Neviditelné padesátnice. Už nejsou juniorky, ale do důchodu mají daleko. Čemu čelí ženy, které dospěly za komunismu?

„Lidé 50+ vypadávají ze všech škatulek a jak se k tomu období sama blížím, všímám si toho ještě víc,“ potvrzuje změnu perspektivy Lucie Vidovićová z Masarykovy univerzity v Brně. Uznávaná socioložka se dlouhodobě zabývá problematikou ageismu a zkoumá rozdíly ve společnosti. Téma se jí ale stále více proplétá s osobním životem. Doma se jako typický představitel sendvičové generace stará o malé děti a zároveň pečuje o své nemocné rodiče.

Zatímco na začátku kariéry vnímala stárnutí především jako téma, na kterém se dá postavit kariéra, teď už je citlivější i na témata utrpení a bolesti, které se se stářím někdy pojí. „Naštěstí mám kolem sebe lidi, kteří mi ukazují, že se to dá snést. Dokud není tabletka dlouhověkosti běžně v lékárnách, musíme hledat způsoby, jak stárnutí přežít,“ dodává.

„Fascinace věkem je v naší společnosti velká, začíná hrozně brzo, a navíc je velmi silná,“ je přesvědčená Lucie. Na věk se vážou různá očekávání, co by se mělo dít. Velké části společnosti se shodují na tom, kdy je pro ženu nejlepší se vdát, kdy je ideální doba mít první dítě, kdy poslední dítě, kdy je čas začít kariéru a kdy s ní skončit. „To jsou idealizované představy. Protože ve skutečném životě podle tohoto jízdního řádu jede jen málokdo,“ směje se Lucie. Přesto jsme se zažitými představami neustále konfrontováni. Občas se sama cítí kvůli svému věku jako „vyvrhel“. Třeba když ve 35 letech čekala poslední dítě a lékař použil v souvislosti s jejím těhotenstvím spojení „špatný věk“. Rodné číslo rovná se diagnóza. I ve 21. století.

Ageismus vnímá brněnská socioložka jako fascinaci společnosti věkem. Kdyby pro nás nebyl věk tak důležitý, neexistoval by ageismus ani anti-ageing byznys. „Ale abych byla fér, my nejsme schopní se od toho nikdy tak úplně odpoutat. Společnost potřebuje stereotypy, protože nám pomáhají se zorientovat, lidi někam zařadit,“ dodává. Užitek je tak zároveň limitem. Jsme vychováváni rigidně a žijeme ve věkově homogenní a segregované společnosti. Už do školky jdeme s dětmi stejného věku, ve škole sedíme s vrstevníky, do práce odcházíme po škole společně a v domově důchodců nakonec taky skončíme s lidmi stejného věku. „Když se s jinými generacemi v podstatě nesetkáváme, nejsme schopní dohlédnout, že život neběží jako rovná linka, ale spíš jako záznam tlukotu srdce na EKG,“ dodává Lucie.

Srážka generací

Podle zkušeností zahraničních sociologů je zajímavé, že prakticky ve všech kulturách se mezigenerační konflikty v zásadě odehrávají na veřejnosti jen na dvou místech – v dopravních prostředcích a u pokladen v nákupních centrech. „Naše hypotéza je, že jsou to poslední místa, kde se cizí lidé různých generací pravidelně a zblízka setkávají,“ shrnuje poznatky vědců Lucie Vidovićová.

Co vlastně chceme? Aby věk nebyl důležitý nebo abychom ho nesli hrdě? Jsou to dva póly, dva přístupy. Opakem ageismu může být neexistence věku jako sociální charakteristiky. Potom ale nebudou ve společnosti žádné slevy pro zvýhodněné skupiny ani žádné penze. A druhým extrémem může být hrdost na svůj věk, na každou vrásku, na každý odžitý rok. „Oba směry mají nezamýšlené důsledky, které nechceme. Ta ideální cesta je někde uprostřed. Já se spíš kloním k hrdosti,“ přiznává Lucie. Uhájit si dnes ve společnosti své šediny a přirozenost je ale náročný boj a vyžaduje velkou energii. A tak ženy nadále maskují svůj věk a k estetickým zákrokům sahají stále mladší klientky.

Proto teď společností rezonuje téma odolnosti. Musíme si zvyknout, že v životě budou pořád nějaké těžké věci. Naučit se, jak to přežít, aniž bychom jen tak přežívali. Mezi tím je velmi tenká hranice. Například věková diskriminace u zaměstnanců je nejnižší mezi třicítkou a padesátkou, a to napříč státy. Ale pokud jste žena po padesátce, je šance, že budete obětí genderové a věkové diskriminace zároveň dvojnásobná. „Je pro mě frustrující, že nevím, jak to změnit. Ale to není mým vědeckým úkolem. Já svět popisuju a doufám v lepší příští,“ pokrčí rameny vědkyně.

Když se svých studujících zeptá, co si vybaví pod pojmem stárnutí, jsou to většinou slova jako osamění, chudoba a nemoci. Tak jim ukáže žebříček deseti nejbohatších lidí na světě, který vesměs tvoří samí senioři. Věk se ukazuje jako velmi chabá charakteristika člověka, a stejně na ní pořád trváme. Ptáme se lidí na to, kolik je jim let. Místo toho bychom měli více vyprávět příběhy, které by nás mohly inspirovat, povzbudit ke změně a přinést naději, že život je těžký i krásný bez ohledu na to, kdy a v jaké době jste se narodili. Že záleží jen na nás, jak se ke stárnutí postavíme. Že stojí za to našim příběhům naslouchat bez ohledu na to, kolik je nám let.