Nová zmocněnkyně pro lidská práva Klára Laurenčíková.: „Je potřeba držet naději, že změna je možná“
Speciální pedagožka a odbornice na inkluzivní vzdělávání, kterou jsme ocenili v prvním ročníku výzvy Moje Heroine, se většinu života prala za ty nejmenší a nejzranitělnější, za ohrožené děti, za děti bez rodičů a za děti se speciálními potřebami. Nově bude lidská práva hájit ve funkci vládní zmocněnkyně. Připomínáme rozhovor s Klárou Laurenčíkovou, které vděčíme za prosazení zákazu umisťování nejmenších dětí do ústavů.
Nedávno schválený zákaz umisťování nejmenších dětí do kojeneckých ústavů je také zásluhou Kláry Laurenčíkové, která mnoho let neúnavně lobbovala a s dalšími odborníky pracovala na tom, aby se tato dávno přežitá a dlouhodobě škodlivá praxe ukončila. Život ohroženým dětem pomáhá Klára Laurenčíková zlepšovat na mnoha úrovních. Je předsedkyní vládního Výboru pro práva dětí, členka Rady vlády pro lidská práva a také předsedkyní České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání, kterou založila. Za svou práci v oblasti inkluze byla oceněna Výborem dobré vůle Olgy Havlové.
Věřím, že právě lidská důstojnost a spravedlivost jsou hodnoty, o které má velký smysl pečovat.
5 otázek pro Moji Heroine Kláru Laurenčíkovou
Máte velmi široký záběr činností. Co je všechny spojuje?
Snaha příznivě proměňovat prostředí, ve kterém vyrůstají zejména děti a mladí lidé. Ať už se jedná o děti, co se narodily do nepříznivých podmínek, či děti z běžného funkčního rodinného prostředí. Věnuji se tématům podpory dětského duševního zdraví, agendě ochrany práv dětí a také vzdělávání.
Většina těchto oblastí se vzájemně ovlivňuje a leckdy i podmiňuje. Pokud bude naše společnost ochranu práv dětí vnímat jako svou prioritu, bude cíleně podporovat dobré startovní podmínky pro život všech dětí bez rozdílu, pak bude v budoucnu vícero dětí vyrůstat ve spokojené a zdravé lidi s radostí ze života a s vědomím hodnoty své i ostatních. K tomu má přispívat také vzdělávací systém, proto větší část mých aktivit směřuje právě sem.
8 statečných žen
Osm úžasných, obdivuhodných a inspirativních žen. Všechny jsou skutečnými hrdinkami a každá z nich si zaslouží být na obálce Heroine. Podívejte se, které hrdinky letos vzešly ze čtenářských nominací.
V časopise jsme si přečetli, že o vašem profesním nasměrování rozhodly do velké míry vaše přátelství z dětství. Nicméně jak si pak vybíráte konkrétní výzvy a úkoly, do kterých se pustíte? Inkluze, kojenecké ústavy, ombudsman na umělecké vysoké škole…
Společným jmenovatelem je smysluplnost a reálný přínos pro společnost, pro její důstojnější a férovější fungování. Věřím, že právě lidská důstojnost a spravedlivost jsou hodnoty, o které má velký smysl pečovat a posilovat jejich přítomnost v každodenním životě nás všech.
Máme nespočet vědeckých důkazů o tom, že naše zážitky (zejména v raném dětství) stoprocentně ovlivňují naše další celkové fungování. To, jestli naše základní potřeby byly v dětství zdravě naplňovány, rozhoduje o tom, jestli svět budeme vnímat jako bezpečné místo pro život. Jestli budeme sami sebe považovat za součást takového světa a společnosti. Jestli si budeme v dospělosti schopni říct o pomoc a také pomoc nabídnout. Jestli budeme kriticky myslící a konstruktivně jednající jedinci, nebo se z nás spíše stane součást manipulovatelného davu.
Vedle zážitků z rodiny je škola obvykle hned druhým nejsilnějším zdrojem zkušeností. Když máme štěstí, příznivě nasměrují naši životní cestu, nebo naopak posílí různé zátěže a nerovnováhu v našem osobním systému. Věřím, že má smysl usilovat o to, aby ty pozitivní růstové a vyživující faktory v naší společnosti a ve veřejných službách převažovaly.
Překážek nebývá málo, když chcete něco změnit. Je potřeba postupovat systematicky, strategicky, trpělivě a umět se znovu zvednout po dílčích prohraných ‚bitvách‘. A hlavně držet naději na to, že změna je možná.
Co byste řekla, že je váš dosud největší úspěch? V jaké oblasti, do které jste se pustila, se vám povedlo prosadit to, co jste si předsevzala? Zákaz umisťování dětí do kojeneckých ústavů je jasný a faktický úspěch. Cítíte to také tak?
Nikdy bych se neodvážila tvrdit, že jakákoliv systémová změna je „můj“ úspěch. Na všem vždy spolupracovalo mnoho lidí. To klíčové slovo pro jakoukoliv podstatnou širší změnu je „spolupráce“. Spolupráce ve jménu společného cíle. Spolupráce, která nemusí být vždy jednoduchá a ani si vzájemně nemusíme být stoprocentně sympatičtí – nicméně nám dává smysl a víme, že jsme společně silnější a dojdeme dál. Druhá zásadní věc je vytrvalost.
Klíčové je dobře popsat problém, o jehož řešení usilujeme, ideálně k němu mít data. Dále mít detailně zmapované zdroje i překážky. Zejména těch překážek nebývá málo, když chcete něco změnit. Jejich zdolání chce čas, je potřeba postupovat dopředu systematicky, strategicky, trpělivě a umět se znovu zvednout po dílčích prohraných „bitvách“. A hlavně držet naději. Naději na to, že změna je možná. Všimnout si, že se vlastně už po malých krocích odehrává. A dává smysl na ni nerezignovat.
Jak komunistický režim vydíral rodiče malých dětí
V roce 2020 úřady odebraly z rodin v Česku 2903 dětí. V době komunistické totality to ale bylo mnohem více. „Sociálka“ a „děcáky“ sloužily ještě jednomu účelu: jako páka na zastrašování neposlušných rodičů.
Ve své práci považuji za velký společný úspěch dva milníky. Jedním je schválení tzv. „inkluzivní“ novely Školského zákona v roce 2016. Tím druhým je schválení Zákona o sociálně právní ochraně dětí, který zajišťuje, že v budoucnu děti mladší tří let nebudou smět být umisťovány do kojeneckých ústavů.
Díky inkluzivní novele má každé dítě nárok na individualizovaná podpůrná opatření. Za posledních pět let tak ve školách skokově přibylo školních psychologů, speciálních pedagogů a asistentů pedagoga. Větší podporu dnes s jistotou získá škola pro zajištění potřeb dítěte ze sociálně zatíženého prostředí, dítěte se zdravotním postižením, duševním onemocněním či naopak pro dítě vysoce nadané. Systém podpory platí i v mateřských školách, školních družinách i na Základních uměleckých školách a přispívá k tomu, že více a více dětí má šanci chodit do své spádové školy a dostat podporu, jakou potřebují pro to, aby mohly zažít úspěch a vnímat samy sebe jako součást kolektivu vrstevníků.
Zákaz umisťování nejmenších dětí do ústavů zase dává jasnou stopku pevně zakořeněné ústavní praxi a urychlí potřebné návazné změny směrem k posílení náhradní rodinné péče a také systémovější garance podpory rodinám v krizových situacích. Z obojího mám velkou radost a moc děkuji všem, kdo se na těchto zásadních změnách podíleli.
A co neúspěch? Narazila jste někdy? Musela jste před něčím couvnout nebo uhnout a nabrat síly?
Myslím, že leckdy jsem byla zbytečně neopatrná v komunikaci. Možná příliš příkrá a černobílá v argumentaci. Postupně jsem si stále více uvědomovala, jak potřebné je rozumět všem aktérům, znát jejich názory a potřeby. Umět vést dialog i tam, kde máme chuť utéct. Zůstat otevřená a snažit se porozumět širším souvislostem. Nenechat se unést emocemi, nedovolit hradbám mezi námi, aby zablokovaly kontakt a možnost se domluvit na společném postupu...
Hrdinka nebo hrdina je pro mě každý, kdo překonává sám sebe, svůj strach nebo pohodlí ve jménu něčeho dobrého, krásného a smysluplného.
Co podle vás znamená hrdinství? Kdo je hrdina nebo hrdinka?
Každý, kdo překonává sám sebe, svůj strach nebo pohodlí ve jménu něčeho dobrého, krásného a smysluplného. Někdo, kdo se usměje a snaží se o vstřícnost a slušnost, i když mu ten den není zrovna do skoku. Někdo, kdo se zastane druhého člověka na ulici, když je to potřeba. Někdo, kdo každé ráno vstane a jde tvořit něco pro radost svou i druhých. Někdo, kdo pečuje o ty, co se bez pomoci a péče druhých neobejdou. Někdo, kdo zas a znova říká životu ano, i když všechno kolem život dusí. Někdo, kdo věří v hodnotu života každé bytosti a naší planety jako celku a aktivně k její ochraně přispívá. Někdo, kdo má odvahu nesouhlasit a jít proti většině, i když to znamená určité osobní riziko. Forem hrdinství je strašně moc – a zaplať pán bůh snad i hrdinek a hrdinů.
Kláru nominovala Pavlína Hořejšová, ředitelka nevládní organizace Ashoka CZ&SK
Kláru jsem poznala v době, kdy čekala své druhé dítě, malou Apolenku. Fascinovalo mě, jak tahle žena umně skloubila mateřství, těhotenství a práci. Dokázala být ve všech těch rolích stejně naplno, a přitom klidná a podporující. Ukázala nám všem že ani české ženy nemusí být buď mámy, nebo aktivní ve veřejném a profesním životě. Mou Heroine je ale hlavně proto, co dokázala a stále dělá pro zlepšení situace českých dětí, které to nemají díky rodině a zázemí hned od začátku stejně snadné, jako ty moje nebo její. Klára umí vstoupit do terénu, který se hodně lidí snaží řadu let prošlapat, spojit je a podpořit to, aby do toho cíle konečně společně dorazili. To je vzácná schopnost, a moc si vážím toho, na kolika frontách pomáhá, aniž by za to měla nějakou odměnu, nebo byla vidět.
Článek vyšel na Heroine.cz poprvé v 6. října 2021.
Partneři projektu Moje Heroine 2O21:
Aktuální číslo
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“?
- Jak vychovat odolné děti
- Rodičovská půl na půl
