEROINE
    Proč po nás gynekologové chtějí poplatky za registraci, i když je to nezákonné, a hlavně proč se je bojíme odmítnout? Proč by o ženském těle měli rozhodovat politici, když v případě mužských těl nikdo podobné nápady nemá? V naší názorové rubrice se dočtete i o tom, jak vychovávat děti v souladu s feministickými ideály a jak ochránit jejich (i naše) duševní zdraví v době, kdy covid vystřídala válka na Ukrajině. Ale nebojte, přinášíme i pozitivní zprávy!
  • VÁLEČNÁ REPORTÉRKA PETRA PROCHÁZKOVÁ
    Petra Procházková momentálně reportuje z války na Ukrajině. Mluvili jsme s ní ještě před odjezdem o tom, co zažívají ženy ve válkách, jaká je etika válečného zpravodajství i jak ve vyhrocených situacích zvládá své emoce. Dostalo se ale i na dilemata, která s sebou nese její vlastní mateřství. A jak se vlastně stalo, že psala diplomku o Čtyřlístku? Petra Procházková je Moje Heroine.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 61 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Pavla | 16. 6. 2022 2:27

Je mi 49 let a mám velký problém si najít odpovídající zaměstnání, jsem přesvědčená o tom, že největší překážkou je právě můj věk. Po spoustě zkušeností s mnoha výběrovými řízeními vím, že diskriminace vládne silnou rukou, je to velmi nepříjemné, nechci uvádět podrobnosti, ale žádná sranda...
Kromě toho jinak se zněním v článku souhlasím...

+89
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

B | 16. 6. 2022 7:17

Ženy 50+ mohou být ještě rády, že nežijeme v Indii. S inteligencí v téhle společnosti běžnou, bychom si zvolili i tam nějaké ty konzervativní Fialy a ještě lépe Jurečky, kteří by vyžadovali jejich věrné upálení na hranici společně se zesnulým manželem, jak velí staré tradice, které se odvozují z prastaré knihy, co odpovídá a vždy odpovídala skutečnosti asi jako Harry Potter.

Na druhou stranu by na té hořící hranici byly vidět a slyšet docela dobře.

-80
Reagovat