Čím výš jsme, tím víc se někdy cítíme ztracené, říká Pavlína Louženská

Mentoring je pro mě tak trochu trendy slovo, které si spojuju hlavně s korporátem. Je mentoring i pro normální lidi? 

Mentoring je pro úplně každého. Nezáleží na tom, jestli jsi zrovna na střední škole, anebo jestli je ti šedesát. A myslím si, že každý si v tom může najít svou roli, ať už jako mentee, anebo mentor. Mentor je ti průvodcem – a někoho takového podle mě potřebuješ, i když nepracuješ v korporátu a nejsi ve vysoké manažerské pozici. Možná ho dokonce potřebuješ o to víc. Je to jakýsi mistr Yoda, za kterým se čas od času stavíš a on ti jednou dvěma větami může pomoct ušetřit si spoustu chyb a špatných investic, časových i finančních. Často mají lidé představu, že mentoring je kurz, ale tak to není. Je to něco, co tě má posunout dál, má tě to akcelerovat jako člověka. Což ti pomůže, když se chceš kariérně posunout a přemýšlíš, jakým způsobem natrénovat třeba to, že budeš šéfovat velkému týmu.

Připadá mi, že mentor musí mít obrovskou zodpovědnost a – pokud si opět pomůžu mistrem Yodou – i moudrost. Není takových mentorů trvalý nedostatek?

Naopak. Myslím si, že mentorem může být kdokoliv. Každý jsme si něčím prošli a můžeme to předat. Pokud se jako mentor zaměřuješ třeba na děti na středních školách a chceš jim pomoct vybrat si správnou vysokou školu a dobře nastartovat život, neznamená to, že ti musí být sedmdesát a máš za sebou sto let kariéry. V mentoringu jde o zkušenost, kterou chceš sdílet, a to je důležitější než cokoliv jiného. Zároveň se ale mentorem nestaneš automaticky, stejně jako nejsi dobrý manažer jenom proto, že někde pracuješ deset let. 

Předpokládám, že ty sama jsi někdy byla mentee. Jaká zkušenost tě přivedla k tomu, být sama mentorkou? 

Jsem tam, kde jsem, protože jsem měla skvělé mentory. Prošla jsem jedním z prvních mentoringových programů, které vypisoval PR klub (oborová organizace sdružující PR profesionály – pozn. red), to mi bylo čtyřiadvacet nebo pětadvacet. Zároveň jsem ale na cestě potkala lidi, kteří mi pomohli a nikdy oficiální status mentora neměli. Jen se jednoho dne rozhodli, že mě vezmou pod svá křídla. 

Jak ses do jednoho z prvních mentoringových programů dostala? Bylo to těžké?

Tehdy jsem byla na svojí úplně první stáži a moje šéfka mi doporučila, že bych to mohla zkusit. Takže jsem měla někoho, kdo mi ukázal cestu, ale bylo to i na mně. Moje máma vždycky říká, že pomocnou ruku najdeš na konci svého ramene. Mám to štěstí, že jsem byla odmala hodně aktivní, nečekala jsem, až ke mně příležitosti samy přijdou. Spoustu programů, na které jsem později odjela, jsem si našla sama. Jedna z nejdůležitějších věcí je nezůstat sedět v tom příslovečném koutě. Už ve chvíli, kdy se někam přihlásíš nebo někomu řekneš: „Mohla bys být, prosím, mojí mentorkou?“, děláš první velký krok. 

Takže jen někoho požádám, on svolí a já mám svého mentora? Zní to až podezřele jednoduše. 

Opravdu se může stát, že někoho takového potkáš, ale nedá se to tolik ovlivnit. Co naopak udělat můžeš, je přihlásit se do oficiálního programu. Nemusíš se bát odmítnutí, není to jako na Tinderu – líbí nelíbí. Spíš to je takový indický matchmaking – víš, že pro tebe manžela vybrali a mají pro to dobrý důvod.

Jak to děláte v Holkách z marketingu? Máte takový program pro veřejnost?

Máme mentoringový program zaměřený na marketing, kde je 150 mentorů a 150 mentees, kteří jsou vzájemně spárovaní. Celé to trvá pět měsíců a za tu dobu se holky čtyřikrát potkají jeden na jednoho. Zároveň mají různé workshopy, třeba školení, jak dělat marketing pro neziskovky, ale i jak na leadership nebo jak si hledat práci v okamžiku, kdy chceš seniorní role. Dám příklad: Přihlásila se mladá holka, že se chce rozvíjet v PR a chce jednoho dne mít vlastní agenturu. My jí našli mentorku, která agenturu má, dali jsme je dohromady a ony si na začátku stanovily cíl, kterého by chtěly dosáhnout, a na tom pracují. Nejsou to jen setkání, kde si spolu povídají, ale mentorka tě třeba vezme s sebou na schůzku a ty vidíš, jak to funguje v reálu. Cílem není naučit tě PR za čtyři sezení, ale pomoct ti splnit tvůj sen, anebo ti třeba i ukázat, že možná PR agenturu vůbec mít nechceš.

Narazila jsem v téhle oblasti i na pojem sponzor. Jak se liší od mentora?

Pokud je mistr Yoda mentor, tvůj sponzor bude princezna Leia. Někdo, kdo má pod sebou budget, může tě nasadit na mise a může tě motivovat jít dál. Jako mentor bych ti doporučila, jaké máš číst knížky, nebo bych se s tebou bavila o tom, jak by naplnění tvého snu mohlo vypadat. Ale jako tvůj sponzor ti řeknu: „Teď bych tě ráda někomu představila.“ Nebo: „Teď jsem ti zařídila zakázku, kde si tu práci poprvé vyzkoušíš.“ Je to o dost aktivnější role a často ji má někdo, kdo už má v oboru vyšší pozici a kdo tě může doporučovat nebo se za tebe zaručit.

Hodně se dnes také mluví o seberozvoji skrze koučování. Jaký je v tom rozdíl?

Kouč se často pohybuje mimo obor. Můj kouč je současně psychoterapeut a v marketingu se vůbec nevyzná. Typická koučingová otázka by byla: Co jsou tři kroky, které můžeš udělat, aby sis zítra mohla založit svoji PR agenturu? A ty se k tomu vlastně dokoučuješ sama. Mentoring a koučing má ale společný fokus na tom, že aktivní zde musíš být ty. Když trénujeme naše mentorky, říkáme jim, že by měly na každém setkání mluvit maximálně třicet procent času. 

Kde jako mentorka působíš ty sama?

Kromě toho, že funguju jako mentorka v programu Holek z marketingu, jsem i hlavní mentorka pro Afriku a Evropu pro Google For Startups. Tady nefunguju jako mentorka konkrétního člověka, ale firmy. Když akceleruju tebe, hledáme, kde jsou tvé talenty a vášně, kam by ses měla posunout jako člověk. Ale ve chvíli, kdy mentoruješ firmu, tak je to něco jiného. Hledáš, jaký je v daném místě trh, jaké má firma budgety, jak udělat lepší strukturu. 

Takže by ses měla orientovat ve velké spoustě oborů. Jak se dá mentorovat firma, jejíž činnosti vlastně nerozumíš?

To se mi stává většinu času. Když mentoruju v Ghaně medicínský startup založený na umělé inteligenci, je jasné, že o tom nemám ani páru. Ale vím, že jde o úspěšný startup, mají třeba příjmy dva miliony, a já mám šedesát minut na to, abych jim maximálně pomohla. Já jejich oboru vlastně ani nechci rozumět, moje práce tkví v něčem jiném. Ty firmy vědí, kdo jsem a s čím jim můžu pomoct. Na začátku se vždycky ptám, co jsou jejich tři největší aktuální výzvy. A oni třeba řeknou: „Nemáme dost lidí v developmentu a nedaří se nám akcelerovat růst tak, jak chtějí naši investoři.“ A já se doptávám a oni mi popisují, jak to mají nastavené. A ty, přestože vůbec nerozumíš medicíně, můžeš říct: „Je zajímavé, že vaše cílová skupina jsou doktoři, ale celou dobu děláte marketing jenom pro pacienty. Přijde vám, že to spolu souvisí?" A oni: „No jo, máš pravdu.“ 

Mentoruješ i pro World Food Programme, který se zabývá potravinovou pomocí. 

Vzpomínám si na jednu specifickou situaci, kterou jsme řešili v Bangladéši. Základem jejich jídla je rýže, ale velmi často se stává, že přes zimu zplesniví a pak dochází k hladomorům. My jsme tehdy hledali distribuční modely pro firmu na speciální skladovací pytle, ve kterých se rýži nic nestane. Chtěli jsme je rozšířit mezi místní podnikatelky a farmářky, ale jak to chceš udělat, když tam velmi málo lidí umí číst a psát, natož aby měli internet? Takže jsme začali se třemi vesnicemi. Každé farmářce jsme dali deset pytlů; jeden byl zdarma, ostatní mohla prodat dál. Takhle se to začalo nabalovat, zafungovala komunitní síť a osobní doporučení. 

Když se vrátíme ke vztahu mentor a mentee, je zřetelné, že mentee je ten, kdo roste, kdo se rozvíjí. Je v tom ale i něco pro mentora?

Rozhodně! Mám pocit, že rostu úplně stejně rychle jako rostou firmy, se kterými pracuju. Získávám novou perspektivu, učím se. Pokud jsi starší, poznáváš, jak fungují mladí lidé a jak myslí. Současně oni tě svými otázkami nutí si věci formulovat, často přijdeš na spojení, které jsi předtím neviděla. Když jsme se dívali na vyhodnocení minulých mentoringových programů, všechny mentorky říkaly, že jim to hodně dalo, a i proto do toho jdou všechny znovu. Je to silný vztah – nejen v tom, co se dá kvantifikovat, ale i v tom, co je mimo slova.

Může někdy mentoring uškodit?

Dvě problematické věci, které často vidím, jsou ego a očekávání. Pokud do mentoringu nastupuješ s očekáváními, která nejsou realistická – třeba doufáš, že během čtyř setkání dojde k úplné transformační magii a odteď bude všechno jinde –, budeš zklamaná. Na straně mentorek je nejčastější chybou to, že zapomenou, že nejsou hrdinou tohohle příběhu a že jejich názor a zkušenost jsou pro mentee volitelná věc. Mentorka musí chápat, že když před ní stojí třeba holky, které se chtějí odstěhovat na Moravu a rodit děti, není její role je soudit, ale pomoct jim toho dosáhnout. A možná jim ukázat, že jsou i jiné varianty v životě. Ale ve chvíli, kdy se pro to rozhodnou, mentorka je tam proto, aby jim pomohla.

Je něco specifického, co se objevuje u mentoringu žen? Téma, které řeší výrazně častěji než muži? 

Pro mě je hodně těžké tohle komentovat. V individuálních mentoringových programech se potkávám většinou s holkama, v akcelerátorech pro firmy jsou to většinou kluci. Jsou to hodně jiné kontexty. S holkami se potkávám ve zranitelném kontextu, zatímco kluci řeší něco úplně jiného. „Vydělávám dva miliony eur, potřebuju vydělávat šest milionů eur příští rok, tak co? Jdeme do toho?“ Bylo by hrozně jednoduché nad tím vynést soud, ale to bych porovnávala jablka a hrušky.

Pokud propojuješ mentora a mentee, kteří jsou od sebe hodně generačně vzdálení, nehrozí, že si vůbec neporozumí? 

Právě to, že si nerozumíte, může být příležitostí k růstu. Mám kamarádky, které si cíleně vybraly jako mentory staré chlapy, protože si řekly: „Já vůbec nerozumím tomu, jak oni myslí, a chci to pochopit.“ Tak rok dva zpátky jsme měli speciální mentoring, kde jsme párovali mladé holky s ženami nad padesát a šli jsme do toho s naivní představou, že starší holky naučíme internet a mladší holky zase dostanou know-how. Musím přiznat, že tahle očekávání se vůbec nenaplnila, protože nám se tam přihlásily starší holky, které klikají PPC reklamu, stříhají YouTube videa a byly to ony, kdo mladším holkám ukazoval, jak se to dělá. A myslím si, že žádná z těch mladších holek už nikdy neudělá reklamní kampaň, která bude tvrdit, že lidé nad padesát nepoužívají internet. 

V jednom rozhovoru jsi se zmínila o tom, že české ženy jsou přementoringované. Co to znamená?

U nás je hodně ženských mentoringových programů. Je toho kopa. A je skvělé, když mi někdo říká, jaké mám číst knížky a jak bych se měla posouvat. Ale ve chvíli, kdy chybí sponzoři, někdo, kdo aktivně řekne: „Pavlína by byla v téhle roli opravdu skvělá a já ji tam doporučuju,“ ztrácí to pointu. Jeden z důvodů, proč Holky z marketingu vznikly, je ten, že chci víc holek vidět na pódiu, v manažerských pozicích, v řídících funkcích a s velkými budgety. A chci hlavně vidět víc holek, co mají volbu. Mentoring je první část cesty, ale ta druhá musí nastat taky. Abych dala příklad: V marketingu má kampaň často brandovou část, to je ta hezká, roztomilá část. PR v časopisech, sociální sítě atd. A pak je výkonnostní část, kde máš agresivní reklamu, bannery a všechno možné. A to je ta část, která se postará o to, aby si někdo koupil tričko, které propaguješ.

Mentoring je právě taková brandová část, jenže pak nám chybí ten poslední ťuk. To, že vyšší pozici nebo větší úkol opravdu dostaneme. K tomu potřebuje kooperaci mužů a žen, to my samy holky neodmakáme. To znamená, že máš šéfa, který řekne: „Pavlíno, pojď s námi do zasedačky kouknout se na jednání.“ Manažerské pozice obsazují z většiny muži. Tím pádem my potřebujeme konvertovat muže do role sponzorů, aby holkám pomáhali vytáhnout se nahoru a aby to dělali vědomě. 

Trochu mě zarazilo, když jsi zmiňovala, že s ženami jednáš v individuálních programech, zatímco v akcelerátorech pro firmy to jsou muži. Je to rozdělené opravdu tak zřetelně?

Uplynulý jsem pracovala s víc než třemi stovkami firem jako mentor a naprostá většina z nich jsou jenom kluci. Naprostá většina z nich. Je to pro mě frustrující a vůbec nechápu, proč do toho holky nejdou. Ty programy přece existují i pro ně. Jsou různě odstupňované, takže i když máš pletařskou dílnu ve vesnici Přince, stále pro tebe existuje akcelerační program, který ti pomůže s rozjezdem podnikání. A vůbec nemusíš mít globální ambice. Je pro mě velká záhada, proč v akcelerátorech nepotkávám víc holek, které pracují nejen na tom, aby byly lepší manažerky, ale aby jejich firma vydělávala. 

Dobrá, takže pokud mám malou firmu a uvažuji, kde začít, jak to mám udělat? A kolik mě to bude stát?

Většina těch programů je zdarma. Google For Startups má ve spolupráci s Impact Hub čtyřtýdenní akademii, kde tě naučí základy marketingu, salesu, produktu, HR. Za čtyři týdny máš hotovo a nezáleží na tom, kdo jsi. Měli jsme tam třeba školu pro pejsky a také komunitu pro HR manažerky. Nezáleží na tom, že nemáš appky, že nejsi programátor. Google má dokonce globální program, který je určený pro „female founders“, ženy podnikatelky. Skvělý je cowork HubHub, který má mezinárodní akcelerační program a dostaneš tam špičkové mentory, já jsem mezi nimi, ale je tam třeba i Andrej Kiska z Credo Ventures. Veškerý náš čas dostaneš zdarma jenom za to, že se přihlásíš. 

Jsme zpátky u té prvotní výzvy, aby byly holky aktivnější.

A měly by pracovat nejen na sobě jako na člověku, ale i na tom, aby měly dobré příjmy. Ekonomická krize, do které aktuálně míříme, bude znamenat, že bychom čím dál víc měly zvažovat, že si pracovní místo vytvoříme samy pro sebe – a že ho tím možná vytvoříme i pro další lidi. Chtěla bych, abychom my holky o tomhle přemýšlely. Procento female founders je strašně, strašně maličké a já bych si přála, abychom ho zvýšily. Přála bych si, aby nějaká holka poté, co dočte tenhle rozhovor, řekla nejenom: „Chci se přihlásit do mentoringu“, ale i „Chci se přihlásit do akcelerátoru.“

Zdá se mi, že nám v té větší aktivitě stále brání strach ze selhání. Díváme se s obavami na všechny ty úspěšné ženy a nechápeme, jak to dokázaly, že jsou tak sebevědomé.

A přitom je to možná naopak. Když se bavím s holkama, které už jsou v seniorních pozicích, mám pocit, že čím výš jdu, tím jsme ztracenější. Najednou jsi v té roli sama a často ve věku, kdy se snažíš kromě kariéry zvládat i jiné věci – rodinu, svoje stárnoucí rodiče… Neseš si na hřbetě mnohem víc, než jen to, že potřebuješ odmaturovat. A současně někdy pochybuješ sama o sobě. U mě to přišlo po třicítce. Když na mě dolehne paranoia, že to vůbec nezvládám, že jako jediná nestíhám deadliny, že nevím, co všechno se děje. Pomáhá mi, že mi někdo jiný řekne: „Ale to je v pohodě, já jsem taky ztracená.“ A to i když sedí na skvělém místě u globální firmy. To, že se ztracené cítíte obě a řeknete si to, možná znamená víc než dávat na odiv sebevědomí, ale být v tom úplně sama.