S kým se asi vyspala, že se jí tak daří? A není nějaká tlustá? Ženy radí, jak se vypořádat s nenávistnými komentáři

Genderová expertka a historička Lilia Khousnoutdinova na začátku roku spustila s kolektivem žen projekt Žena v zenu, v rámci kterého populární i méně známé ženy sdílejí své zkušenosti s genderovými stereotypy, překážkami i „hejty“, které je potkaly, když začaly být víc vidět a slyšet na veřejnosti. Ačkoliv jsou “ženy v zenu“ z různých sfér, jejich příběhy spojují společné jmenovatele, jako je zkušenost s podceňováním, umlčováním, diskriminací na trhu práce nebo s útoky na rodinu a děti.

V rozhovorech promluvily herečka Tereza Dočkalová, lídryně Zelených Magdalena Davis, umělkyně Natalia A. Rollko, socioložka Lenka Simerská, manažerka Lidija Zavoralová, režisérka Tereza Nvotová, mediátorka Kateřina Bělková, právnička Adéla Hořejší, politická konzultantka Alžběta Králová či horolezkyně Klára Kolouchová. 

Ta by asi potřebovala pořádně ...

Běžnou součástí života žen je online hate speech, dochází i na výhrůžky násilím, často sexualizovaným. Australská aktivistka Emma Jane dokonce přišla s termínem Rapeglish, volně přeloženo jako „znásilnina“, označující jazyk, kteří používají autoři sexuálních útoků v online prostoru. Její software s názvem Random Rape Threat Generator dokáže výhružek a urářek vygenerovat miliony, kombinuje slova, která byla skutečně použita a výsledkem jsou genericky vyhlížející hrozby, které ale děsivě přesně odpovídají slovosledu skutečných komentářů.

Dalším citlivým místem, kam verbální agresoři cílí, je partnerský život a mateřství. „Být stále označovaná jen jako partnerka toho a toho muže je frustrující. Žena má být hodnocena za to, co tvoří, ne za nálepku, kterou jí přiřkla média. V životě jsem neviděla, že by podle počtu dětí nebo partnerky byl cejchován muž,“ upozorňuje zakladatelka projektu Žena v zenu Lilia. 

Nejvýraznější psychickou újmu ženám často působí útoky na děti, mnohé z nich se pak raději z veřejného prostoru stáhnou. „Stále je možné si do žen kopnout. Vždycky jsem byla buď moc kariéristická krkavčí matka, nebo jsem naopak byla na svou dcerou příliš upnutá,“ vzpomíná spisovatelka Barbara Nesvadbová na mediální zkratky na svou adresu. 

Bez zapojování rodiny do diskurzu se neobejdou ani politické kampaně. Senátorka Adéla Šípová zažila během předvolební kampaně i útoky na děti. Vyslechla si mimo jiné, že jich má pro výkon funkce senátorky příliš mnoho.

Děti jsou slabé místo

Koreanistka Nina Špitálníková v rozhovoru pro Žena v zenu zase vyprávěla, jak ji šokovalo, když se při kandidatuře do Evropského parlamentu řešila barva pleti jejího syna. Na „hejty“ za svou zálibu v bondáži shibari, tetování nebo samoživitelství už si zvykla. Tohle ale nečekala. „Došlo i na trestní oznámení,“ vypráví autorka knihy Svědectví o životě v KLDR.

Totéž vyprávěla i novinářka Nora Fridrichová. Některé online výhružky ji dohnaly až na policii. „Šlo o výhrůžky znásilněním, uřezáváním hlavy a smrtí. Někdo za to nakonec dostal pokutu. Trest byl ale dost banální, stovková pokuta opravdu nikoho nezastaví.”

Veřejný prostor plný nenávisti bohužel ženy umlčuje mnohem častěji než muže. Podle studie socioložky Ley Stahl publikované ve Švýcarsku v roce 2019 se ženy (v tomto výzkumu konkrétně novinářky) setkávají s horším typem útoků než muži. A to jak z hlediska frekvence, tak i obsahu. Ženy, které dle teorie sociálních rolí neodpovídají očekáváním společnosti, čelí vnitřnímu rozporu, protože nejsou okolím přijímané, jaké jsou. V reakci na příval hejtů i výhružek, které se týkají jejich intimní zóny, často nakonec zvolí strategii takzvaného „avoidismu“, nebo konformismu – buď úplně odejdou z dané profese, nebo se přizpůsobí rolovým očekáváním – stanou se z nich hodné, pečující a nepříliš ambiciózní holčičky. Oslovení „holčičko“ ostatně dle Magdaleny Davis, starostky a lídryně české Strany zelených, která se projektu rovněž účastnila, není žádnou výjimkou.

Jak řekla americká politička českého původu Madeleine Albright, v pekle je speciální místo pro ženy, které nepodporují jedna druhou. A to je oblast, na které je v ČR třeba zapracovat. Vzájemné sdílení a posilování sebedůvěry zaznívá z úst žen i jako jedna z nejčastějších „strategií přežití“ a vyrovnání se s nepřízní okolí. 

„V USA je v Kongresu ženská lobby (Women's Caucus) a slovo feministka tam nezní jako nadávka,“ říká genderová expertka Petra Kubálková, která založila podpůrný ženský projekt Cats2Cats. Na vzájemnou podporu žen apeluje i terapeutka Barbora Englischová. „Poslouchejme se, nezáviďme si. Jsme na tom v tomto ohledu nedobře, souvisí to s naší nízkou sebehodnotou i s nerovností, která ve společnosti panuje. Ženy mají za to, že mezi sebou musejí bojovat a přejímat mužské vzorce, aby uspěly,“ upozorňuje autorka projektu Detoxikuj život.

A proč ženy v Česku vlastně čelí přežitým stereotypům? „Ženy s nimi bojují všude po světě, ale v ČR jsou na tom ženy v evropském srovnání spíše hůře. Podle evropského gender indexu jsme až na 23. místě. Západním sousedům se navíc příliš nepřibližujeme. Někde jsme ustrnuli,“ vyjádřila se v rozhovoru pro Ženu v zenu socioložka Lenka Simerská, která na Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR posledních pět let řešila přetrvávající platovou nerovnost žen a mužů. Ženy podle ní chybí v diplomacii, vyšší justici, politice i ve správních radách velkých firem.

Na webu zenavzenu.cz zveřejnily autorky již desítky videí s ženami. Rozhovory jsou k dispozici i jako podcasty. Sledujte projekt Žena v zenu na Instagramu, Facebooku nebo Spotify.