Úsměvy smutných matek. K boji s poporodní depresí potřebujete i svoje blízké
Probírám se z plné narkózy, jedna ze sester drží zavinuté dítě. „Ahoj…“ řeknu miminku malátně. Další dva dny skoro pořád spím, na pokoj s třemi dalšími ženami mi dceru přinášejí jen na chvíli. Nikdo se mnou o ničem nemluví. Po týdnu konečně domů. Připadá mi, že dítě, které můj muž nese v přenosné autosedačce, neznám.
Takhle podobně by mohl začínat příběh mnoha žen, i když zrovna tento je skutečně můj. Dcera už sedí v lavici první třídy, a já si teprve před několika měsíci konečně uvědomila, co se mi dělo v prvním roce jejího života. V tom stejném roce, kdy bych měla být podle všeobecného mínění šťastnou mladou maminkou zdravého děťátka, které mi dělá jen samou radost. Ten stejný rok, který ve svých vzpomínkách pociťuju jako temnou, hlubokou studnu. Nemůžu dýchat. Moje beznaděj nemá dno. Není komu si říct o pomoc.
Na konci mého bezproblémového těhotenství přišel a zase odešel termín porodu a po týdnu přenášení mě ve velké pražské porodnici poslali na vyvolávání porodu. Dlouhé čekání, pomalu se zesilující kontrakce a stupňující se bolest, ovšem bez „otvírání“. Po dvanácti hodinách mi řekli v tu chvíli už vymodlená slova: Akutní císařský řez. Komplikace při porodu jsou jednou z hlavních indikací psychické nemoci, která v České republice postihuje až jednu z pěti žen. Poporodní deprese.
