Nakrmit dítě neznamená jen ohřát příkrm. „Manažerka domácnosti“ nemůže mít na starosti všechno
Mít prostor na vlastní práci nebo tvorbu je pro mnoho matek nedostupný sen. Rozdělit si povinnosti v domácnosti a péči o děti spravedlivě často znamená vleklý boj. Jak se zbavit nechtěné funkce „manažerky domova“ dřív, než přijde další generace uštvaných a frustrovaných žen? Předat některé komplexní povinnosti a smířit se s tím, že nebudou splněny podle našeho standardu, může být první krok.
Jsem mistryně teoretické organizace času a dělby práce. Vyžívám se v podcastech na téma work-life balance a přečetla jsem pár odborných publikací na toto téma. Miluju příběhy úspěšných žen, které dokázaly skloubit kariéru s mateřstvím a péčí o rodinu, aniž u toho ztratily partnera či pevnou postavu. A i když je těžké si to přiznat, někde v koutku duše bych občas chtěla být jako ony. Paradoxně mě přitom instagramové obrázky úspěšných manažerek, které jednou rukou telefonují, druhou datlují do klávesnice a nohou houpají kojence, spíše odpuzují. Nedělá mi dobře věnovat se dětem a u toho odpovídat na e-maily. Prostě buď jedno, nebo druhé, obojí naráz neumím a praktikuji jen v krajní nouzi.
Smířila jsem se s faktem, že nějakou dobu budu pracovat méně, než bych si přála, protože mě děti potřebují a já s nimi chci být. Už před porodem druhého dítěte jsem se začala pečlivě připravovat na náš nový režim – půl týdne pracuji já, půl týdne můj muž, víkendy máme společné a nepracovní. Nové uspořádání s sebou – alespoň v mých očích – neslo i novou dělbu práce. „Pokud budeš polovinu týdne doma s dětmi, automaticky bys měl převzít i polovinu starostí o naši domácnost,“ pronesla jsem jednoho teplého večera na terase. Dlouho bylo ticho. A pak jsem čekala zhruba další týden, než jsem se odvážila znovu toto téma nadhodit.
Work-life balance podle návodu
Vypracovala jsem precizní tříbarevnou tabulku se seznamem úkolů – růžová je moje povinnost, modrá tvoje a žluté kolonky jsou tzv. střídavá péče. Nechala jsem se inspirovat knihou Fair Play od Eve Rodsky, která vyšla česky pod naprosto nemožným názvem Supermatky nemusí být šílené. Už při samotné tvorbě tabulky jsem si všimla, že svému muži nadržuji a záměrně mu přiděluji lehčí úkoly. Koš prádla mám vyžehlený za půl hodiny a jemu to bude chudákovi trvat celý večer, tak já si nechám koš prádla a on třeba vynese odpadky. Výsledkem těchto empatických úvah byla tabulka, kterou jsem smolila celý jeden večer a která se v praxi používala zhruba týden, a to ještě blbě. Naprostá marnost.
S tabulkou vyvstal i náš hlavní problém, který sdílím s mnoha dalšími ženami a kterému Eve Rodsky přidělila status „manažerka domova“. Zatímco v práci se manažer/ka primárně zabývá delegováním úkolů a vedením lidí, v domácnosti musí navíc zastat denní stereotypní exekutivu, které s dětmi není zrovna málo. Na toto téma jsem si dlouze povídala s kamarádkou a spisovatelkou Janou Poncarovou, která připravuje k vydání publikaci Vlastní pokoj v 21. století.
Kniha se primárně zabývá tvůrčím prostorem a časem žen spisovatelek. Výstupy z rozhovorů jsou ale v mnohém obecně platné a často sedí na každou ženu, která se rozhodla kombinovat mateřskou a pracovní roli. Na čem se totiž shodují všechny dotázané spisovatelky a já se k nim coby nespisovatelka jednohlasně přidávám, je vysoká mentální zátěž žen v domácnosti, tedy přesně to, co Rodsky popisuje v případě „manažerky domova“.
Můj muž je super; v porovnání s průměrným otcem od rodiny (nebo obecnou představou o něm) se nejspíš zapojuje nadstandardně. Nikdy jsem ale nenabyla dojmu, že jsou naše rodičovské role spravedlivě rozděleny, přestože naše pracovní zapojení je totožné. Já jsem ta, která má na starosti – místy opravdu šílený – time management okolo rodiny a domácnosti. Občas mám pocit, že mi praskne hlava pod náporem všech nových bot na léto, nového oblečení, placení kroužků, školek a toho, co zase budeme vařit k večeři a zítra k obědu. A mohla bych jmenovat další dvě normostrany nekončících povinností, kterými se zabývám sedm dnů v týdnu, takřka 24 hodin denně. Držet v hlavě všechny ty drobné „to do listy“ je zkrátka strašně vyčerpávající.
Spasitelky, pečovatelky, maminky
Mám dojem, a potvrzují mi to další a další ženy v mém okolí, že tento manažerský syndrom se mužů v domácnosti obecně spíše netýká. Často se jako rodiče starají pouze o teď a tady a přílišným plánováním si nelámou hlavu. „Řídit“ rodinu přitom znamená značnou a nikdy nekončící mentální zátěž. Ženy, s nimiž vedla Jana Poncarová rozhovory, jsou pracovně úspěšné, vydobyly si vlastní prostor, přesto se shodují, že právě tato „ženská“ mentální zátěž jim značně svazuje ruce a odčerpává jejich kreativitu. Některé mluví dokonce o archetypu spasitelky, primární pečovatelky, bez níž by se funkční rodinný systém zbortil.
Spisovatelky v domácnosti
Jana Poncarová je česká novinářka a spisovatelka. Ve své románové tvorbě se inspiruje skutečnými událostmi, opírá se o rešerše a rozhovory s pamětníky. Na rok 2023 chystá nakladatelství wo-men její sborník rozhovorů Vlastní pokoj ve 21. století. Jedenáct českých spisovatelek (Karin Lednická, Anna Bolavá, Petra Soukupová a další) odpovídá na otázku, jakým způsobem se jim daří skloubit tvůrčí práci s každodenní mentální zátěží, kterou přináší péče o domácnost.
Fakt, že jsou ženy ve společnosti považovány za ty „výhradně pečující“, dokládá množství otázek, které jsou jim bezděky kladeny. Obligátní dotazy typu „Kdo hlídá, že můžeš být večer tam a tady?“, nebo „Jak zvládáš pracovat, když máš děti?“ vyjadřují obecný status quo, s nímž jako společnost předem počítáme. Mužů se tímto způsobem nikdo neptá. Když odpovídám na podobné otázky, často se dostaví nepatřičný pocit selhání, který sice nestojí na reálných základech, přesto vede k následné obhajobě sebe samé. Trvalo mi několik let, než jsem se na otázku „A to se ti po nich za celý den nestýská?“ naučila odpovídat pravdivě „Ne, nestýská“. I po těch pár letech ale přetrvává nutkání to celé nějak uspokojivě dopovědět. Jako bych za každým „Ne, nestýská“ musela dodat: „Ale miluju je, jsou to přece moje děti.“
Narovnání podmínek v domácnosti se ale zdaleka netýká pouze matek. Na manažerský syndrom a přehlcení povinnostmi si v rozhovorech s Poncarovou stěžovaly i ženy bezdětné. Ani u nich plné pracovní úvazky muže a ženy neznamenají, že si domácí práce dělí rovným dílem. „Když jsme si osvojili psa z útulku a já jsem potřebovala jet na schůzku, můj partner mi tehdy řekl: Ty nechodíš do práce. A bylo rozhodnuto, kdo bude celou záležitost řešit. To tehdy dost bolelo,“ dodává Jana Poncarová svou osobní zkušenost.
Jedna věc je tedy celospolečenská změna, která se děje a která má – díky za to – pozitivní dopad v otázkách ženské emancipace. Ale co když nechceme čekat další dvě tři dekády, než všem doteče, za co dnešní feministky bojují? Nevěřím, že se dá velká revoluce vést od plotny, ale když už u ní občas stojíme, není úplně od věci začít doma. Ale jak?
Dělíte si povinnosti v domácnosti spravedlivě?
Stejnou otázku pokládala Jana Poncarová svým respondentkám a musím říct, že se jejich radou snažím řídit, jakkoli je to někdy těžké: Předejte podstatnou část odpovědnosti i s tím rizikem, že to ze začátku nebude fungovat. Naučte se nevnímat svou roli matky jako nenahraditelného článku rodiny. Když nepočítám kojení, není nic, v čem vás druhý rodič nemůže zastoupit. Občas se stane, že můj muž umyje dceru dezinfekcí místo mýdlem nebo synovi nakrájí cuketu místo okurky.
Tohle jsou samozřejmě banality, ale mohou sloužit jako dobrý odrazový můstek pro trénink vaší odolnosti. Když se na podobné případy zvládnete dívat s nadhledem, nebo se jim dokonce dokážete zasmát, bude potom mnohem jednodušší předat otci zásadnější kompetence, než je krájení zeleniny. Třeba pravidelné návštěvy dětského zubaře. Dost se mi ulevilo, když jsem tuhle starost delegovala na svého muže. Držet v hlavě zdravé zuby svých potomků je úkol minimálně na osmnáct let, žádná cuketa.
Jak si rozdělit domácí práce v rodině
Když si zkusím spočítat, kolik podobně zásadních, většinou repetitivních kompetencí leží na našich bedrech (čistý záchod, výběr školky, placení účtů, pořizování oblečení, se psem k veterináři, se synem na logopedii, narozeniny a svátky...), je mi za nás z toho nekonečného seznamu úplně úzko. Pokud k tomu chcete pracovat a vést minimální osobní život, je třeba vystoupit z pasti jménem manažerka domácnosti. Krok po kroku předávat druhému rodiči dohled nad dílčími celky. Jsou to komplexní úkoly, protože víme, že „nakrmit dítě“ neznamená jen úkon krmení dítěte, ale je potřeba myslet na to, co bude dítě jíst, jestli je z čeho vařit, tedy nakoupit a tím pádem to v předstihu plánovat. Sklenička s příkrmem a vzkazem „ohřej ve 12 h na tři minuty“ vás této mentální zátěže nezbaví.
Pamatujme, že každá žena má jiné výchozí podmínky. Co je pro mě samozřejmostí, může být pro někoho jiného úkolem na několik dalších let. Jde o to, aby se podařilo zbavit ženy automatické stereotypní role „manažerky domácnosti“ (pokud o ni sama skutečně nestojí) a dosáhnout spravedlivého rozdělení rodičovských kompetencí. A můžeme začít třeba tím, že vás nikdo – vyjma vašich dětí – nebude oslovovat maminko.
Aktuální číslo
- Swap - nový životní styl, pro který je podstatné nacházet radost jinde než v nezřízené spotřebě.
- Co by ženy měly dělat, pokud by chtěly mít v důchodu stejně peněz jako muži?
- Ani umělá inteligence není objektivní a nestranná. Proč má AI předsudky?
- Náš feel good speciál jsme tentokrát věnovali chůzi. Jak to udělat, aby nás po dlouhém výšlapu nebolely nohy ani duše?
- K ročnímu předplatnému balíček pečujících krémů od L'Occitane zdarma
