E-shop Heroine: předplatná, Manuál pro moderní mámy, Heroine Premium

Zásadní krok v novodobé historii Česka se nově zabrzdil. Proč měly kojenecké ústavy skončit už dávno

Jsme jednou z posledních vyspělých zemí, která umisťuje ty nejmenší děti do ústavní péče a nechává je tam až do dospělosti. V srpnu 2021 bylo co slavit. Poslanci a poslankyně po patnácti letech debat a mnoha předchozích marných snahách odhlasovali, že se kojenecké ústavy konečně zruší. Zásadní krok v novodobé historii Česka se má ale nyní zbrzdit. Zbytečně.

Po zrušení kojeneckých ústavů by mohly výdaje ze státního rozpočtu klesnout o 780 milionů korun za rok. A to jsou peníze, které potřebujeme jinde.Foto: Shutterstock

Na ten pátek uprostřed léta se bude ještě dlouho vzpomínat. Dostatečný počet poslanců a poslankyň tehdy rozhodl o tom, aby kojenecké ústavy (oficiálně se jmenují dětské domovy pro děti do tří let) na konci roku 2024 definitivně zanikly. Bylo to napínavé až do úplného konce. Dobře si to pamatuju: sama jsem organizovala tři happeningy na Malostranském náměstí v centru Prahy pokaždé na stejné téma: děti mají vyrůstat doma, nikoliv v ústavech.

K překvapení mnoha ale nyní ministerstvo práce a sociálních věcí přišlo v novele zákona o sociálně-právní ochraně dětí s návrhem, aby se fungování ústavů prodloužilo ještě o další dva roky. Skončit by tak měly až na konci roku 2026. Přitom argumentů, proč to není dobrý krok a vlastně to ani není třeba, je víc než dostatek.

Peníze jsou potřeba jinde

Začněme s čísly. Ministerstvo práce a sociálních věcí vypracovalo loni ve spolupráci s Nadací J&T zprávu, v níž je stěžejní zejména toto sdělení: dle predikcí by v kojeneckých ústavech nemělo být do dvou let žádné dítě mladší tří let včetně.

Foto: Jana Plavec

„Byla jak Popelka.“ Když jsou přechodní pěstouni elitními záchranáři

Přečíst nyní

V Česku nyní funguje dvacet tři kojeneckých ústavů. Na začátku roku 2022 v nich bylo celkem 138 dětí do tří let, což je o 303 dětí méně než v roce 2018. „Pokud by pokračoval dosavadní trend, dostal by se počet dětí ve věku do 3 let v službě DD3 (dětské domovy pro děti do tří let – pozn. red.) na nulu už v roce 2024,“ stojí ve zmíněném dokumentu ministerstva.

Dobrá zpráva je, že od 1. ledna 2025 se dle novely už žádné dítě nemá do kojeneckého ústavu dostat. Špatná zprava naopak je, že děti, které tam budou umístěné do konce roku 2024 a nedostanou se do pěstounské péče, stráví v instituci následující dva roky. Ale proč? Proč se existence kojeneckých ústavů neukončí úplně? Zejména s tím vědomím, že se podle dat daří počty dětí v nich umístěných snižovat? Prodloužení fungování domovů pro děti do tří let navíc znamená další a opravdu zbytečný výdaj pro státní rozpočet. Podle odhadů resortu by po zrušení mohly výdaje ze státního rozpočtu klesnout o 780 milionů korun za rok. A to jsou peníze, které potřebujeme jinde – zejména na podporu ohrožených rodin. Podle zmíněné zprávy ministerstva naplněnost kojeneckých ústavů byla loni 63 %. Jinými slovy jako daňoví poplatníci platíme provoz něčeho, co už funguje jen z půlky.

Přitom situace v krajích ukazuje, že vize země bez kojeneckých ústavů není nemožná. Ve Zlínském kraji už před časem zrušili oba své kojenecké ústavy. Úspěšný je i Moravskoslezský kraj. Ten se z počtu 58 dětí do tří let věku v ústavní péči v roce 2018 dostal loni na čtyři, daří se mu dělat dobré kampaně, které efektivně pomáhají hledat a nacházet nové pěstouny.

Klíčový pro omezení ústavní péče je institut přechodného pěstounství. Přechodní pěstouni jsou připravení si dítě vzít okamžitě a starat se o něj maximálně rok. Během této doby OSPOD, orgán sociálně-právní ochrany dětí, řeší, kde by dítě mohlo žít: zda by se mohlo vrátit zpátky do biologické rodiny či zda jsou nějací příbuzní, kteří by se ho ujali. Další variantou je adopce či dlouhodobí pěstouni, kteří se o dítě budou starat až do jeho dospělosti.

Situace ohrožených rodin

Zásadní krok, který má napomoct k dalšímu snižování počtů dětí v ústavní péči, nastal loni v lednu. Tehdy se uzákonilo, že do kojeneckých ústavů se mohou dostávat už jen děti, jejichž zdravotní stav vyžaduje dlouhodobou lůžkovou péči. Pokud chtějí do ústavu dát rodiče svoje dítě dobrovolně (což lze), nově se o tom musí dozvědět OSPOD. Naopak už se do tohoto typu zařízení nesmějí dostávat děti z důvodu ohrožení „nevhodným sociálním chováním“, tedy například kvůli nevhodnému bydlení nebo problémům ve škole.

Tento krok byl reakcí na stížnost, kterou v roce 2017 podaly dvě mezinárodní neziskové organizace – Evropské centrum pro práva Romů a Centrum advokacie duševně postižených. Česko podle nich porušoval článek 17 Evropské sociální charty z roku 1961, když neplní svůj závazek neumisťovat děti do tří let věku do ústavů. S touto stížností se obrátily na Evropský výbor pro sociální práva. Výbor, monitorovací orgán Rady Evropy, jim dal v roce 2020 za pravdu.

Pro Moji Heroine Petru Jirglovou pomoc dětem neskončila s příběhem chlapečka z Motola.
Foto: Petra Jirglová

„Odloučení je pro děti zdrcující.“ Jirglová našla slepé místo nemocnic, za malé pacienty se bije dál

Duševní zdraví

Přestože se počty dětí v českých kojeneckých ústavech snižují, tehdy výbor uvedl, že je tento trend pomalý a česká vláda nedělá dost pro to, aby se situace změnila. Ve výsledném rozhodnutí stojí, že český stát porušuje občanský zákoník, jenž říká, že ústavní péče má být až posledním možným řešením. České děti často končí v ústavní péči, aniž by se kdokoli snažil tíživou situaci rodin řešit jinak. Výbor dále podotkl, že nebyla přijata žádná opatření a rovněž neexistují finance, které by šly přímo do ohrožených rodin.

Ztráta času

Nesmyslnost ministerského návrhu prodloužit ukončení kojeneckých ústavů o dva roky můžeme doložit ještě jedním faktem: v kojeneckých ústavech dnes už nežijí převážně miminka, ale děti čtyřleté a starší. V roce 2018 v nich bylo celkem 441 dětí ve věku do tří let, dalších 208 bylo starší než čtyři roky. V roce 2022 se tento poměr obrátil: dětí do tří let včetně bylo 138, nad čtyři roky věku pak 318.

Starší děti mohou sice dle zákona v kojeneckých ústavech žít, není ale nutné je jen kvůli nim dál provozovat. Pokud se pro tyto děti nenajde náhradní rodina, mohou žít v dětských domovech. Děti se zdravotním postižením mohou zase žít v pobytových zařízeních k tomu určených.

Argument nevládních organizací bojujících za práva dětí, vládní zmocněnkyně pro lidská práva Kláry Laurenčíkové či pirátské poslankyně Olgy Richterové je prostý: neexistuje žádný relevantní důvod k prodloužení fungování kojeneckých ústavů. Naopak. Tyto ústavy se mohou (a mají na to dostatek času) transformovat na centra pomoci ohroženým rodinám.

Na dotaz, proč se ministerstvo odhodlalo k tomuto prodloužení, přišla odpověď, že „se jedná o přechodné období, požadavek na toto opatření vznikl v rámci prvotní diskuse o podobě novely. Jde o běžnou praxi při takto významných úpravách". V mezirezortním připomínkovém řízení vyšlo najevo přesvědčení, že by se měly ústavy zavřít už na konci roku 2024. Ministerstvo proto dle svých slov nyní zpracovává „kompromisní návrh“.

Marian Jurečka seděl před rokem a půl, ono léto 2021, na Malostranském náměstí v Praze – na jednom z happeningů iniciativy Vyrůstat doma. Tehdy jako řadový poslanec usedl společně s kolegy z ostatních poslaneckých klubů na židli hned vedle Poslanecké sněmovny, aby tu podpořil zrušení kojeneckých ústavů, který se v parlamentu v tehdejších dnech řešil. Pár měsíců na to stal ministrem práce a sociálních věcí, čímž se ohrožené děti a náhradní rodinná péče dostaly přímo do jeho gesce. Je to právě on, kdo může rozhodovat o tom, jak dlouho ještě necháme děti vyrůstat na místě, kde nikdo vyrůstat dobrovolně nechce.

Devastující dopad, o kterém se ví

Už sedmdesát let se zkoumá, jaký vliv má na děti ústavní péče, tedy absence jedné pečující osoby. Už dlouho se ví, že dopad to má devastující, a to zejména na ty jedny z nejkřehčích - na nejmenší děti. Jako dospělí, kteří mají za sebou několikaletý pobyt v ústavní péči, častěji trpí psychickými problémy, mají problémy ve vztazích, práci, životní spokojenosti.

Pamatuji si, že Marian Jurečka tehdy na náměstí v centru Prahy mluvil o tom, jak on sám měl to štěstí, že mohl vyrůstat v početné rodině, a že to samé štěstí má teď i jeho pět dětí. Rovněž zmínil, že je potřeba hledat a podporovat pěstounskou péči, pomáhat rodinám v ohrožení, aby se jim děti nemusely odebírat vůbec. Ostatně tato rovnice by mohla snadno odpovědět i kritikům, kteří často opakují dotaz, kde chceme neustále shánět pěstouny: nebude potřeba jich tolik shánět, pokud budeme pomáhat biologickým rodinám a nenecháme je padat do existenčních problémů. Život protkaný exekucemi, nemožnostmi najít si bydlení, prodlevami ve vyplácení dávek a paralyzujícími strachy, že se nedokážou o své děti postarat, není nejvhodnější prostředí, kde by se daly děti vychovávat.

Není na co čekat.

Nepochybuji o tom, že každá koruna, která jde jinam než do terénních služeb pro biologické rodiny a do náhradní rodinné péče, je zbytečně ztracená. Ta největší ztráta ale je každý další den, který musí, byť jen jedno jediné dítě, prožít zbytečně v ústavní péči.

Aktuální číslo

  • O tom, jak rodí ženy, rozhodují muži
  • BDSM coming out
  • Malý, tlustý, plešatý? Body shaming se týká i mužů. Promluvili Čestmír Strakatý, Šimon Holý, René Levínský a Jordan Haj
  • Budoucnost je rostlinná
Popup se zavře za 8s