Vít Samek o mrtvici. Máte štěstí, že žijete teď

Pro dobrou věc
Vít Samek
| 16. 1. 2020 | 4 komentáře | 31 782
Vít Samek o mrtvici. Máte štěstí, že žijete teď

Léčebné možnosti u akutních cévních mozkových příhod se neustále rozšiřují. Je to sotva pár let, kdy byly vyvinuty katetry tak tenounké, že se jimi daly tahat tromby i z cév v mozku. Ani trombolýza, tedy rozpouštění trombů, není metoda bůhvíjak stará. Ono to nezní dobře, ale jakkoliv se lékaři ještě před takovými padesáti lety snažili pacientům s mrtvicí pomoci, asi největší efekt mělo, že jim drželi palce.

Mít mrtvici před padesáti lety bylo sakra horší než ji dostat dnes. A co se dělo řekněme na konci sedmnáctého století? Pokud sledujete skvělé stránky Kout historických kuriozit, pak víte. Pokud ne, pak vám je vřele doporučuji, najdete tam totiž skutečné skvosty – jako třeba následující řádky.

„Když například Karel II. utrpěl v roce 1685 mrtvici, jeho lékaři mu nejprve odebrali ‚dva poháry krve‘, poté přistoupili ke klystýru, podání projímadel a podávání kýchacího prášku. Když král stále nereagoval, pokračovali v odebírání krve. K tomu mu mazali chodidla mastí z holubího trusu a drcených perel, přikládali mu na hlavu do ruda rozpálené železo a podávali ‚čtyřicet kapek výtažku z lidské lebky‘, dokud král po třech dnech léčby nezemřel.“

A to byl král, prosím pěkně! Dostalo se mu tedy tehdejší nejlepší možné a nejmodernější léčby. Jak vidno, na konci 17. století byla terapie horší než diagnóza. Řekl bych, že otázka, zda Karla II. zabila mrtvice, nebo pokus o její léčbu, je na místě.

Opakování – matka prevence

Takže si to shrneme: V roce 1685 vám po iktu indikovali klystýr, patlali po vás nesmysly a snažili se, abyste vykrváceli. Před padesáti lety vás už nemučili, ale kromě „přání brzkého uzdravení“ s vámi vlastně nic nedělali. A dnes, v roce 2019, v zemi, jež má jeden z nejlepších programů na léčbu akutních mrtvic na světě, nepozná víc než 50 procent obyvatel příznaky mrtvice! Zejména kvůli tomu dopadne obrovské množství pacientů s mrtvicí podobně jako Karel II.

A to je ten problém. Možnosti 21. století – a výsledky téměř jako ve století sedmnáctém, protože se pacienti často nedostanou do nemocnice včas. Pojďme to změnit. Resuscitovat tady umíme zcela mimořádně. Tak ještě ty tři hlavní příznaky iktu aby každý znal.

Opakujte všichni po mně:

  1. pokles koutku úst (laici velmi často říkají, že ten koutek „visí“)
  2. oslabená svalová síla na levých nebo naopak pravých končetinách (ono pověstné „ochrnutí na polovině těla“)
  3. porucha řeči (a je jedno jaká; ať už pacient nerozumí, co mu říkáte, nebo vy nerozumíte tomu, co říká pacient).

Čas je mozek

Mrtvice v České republice každoročně postihne přes 50 tisíc lidí, každý den jich v průměru 28 na tuto nemoc zemře. Ačkoli je v tuzemsku pacientům s mrtvicí poskytována špičková péče, která výborně obstojí v celoevropském srovnání, lékaři jsou mnohdy bezmocní a nemůžou zahájit účinnou léčbu. O tom, zda se člověk zasažený mrtvicí vyléčí úplně, nebo zůstane nehybný, či dokonce zemře, totiž rozhoduje především čas. Po propuknutí příznaků nemoci má člověk jen čtyři a půl, maximálně šest hodin k započetí léčby. Lidé však často tyto příznaky – k těm základním patří pokleslý koutek, ochrnutí končetin a porucha řeči – podcení a k odborníkům dorazí pozdě.

V reakci na tuto skutečnost vznikl Nadační fond Čas je mozek. Učíme širokou veřejnost rozpoznat příznaky mrtvice a vysvětlujeme, že nejlepší reakcí je okamžitě volat záchrannou službu. Kampaň odborně zaštiťují Cerebrovaskulární sekce České neurologické společnosti ČLS JEP a Česká společnost intervenční radiologie ČLS JEP. Čas je mozek najdete také na facebooku

Táta

Abyste si nemysleli, že mluvím jenom jako záchranář. Mrtvici zažil (a trošku podcenil) i můj otec. Slovem vládne velmi dobře, neb je celoživotní češtinář, takže by měl svůj zážitek s CMP napsat on sám. Souhlasil, a tak tu máte místo mého teoretizování text přímo od člověka, který tu mrchu prožil.

Když jsem četl, co napsal můj mladší syn Vítek o cévní mozkové příhodě, nedá mi to, abych nepopsal, jak „klepla pepka“ mě. Její příznaky nebyly zdaleka tak výrazné, jako u drtivé většiny lidí, tedy většiny „kleplých“ lidí. Patřím mezi 800 000 diabetiků. Mluví se dokonce o milionu spoluobčanů, protože mnoho z nich o onemocnění zatím neví. Nevědí o tom, protože cukrovka nebolí. A dozvědí se to třeba při odběru krve, jehož cílem bylo něco jiného.

Anebo, tak jako u mě, když se už objeví vedlejší příznaky cukrovky, nejčastěji neuropatie. To znamená, že jsem měl onu nebolestivou cukrovku už delší dobu. Pocit brnění v prstech ruky, který po chvíli odezněl, byl stejný, jako když si ruku tzv. přeležíte. Varovné bylo, když se začala ta doba odeznění prodlužovat. A tak jsem se zařadil mezi oněch zmíněných osm set tisíc.

První pomoc

V resuscitaci jsme prý nejlepší na světě. Víte vy, jak se to dělá?

A co u dětí?

Diagnóza: cukrovka II. typu. Sedavé zaměstnání za katedrou, nadváha, nesportovec a milovník dobrého jídla. Diabetici jsou pro mrtvici velmi dobrý terén. Byl jsem tedy tím dobrým terénem i já, který se navíc nevzdával dobrého jídla, jehož příprava byla mým velkým koníčkem. Moje ukázněnost byla povážlivě nijaká. V té době mi bylo 44 let, cítil jsem se na vrcholu sil, stal jsem se ředitelem základní školy. To není věru stresu prosté povolání. A co mi pomáhalo se stresu zbavovat? No jasně, dobré jídlo a pití! Následky byly nevyhnutelné – k neuropatii horních končetin se přidalo i ono známé „chození po mechu“, neuropatie dolních končetin, následované potížemi s rovnováhou.

Psal se rok 2016, léto, a já trávím nádherných deset dní u přátel ve Francii. Mám svůj pokoj v patře, kam vede krásné dřevěné točité schodiště, a kromě výletů do dobře známých míst v blízkém i vzdálenějším okolí mě moc baví koupání v jejich bazénu a k tomu odstraňování drobných nečistot z jeho dna chytrým podvodním vysavačem. Nachodil jsem v tom bazénu snad kilometry. Následek toho schodiště a těch kilometrů byla jistá zvýšená únava. Tomu, že se mé tělo naklánělo víc vlevo, jsem v té chvíli nepřikládal žádnou důležitost.

Zpět do Prahy jsem se vracel letadlem, bohužel bez prostředků na ředění krve. A před nástupem do školy jsem absolvoval ještě výlet do Trutnova na festival. První den ve škole jsem cítil a konečně si přiznal, že ta levé strana je opravdu horší. Telefonát Vítkovi, pokyn: jedu pro tebe, v žádném případě nesedej za volant. Odvezl mě na Bulovku a závěr byl ischemická cévní mozková příhoda s levostrannou symptomatikou.

Co dodat? Přátelé, jestliže máte cukrovku, berte pokyny svého diabetologa vážně. Vězte, že podcenit i sebemenší změny vlevo či vpravo se nevyplácí a že se mrtvice nemusí projevit vždy jen pokleslým koutkem a poruchou řeči, a že my, diabetici, máme to stranové oslabení přes neuropatii někdy ne tak výrazné.

Já, Vítek, vám to ale řeknu ještě jednou. Když jsou příznaky k nepřehlídnutí – koutek, ochrnutí, porucha řeči – volejte. Stačí jeden jediný z příznaků a už se sápejte po telefonu. 155. Dycky. Dycky. 

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • LUCIE HRDÁ Tváří titulní strany je advokátka Lucie Hrdá. „Oběti připodobňují znásilnění k vraždě duše a mnoho z nich tvrdí, že by byly raději mrtvé, než aby žily s touto zkušeností dál. Pokud se na tyto zločiny stále pohlíží jako na ublížení na zdraví, je to podle mě naprosté nepochopení,“ říká v našem rozhovoru. Organizace Bez trestu, kterou spoluzakládala, zveřejňuje skutečné rozsudky, aby upozornila na to, za jaké činy odcházejí pachatelé od soudů jen s podmínečnými tresty. „O násilí nesmíme mlčet,“ říká Lucie a sama se neúnavně angažuje.
    Lucii Hrdou fotila naše spolupracovnice v Londýně Eliška Sky.
  • STOP NÁSILÍ NA ŽENÁCH! Nějakou formu domácího násilí zažilo 20–40 % žen. V době první covidové vlny narostlo domácí násilí až o 50 %. Každá třetí žena se stala terčem sexuálního obtěžování. Zkušenost se znásilněním má asi 5–10 % českých žen, přičemž naprostá většina z nich se nikdy neobrátí na policii. Co ještě potřebujeme slyšet, abychom jako společnost přestali zavírat oči před domácím a sexualizovaným násilím?
  • MŮJ ŽIVOT S MOHAMEDEM „Mohamed zná holky, jako jsem já (35+ single ženy s kariérou), jen z filmů. Já znám kluky jako Mohamed jen ze zpráv. Oba kolem těch stereotypů první týdny potichu našlapujeme. Nevíme, co čekat. On uzavírá svůj den modlitbou, já sklenkou vína.“ Michelle Losekoot svěřila Heroine svůj příběh o tom, jak nabídla hostitelskou péči jednomu z dětí, které na českém území skončily jako uprchlíci bez rodičů. Co při tom Michelle zjistila o sobě? A co o naší společnosti?
  • FAST FEMINIST FASHION Nakupují české feministky v řetězcích? Je udržitelná móda jen pro privilegované? A koho posiluje podceněné oblečení? Módní publicistka Veronika Ruppert se zamýšlí nad přesahy mezi feminismem a módou ohleduplnou k planetě i lidem. V příloze Sustainable přinášíme také rozhovor s klimatoložkou Táňou Míkovou a tipy na udržitelnější cestování z pera architekta Petera Bednára.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 4 komentáře

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Petra | 23. 2. 2020 13:05

K vašemu článku jsem se dostala před nějakou dobou náhodou a teď bych vám za něj chtěla moc poděkovat. Díky tomu, že jste ho napsal a to tak, že mě i bavilo si ho přečíst, jsem rozpoznala mrtvici s poruchou řeči u maminky a okamžitě volala 155. Maminka má díky včasné léčbě minimální následky. Děkuji.

+16
Reagovat