Můj život s Mohamedem
Článek, který vzal za srdce čtenáře a čtenářky tištěného magazínu Heroine, pro vás odemykáme na webu jako speciální vánoční dárek. A také proto, že právě o Vánocích si často přejeme klid, zdraví a čas s lidmi, které máme rádi. Jen pár set metrů od našich hranic jsou ale lidé, pro které jsou klid, mír a rodina jen vzdáleným snem. Když se Michelle Losekoot rozhodla, že do svého života přijme Mohameda, sedmnáctiletého kluka původem z Maroka, myslela si, že to dělá proto, aby pomohla. „Postupem času ale začínám chápat, že si pomáháme vzájemně,“ píše exkluzivně pro Heroine.
Stojím před vchodem do metra a koukám, jak mizí v jeho útrobách. Otočím se a jdu domů. Počítám, v kolik bude doma on. Bojím se o kluka, který přešel pěšky Evropu, používal jako navigaci oblohu a přespával rok a půl, kde se dalo. Bojím se o kluka, který rozlišuje evropské státy podle toho, jaká zvířata v jejich lesích mu můžou v noci ublížit…
Vím, že zvládl milionkrát těžší situace než jet pár stanic metrem, ale přesto mu pokaždé, když odjíždí, říkám to, co sama tolik nesnáším u svých rodičů: „Prosím tě, až dojedeš, napiš mi zprávu, že jsi doma.“ Mohamed, sedmnáctiletý Maročan, kterého mám v hostitelské péči, se usměje a řekne: „Jojo, já vím, napíšu, neboj!“ Dřív odpovídal na většinu mých otázek jen ok, ale jeho čeština se s každým setkáním zlepšuje. Teď už mi vypráví, jak bylo ve škole, přizná, když nerozumí, a hlavně: začíná chápat, že se o něj někdo může bát i přesto, že už ho nic neohrožuje na životě.
