Můj život s Mohamedem

Stojím před vchodem do metra a koukám, jak mizí v jeho útrobách. Otočím se a jdu domů. Počítám, v kolik bude doma on. Bojím se o kluka, který přešel pěšky Evropu, používal jako navigaci oblohu a přespával rok a půl, kde se dalo. Bojím se o kluka, který rozlišuje evropské státy podle toho, jaká zvířata v jejich lesích mu můžou v noci ublížit… 

Vím, že zvládl milionkrát těžší situace než jet pár stanic metrem, ale přesto mu pokaždé, když odjíždí, říkám to, co sama tolik nesnáším u svých rodičů: „Prosím tě, až dojedeš, napiš mi zprávu, že jsi doma.“ Mohamed, sedmnáctiletý Maročan, kterého mám v hostitelské péči, se usměje a řekne: „Jojo, já vím, napíšu, neboj!“ Dřív odpovídal na většinu mých otázek jen ok, ale jeho čeština se s každým setkáním zlepšuje. Teď už mi vypráví, jak bylo ve škole, přizná, když nerozumí, a hlavně: začíná chápat, že se o něj někdo může bát i přesto, že už ho nic neohrožuje na životě. 

Mohamed zná holky, jako jsem já (35+ single ženy s kariérou), jen z filmů. Já znám kluky jako Mohamed jen ze zpráv. Oba kolem těch stereotypů první týdny potichu našlapujeme. Nevíme, co čekat. Už není dítě, je to mladý muž, který vyrostl v kultuře, která je silně patriarchální a nábožensky založená. Já jsem potetovaná holka z Prahy, která se chce střídat v placení na rande a věří, že svět spíš než Bůh spasí rychlý internet. On uzavírá svůj den modlitbou, já sklenkou vína.

Migrace pro začátečníky

Mohla bych být jeho matka. V rámci hostitelské péče ale spíš než skutečnou osobu supluju pocit. Jsem bezpečí. Někdo mimo systém, někdo z venku. Někdo, kdo není vychovatel, sociální pracovník nebo jiný úředník. Jsou dny, kdy jsem průvodce, jsou dny, kdy jsem dobrý kámoš, jsou dny, kdy jsem teta nebo starší ségra. 

Na naše první setkání mě Organizace pro pomoc uprchlíkům, která pilotní program hostitelské péče zajišťuje, připravuje celé měsíce. Berou to opravdu poctivě. Postupně dostávám nalejvárnu ohledně aktuální migrační situace, historického kontextu, sociálních zvyklostí, kulturních tradic, islámu, Maroka i arabského světa obecně. Proškolují mě v důležitých tématech náhradní rodinné péče, mluví se mnou etopedové, kulturní referenti i sociální pracovníci. Radí mi, jak se k traumatizovanému děcku chovat, co zvládne a v čem narazíme, jak ho neretraumatizovat, co potřebuje a co naopak neocení. Dostanu spoustu materiálu k samostudiu, videa, prezentace i knihy.

Musím projít psychologickými posudky, musí mě schválit etoped a můj byt přichází zkontrolovat sociálka. V duchu mě to pobaví. Ten kluk strávil přes rok v lese schováváním se před policajty, překupníky a armádou. Fakt ho můžu mravně ohrozit já nebo můj hipsterský byt? 

Někde za třemi čtvrtinami výcviku mě napadne, že i kdybych na konci neprošla psychologickými posudky a OPU mě s žádným dítětem „nespárovala“, stálo to za to. Potkávám spoustu skvělých, srdečných lidí, načerpávám tuny nových informací a zbavuju se většiny stereotypů a domněnkologií, které jsem pochytila z médií nebo od známých.

Samozřejmě to není jen růžové. Čím hlouběji se do tématu nořím, tím smutněji mi je. Po prvním setkání se večer rozpláču. Když si vyslechnu příběhy dětských uprchlíků, nemůžu uvěřit, že se tohle všechno děje. Na chvíli ztrácím víru v lidstvo. Stydím se za celý ten systém. Za to, co si k sobě vzájemně dovolíme.

Na úvodním setkání v OPU je nás zájemců o hostitelství několik. Většina potenciálních hostitelských rodin ale časem odpadne. Spíš než náročností přípravy to je myslím tím, že do toho jdete s představou, že dostanete do péče čtyřletou čínskou holčičku. Celkem rychle zjistíte, že v Zařízení pro děti – cizince na Radlické, jediné instituci u nás, která o děti cizinců, jež se k nám dostaly bez doprovodu dospělé osoby, pečuje, jsou téměř výhradně kluci. Skoro bez výjimky teenageři. Z větší části muslimové. A přiznejme si, že od čtyřleté čínské holčičky je k mladému hochovi z Afghánistánu dlouhá cesta. A já tomu rozumím. 

Začínám pomalu chápat, že si domů neberu jen tak ledajakého hocha. Slyším rady, které nečekám, že uslyším. Bacha na lesy, psy a vodu. Někteří kluci mají z cesty dost traumat – viděli po cestě umírat lidi, schovávali se v lesích, honili je psi. Topili se oni sami nebo se jim utopili přátelé.

Nemějte jim za zlé, když vám budou lhát. Nevědí, že lhát nemusejí. Nevědí, komu můžou věřit. Zkušenost je naučila nevěřit nikomu. Kroťte svou zvědavost. Až nebo jestli budou chtít, řeknou vám svůj příběh sami. Nenuťte je znovu prožívat traumata z Cesty.

Na jednom ze setkání dokonce řešíme, jak můžu svého budoucího svěřence (verbálně) bránit v případě, že na něj někdo na ulici nebo ve veřejné hromadné dopravě začne v mé přítomnosti útočit. Protože už se to stalo. A stává. Večer zase brečím.

Obavy a stereotypy

Když začíná být po pár měsících jasné, že mě v nejbližší době spárují s konkrétním chlapcem, seznámím se situací svou smečku. Moji nejbližší mě podporují a těší se na nového člena party. Se zbytkem své sociální skupiny vedu debaty, ve kterých se prolíná mnoho stereotypů. Většina mužů v mém okolí projevuje obavy, které jsou na škále od Tak to už ses ale vážně úplně posrala! Vždyť ty deš tomu neštěstí naproti! až po A můžu jít na pár prvních schůzek s tebou? Představa mladého muslima trávícího se mnou volný čas v nich vyvolává neklid. 

To se ale změní během prvních týdnů. Mohamed si postupně získává všechny lidi, se kterými se během několika následujících měsíců setkává. Chodíme na kafe, do kina, galerií, na dlouhé procházky po Praze. Vaříme. Pečeme. Jezdíme na výlety, plánujeme společné víkendy. Učíme se česky. A to všechno buď ve dvou, nebo společně s mými přáteli.

„Dej mi bloček,“ říkám mezi krájením zeleniny do polívky. Položím nůž a vezmu do ruky propisku. Mohamed vytahuje sešit, do kterého od našeho prvního setkání postupně zapisujeme všechno, na co narazíme. Má ho vždycky u sebe. „Tohle je mrkev. A tohle je krájet. Já krájím…,“ ukazuju a píšu mu slova, včetně překladu do angličtiny, do notýsku. „Ty krájíš, on krájí, my krájíme, oni krájí,“ dokončuje mé mentorování Mohamed a zasměje se. Mám radost s ním. Z každé návštěvy si odnáší několik popsaných stran. Já se samozřejmě nejsem schopná naučit v jeho jazyce ani pozdrav, čemuž se Mohamed právem pochechtává. 

První týdny spolu mluvíme na úrovni dětí ve školce. Několikrát se dokonce nepochopíme tak moc, že každý přijdeme na schůzku v jiný čas, na jiné místo, a dokonce i v jiný den. Já se do toho všeho ještě neumím zbavit pocitu, že předvádět věci rukama, hláskovat nebo mluvit nahlas Mohamedovi s pochopením sdělení pomůže, takže na ulici zhruba měsíc ­vypadáme, jako když hrajeme Activity. Já předvádím a Mo nechápe. 

Kamkoliv přijdeme, ptají se lidé Mohameda na Cestu. Všichni si chtějí alespoň na chvilku sáhnout na ten velký příběh. Kudy jsi šel? Kde jsi bral jídlo? A kde máš rodiče? Jak se na tom podvozku jde udržet? Kde tě chytli? A kde je teď brácha? Bál ses? Který úsek byl nejtěžší? Lidé, kteří tyhle otázky pokládají, po mně vždy nenápadně pomrkávají. Doufají, že kdyby byly otázky nemístné nebo necitlivé, dám jim znamení. Nedávám žádná znamení, nechávám to na Mohamedovi. Stojím vedle něj a poslouchám, jak ze slušnosti odpovídá, ale jak se mu o Cestě moc mluvit nechce. Dá se něco takového vůbec převyprávět? Teprve když po mně zatiká očima Mohamed, vložím se do debaty a odvedu řeč jinam. Vím, že on sám to neudělá, je příliš zdvořilý a slušný na to, aby si proti zvědavým otázkám vymezil hranice.

Odkudkoliv odcházíme, skoro vždycky si mě někdo vezme stranou. Když se to stalo poprvé, lekla jsem se. Tak, teď to přijde, teď si vyslechnu všechny ty výhrůžky a prognózy. A vždycky se stane opak: Nepotřebuje něco do školy? Má dost oblečení? Má z čeho zaplatit hodiny češtiny? Zvládne to na tom učňáku? 

Několik lidí se mi po setkání s Mohamedem přijde omluvit. Ten moment, kdy se v hlavách mého okolí Mohamed mění z fanatického teroristy na obyčejného usměvavého kluka, je skoro vždycky poznat. U některých blízkých se dokonce obraz mění z hrozby na oběť, což následně brzdím. Hele, nech toho, on nepotřebuje litovat. Už je v pohodě. ­Nezachraňuj. Podporuj. Občas si to ale musím sama připomínat. 

Hranice pomoci

Někdy je to těžké. Nalejme si čistého vína, všichni si tím, že pomáháme, něco kompenzujeme. Důležité je při té pomoci neobírat druhého o jeho sílu. Protože kdykoliv pomůžeš, sebereš druhému možnost vyřešit si něco sám. Obereš ho o sebevědomí, sebejistotu i zkušenost. Z určitého filozofického pohledu je pomoc vlastně krádež. A tak neustále poctivě hledám balanc mezi tím, abych mu byla oporou, a tím, kdy mám jen přihlížet, abych ho vzápětí mohla poplácat po ramenou. 

Mohamed samozřejmě není jediný nezletilý uprchlík v Česku. Posledních deset let k nám ročně přijde něco kolem pětačtyřiceti dětí. Výjimkou byl rok 2015, kdy vrcholila migrační krize, to přišlo 153 dětí. Zůstává ale jen deset procent z nich, ostatní chtějí putovat dál. Většina dětí je z Afghánistánu, následují řádově jednotky dětí z Iráku, Sýrie, Ukrajiny, Turecka, Vietnamu, Pákistánu, Bangladéše, Maroka nebo Libye. Všechny děti před něčím utíkají. Před válkou, konflikty, přírodními katastrofami, diskriminací, pronásledováním. Některé jdou do Evropy v očekávání světlejších zítřků, například aby mohly studovat nebo mít lepší práci. Některé putují za rodinami. Některé se tu ocitnou jako oběti obchodování s lidmi nebo sexuálního vykořisťování. Žádné z nich si nevybralo být uprchlíkem. Staly se jimi, protože věřily, ony nebo jejich rodiče, že nemají jinou volbu.

Děti přicházející z Afghánistánu sem jdou většinou několik měsíců až let. Ujdou přes sedm tisíc kilometrů. Cesta do Evropy je tak náročná, že se na ni většinou vydávají jen kluci. Kluci také po cestě čelí menšímu množství rizik. Logicky jsou proto v Zařízení pro děti – cizince z devadesáti procent kluci.

Odmala fandíme sirotkům, kteří si svou cestu v cizím světě musejí vybojovat. Fandíme jim i jejich průvodcům. Od Mauglího, Harryho Pottera, Supermana, Aladina až po Pipi Dlouhou punčochu. V praxi nám to ale najednou tak dobře nejde, že? 

Upřímně, čekala jsem to mnohem horší. Nejhorší komentáře, se kterými jsem se setkala, jsou variace klasického Nejsem rasista, ale… A z těch už si nic nedělám. Beru je v podstatě už jen jako předzvěst toho, že v následujících minutách padne mnoho, ale opravdu mnoho argumentačních faulů. Vlastně mi je ti lidé často vysázejí jeden za druhým, aniž by si byli vědomi toho, že to dělají. Útočí na emoce, vytvářejí falešná dilemata, zobecňují, uvádějí informace, které nejdou dokázat, změřit či vyvrátit, apelují na strach či autority, slučují nesouvisející nebo se vytasí s mým nejoblíbenějším faulem ad hominem, kdy v debatě místo argumentů k problematice za­útočíte na oponenta. (Co by taky z takový tlustý ­krávy mohlo jinýho vypadnout, že!) 

Za ty měsíce si je postupně vyslechnu všechny. Někdy mám náladu argumentovat, někdy se jen usměju, vymezím a odejdu. Bitvy si vybírám. 

Věřím, že každý má právo vyprávět svůj příběh. I Mohamed. Jeho příběh nesdílím se svými sledujícími na sítích, nepíšu o něm příspěvky ani články na blog. Tohle je poprvé, kdy o tom, že mám v hostitelské péči mladého nezletilého cizince, někde veřejně mluvím. A to jen proto, že mi přijde žalostné, že v centru Prahy je dům plný dalších mladistvých, kteří by ocenili dostat šanci. Někteří druhou, někteří první. A ocenili by to nejen oni, ale i ti ostatní, kterým OPU pomáhá a kteří už nejsou nezletilí.

Než jsem začala psát tenhle text, nejdřív jsem se samozřejmě zeptala Mohameda, co si o tom myslí. „Co kdybychom odvyprávěli náš příběh, Mo, aby takových přátelství mohlo vzniknout víc?“ Dostávám svolení. Nadcházející týdny mu na setkáních nadhazuju různé otázky, které chci použít v textu. „Mohamede, a co je podle tebe na té hostitelské péči nejlepší?“ Mohamed se chvíli zamyslí a pak řekne: „Ty.“ A zase se rozesměje.

Taky se usměju, akorát že mně u toho slzí oči. Uvědomím si, jak je to přátelství mezi námi vzácné. A jak by nikdy nevzniklo, kdyby tu nebyl někdo, kdo ty naše světy spojil. 

Původně jsem šla do projektu proto, abych pomohla. Postupem času ale začínám chápat, že si pomáháme vzájemně. Zrcadlo, které vám každá jiná kultura nastaví, je někdy tak čiré, až z něj bolí oči. Obzvlášť v takhle intenzivním vztahu. Být dennodenně konfrontovaná s jeho pokorou, vděkem a odhodláním budovat lepší život je inspirativní. 

Psycholog Gordon Allport v roce 1954 přišel s kontaktní hypotézou, teorií, která říká, že pokud se s členy nějaké menšiny osobně potkáte, snižuje to míru předsudečnosti. Jinak řečeno – pokud už někoho z menšiny osobně znáte, máte radši i celou komunitu. Protože ji znáte blíž, chápete ji a lépe jí rozumíte. Máte pohled do zákulisí, a tím pádem i větší empatii a emoční propojení.

Hostitelská péče není řešením migrantské krize. To zdaleka ne, a ani se o to nesnaží. Dokáže ale zmírnit její následky. A je to to jediné, co kromě posílání peněz neziskovkám a věcí na charitativní sbírky můžu dělat. A tak to dělám. Je to sice kapka v moři, ale já věřím v motýlí efekt. A tak měním aspoň to, co je v mé moci – svůj svět a své nejbližší okolí. Pomáhám mladému chlapci cítit se v cizím světě o trochu méně sám. Protože věřím v mosty, ne v příkopy. A protože si stejně jako Allport myslím, že poznat znamená pochopit. 

Článek byl publikován v listopadovém čísle magazínu Heroine.