Úsměvy smutných matek. K boji s poporodní depresí potřebujete i svoje blízké

Takhle podobně by mohl začínat příběh mnoha žen, i když zrovna tento je skutečně můj. Dcera už sedí v lavici první třídy, a já si teprve před několika měsíci konečně uvědomila, co se mi dělo v prvním roce jejího života. V tom stejném roce, kdy bych měla být podle všeobecného mínění šťastnou mladou maminkou zdravého děťátka, které mi dělá jen samou radost. Ten stejný rok, který ve svých vzpomínkách pociťuju jako temnou, hlubokou studnu. Nemůžu dýchat. Moje beznaděj nemá dno. Není komu si říct o pomoc. 

Na konci mého bezproblémového těhotenství přišel a zase odešel termín porodu a po týdnu přenášení mě ve velké pražské porodnici poslali na vyvolávání porodu. Dlouhé čekání, pomalu se zesilující kontrakce a stupňující se bolest, ovšem bez „otvírání“. Po dvanácti hodinách mi řekli v tu chvíli už vymodlená slova: Akutní císařský řez. Komplikace při porodu jsou jednou z hlavních indikací psychické nemoci, která v České republice postihuje až jednu z pěti žen. Poporodní deprese.

K depresi mohou mít velké předpoklady ty, které už před porodem nějakou formu duševního onemocnění prodělaly. Vyšší pravděpodobnost je u žen, které trpěly silnými premenstruačními bolestmi. Velmi často se objevuje u adolescentních matek a u matek nechtěných dětí, ale neznamená to, že by se vyhýbala i zcela zdravým a na mateřství připraveným ženám. A není žádnou výjimkou, že zatímco s jedním dítětem všechno proběhlo ukázkově, u druhého se deprese rozvine (a naopak).

Jak poznat, co je normální

Moje první týdny s dcerkou minuly poklidně, ale druhý měsíc se všechno prudce změnilo. Holčička málo spala a hodně plakala, naučený režim se rozsypal. Její neutišitelný pláč mě drásal. „Děti pláčou, ne? To je normální,“ slýchala jsem z okolí. „Když budeš veselá a pozitivní, tak ona to ucítí a bude taky taková,“ zněla jiná z dobrých rad. Cítila jsem se jako zosobněné selhání. Neměla jsem se koho zeptat, jestli to, jak se cítím, je opravdu normální.

Je v pořádku, že mnou mnohokrát denně lomcuje buďto paralyzující strach, nebo zuřivý hněv? Je to v tom, že jiné mámy prostě jen nemluví o tom, že touží po spánku tak hlubokém, až se z něho neprobudí? Patří k mojí nové roli, že truchlím za tou ženou, kterou jsem kdysi byla, a nepoznávám tu, kterou jsem teď? A především, je normální, že o své děťátko sice pečuju, jak nejlíp umím, ale cítím se u toho jako robot bez srdce?

Hlavními příčinami spuštění poporodní deprese jsou jednak hormony, jednak traumatický porodní zážitek. Může být způsobena akutním císařským řezem nebo jinými komplikacemi, ale stejně tak ji může přivodit i přirozený – ale dlouhý a bolestivý – porod. „Stává se, že se ta žena dostane do stavu, kdy už jí hlavou jdou myšlenky jako ‚Už to ze mě vyndejte! Už to nechci!‘,“ říká Samková. „V porodní situaci je normální říct leccos, ale problém je, když si to pak žena odnese s sebou v podvědomí. Člověk si to málokdy vědomě přizná, navíc tlak okolí je obrovský. ‚Jsi matka, tak jsi přece šťastná, máš zdravé miminko, všechno je prima.‘ O to víc je pak žena izolovaná, protože tuhle tajenou pravdu vlastně nemůže nikomu říct.“

Dalším stresorem jsou první dny na oddělení šestinedělí, pokud se žena necítí v bezpečí a podporovaná. „První dny v porodnici byly strašné,“ popisuje třicetiletá lektorka angličtiny Veronika, která depresi prodělala u svého prvního dítěte. „Dcerka celý večer a noc plakala, spala jen na prsu v náruči. Sestry tam pořád trajdaly, rozsvěcely, šramotily, varovaly, ať si ji nerozmazluju. Rodila jsem 44 hodin, potřebovala jsem porozumění a odpočinek, obojího se nedostávalo, mlíka malinko. Nikdo mi neporadil, jen nám cpali dokrm, já plakala, že ho nechci, brala jsem to jako prohru.“

Otec jako pojistka

Jak poznat, že se poporodní deprese týká nebo týkala vás? Mezi obvyklé příznaky patří pocity izolace, úzkost, hněv, neschopnost prožívat radost, pochybnosti o své kompetenci, nerozhodnost, nedostatek pocitu pouta k dítěti. Faktory, které k rozběhnutí deprese přispívají, jsou problémy s laktací, spánková deprivace, napětí v rodině, nedostatečná citová podpora ze strany nejbližších. Je zajímavé, že psychosociální stresory mohou být tak silné, že prokazatelně ovlivňují i mentální stav lidí, kteří dítě adoptovali.

Příznaky mohou mít různou podobu, každá žena depresi subjektivně prožívá jinak. „Mě nejvíc svíral strach,“ popisuje Veronika. „Bála jsem se pohnout, promluvit, zakašlat, když dcerka spala. Bála jsem se s ní vyjít z domu ze strachu, že to s ní jinde nebudu umět. Její pláč ve mně vzbuzoval frustraci z toho, že to jediné, co mám teď na práci, nedělám správně. Mívala jsem hrozný strach z večerů, vždy kolem páté odpoledne – ať jsem byla, kde jsem byla – jsem začala cítit na hrudi velký tlak a rozbrečela jsem se. To byl jeden z momentů, kdy mi došlo, že se mnou něco není v pořádku.“

Pokud se matce podaří identifikovat nemoc, měla by v první řadě vyhledat odbornou psychologickou pomoc. Ještě donedávna nebylo možné užívat při kojení antidepresiva, ale nejmodernější léky už umožňují i to. Někdy bývá léčivé i jen o svém prožitku s někým chápajícím mluvit. „Co je ale naprosto zásadní a bohužel opomíjené,“ dodává Alžběta Samková, „je podpora a pochopení nejbližšího okolí. Není možné, aby v tom ženu v takovém stavu nechali samotnou. Každý čerstvý otec, jehož žena prodělala těžký porod, by ji měl pečlivě sledovat a pátrat po možných příznacích. Pokud se deprese podchytí brzy, ideálně ještě v šestinedělí, dá se úplně zastavit, ale pokud se rozvíjí měsíce, už to půjde mnohem hůř.“