Injekce jsem si píchala v televizi. Přišlo mi nespravedlivé, že problém má manžel, ale vše podstupuju já, říká Ptáčková
Umělé oplodnění není právě procházka růžovou zahradou. Jen páry, které tímto náročným procesem prošly, ale vědí, jak ohromně fyzicky i psychicky vyčerpávající proces to skutečně je. Novinářka Lucie Ptáčková, která brzy porodí své druhé dítě prostřednictvím asistované reprodukce, o umělém oplodnění napsala knihu nazvanou případně Loterie IVF. Zpracovává v ní zkušenosti vlastní i dalších párů, včetně političky Hany Třeštíkové.
„Přistupovala jsem k tomu tak, že budu hrozně statečná, píchnu do sebe pár injekcí, vyndají ze mě vejce a budu mít dítě. IVF pro mě znamenalo dítě. Když se první IVF nepovedlo, a potom ani druhé a třetí, vůbec jsem nechápala, jak je to možné. To byl velký střet s realitou,“ vzpomíná Lucie Ptáčková v rozhovoru Marie Vejvodové na první neúspěšné pokusy, které ji s partnerem stály hodně sil, nervů i peněz.
Ačkoliv je neplodnost ve vyspělých zemích čím dál častější problém, mnoho lidí se za svoje problémy s početím stydí a nechce o nich mluvit. „Nechceme nahlas říct, že jsme neplodní, rozbití, že u nás nefunguje něco, co u ostatních lidí bez problémů jo. Kolegům nebo šéfovi je také jednodušší říct, že jdete k doktorovi, než že jdete na spermiogram,“ zamýšlí se Lucie.
Celá cesta za dítětem navíc obrovsky zatěžuje partnerský vztah – k čemuž přispívá často necitlivé zacházení zdravotníků. „Bylo to samozřejmě těžké. Nechovala jsem se na začátku úplně fér. Přišlo mi totiž nespravedlivé, že je to manžel, kdo má zdravotní problém, jsem to ale já, kdo to musí celé fyzicky podstupovat, zatímco on si jen sedí v čekárně na židli. Pak jsem k tomu ale začala přistupovat tak, že pokud chci mít dítě s tímto mužem, není neplodný on, ale jsme neplodný pár,“ popisuje Lucie Ptáčková změnu svého přemýšlení.
Jako novinářka se Lucie po několika neúspěšných pokusech ponořila do různých studií a odborné literatury, aby zvýšila pravděpodobnost úspěchu. To si ale vybralo velkou daň na jejím psychickém zdraví: „Bylo to pro mě jako mít nonstop na zádech stokilový batoh plný cihel. Když jsem měla volno nebo až večerní směnu, dokázala jsem jen ležet v posteli. Nebyla jsem schopná se ani najíst nebo si dojít na záchod a pořád jsem jen googlovala, co by nám mohlo pomoct. Byla jsem tím úplně pohlcená a neviděla cestu ven,“ vzpomíná na situaci, kdy sáhla po antidepresivech. „Antidepresiva mi pomohla. Problém nezmizel, ale přišlo mi, že jsem schopná na něj nahlížet lehce s odstupem a nadhledem.“
A proč se nakonec Lucie Ptáčková rozhodla, že o svém několikaletém trápení bude veřejně mluvit? I o tom vypráví v rozhovoru na webu Heroine.cz. „Pamatuju si, jak mi manžel po jednom dalším neúspěšném pokusu, když jsme se nešťastní objímali v koupelně, řekl: až tohle skončí, mluv o tom. Když jsem konečně otěhotněla, dala jsem na sociální sítě post, kolik klinik, pokusů, operací, odebraných vajíček nás to stálo. Byla jsem hrozně překvapená, kolik lidí se ozvalo, že zažili něco podobného,“ uzavírá Lucie Ptáčková. Jak vše vnímal její manžel? Dokázala by být plánovaně single matka jako Hana Třeštíková, se kterou v knize otevřeně mluví? Více na Heroine.cz.
