Ženy jako nahé figuríny nebo exotická zvířata. Modeling, jak ho známe, je out
Objektivizace ženské krásy, prostředí, v němž jsou ženy jen o něco atraktivnějšími ramínky na šaty – to je banální a povrchní svět, který patří do minulosti. Dnešním pohledem je svět modelingu, jak ho známe z devadesátých a nultých let, zcela „out“.
Tyhle myšlenky mne napadaly při sledování bizarního dokumentu Krása na prodej, který Česká televize uvedla 7. prosince na ČT2. Snímek portrétující zakladatelku českého modelingu Miladu Karasovou působí trochu jak z devadesátek, formou i obsahem. Není vlastně jasné, co bylo jeho cílem. Ve výsledku ale přesně vypovídá o zbytečném světě českého modelingu. Ovšem ne tím, co říká, ale tím, co tu vyplývá na povrch jaksi mimoděk.
Tereza Maxová popisuje, jak přijela do Paříže jako mladá a sebevědomá čerstvá studentka práv, kterou ale reakce autorit módního světa nepříjemně zaskočily.
„Dívčina ze sebe musí něco vydat, a to je důležitý,“ vece tu jednu ze svých banálních pravd hrdinka, pro niž jsou její svěřenkyně dívčinami, holčinami, děvčaty a žábami. Karasová je objevitelkou první generace českých topmodelek, které na konci socialistické éry vycestovaly do modelingové mekky Paříže. Eva Herzigová, Pavlína Němcová, Tereza Maxová, Simona Krainová a Daniela Peštová tu vzpomínají na své začátky… a pak se plká víceméně o čemkoliv, co respondenty napadne.
Krása figurín
Předností filmu je zařazení archivních záběrů z černobílého dokumentu francouzské televize Canal+, který pojednával o prvních krůčcích nezletilých českých modelek ve velkém světě v porovnání se šedým světem české normalizace, z nějž vzešly. „Byly jsme pro ně exotický zvířata,“ vzpomíná tu upřímně Eva Herzigová. Jinak ale výpovědi respondentů povětšinou jen kloužou po povrchu. Od tohoto dokumentu nelze očekávat, že se zaměří na choulostivější témata související s modelingem, jako jsou drastické diety, sexuální obtěžování či objektivizace ženského těla.
Jedinou výjimkou je Tereza Maxová, která při vzpomínání na své začátky popisuje, jak přijela do Paříže jako mladá a sebevědomá čerstvá studentka práv, kterou ale reakce autorit módního světa nepříjemně zaskočily. „Všechno se dělo jen kolem toho, jak vypadáte. Jestli je holka tlustá, nebo hubená, co nosí a nenosí, jaký má vlasy, jaký má míry. Já jsem odjížděla jako sebevědomá, spokojená mladá holka a tam jsem poprvé o to sebevědomí přicházela.“
Je toto téma ve filmu dále rozvinuto? Poukazuje film na to, že modeling dělá z mladých šťastných dívek vyhublé, dietami se trápící trosky? Ne. Režisérka Šárka Maixnerová konstruuje film poněkud nesoustředěně, s oblibou odbočuje, kam ji výpovědi respondentek zavedou, což posiluje neukotvenost filmu. Hojné využívání ilustračních záběrů nahých figurín podporuje dojem, že tady jde jenom o tělo – ač to si, jak říká Simona Krainová, může dnes „vytunit“ s pomocí plastického chirurga kdokoliv.
Móda & sebeurčení
Vztah mezi módou a krásou se zdá být věčný. Ale přihoďte k tomu posledních pár let instagramové estetiky, tělesné diverzity v modelingu, kampaně luxusních značek, kde nutnost zaujmout s krásou dávno nesouvisí, a máte podivný amalgám nejasně formulovaných tužeb vypadat jinak než obyčejně, ale ne zas tak neobyčejně, abyste vypadaly moc jinace. A k tomu samozřejmě „být sama sebou“.
Vyber si, kdo jsi, a nos to. Jak být v instagramové době sama sebou
Film nesoustředěně odbíhá k příběhům socialistických manekýn, k charitě či k naprosto bizarním scénám, kdy respondentky v druhé půli filmu brázdí Vltavu na motorovém člunu, který řídí spoluautorka námětu filmu Ivana Lokajová v převleku za plešatého admirála s holýma nohama. V tomto momentu už je jasné, že se tu o českém modelingu nic podstatného nedozvíme, a jen užasle sledujeme podivné salutování admirálky a žvanění jejích hostů na pozadí strašlivé hudební dramaturgie.
Nesnesitelně banální svět Krásy na prodej otázky vyvolává. I když asi ne ty, které by si spokojeně plkající respondenti filmu přáli. Proč je toto odvětví nadále považováno za tak významné, že o něm mohou vznikat podobně bizarní pořady? Proč jsou modelky považovány za arbitryně vkusu a osoby se společenským vlivem, když v řadě případů nemají mnoho co říct? A proč tu je za významnou osobnost vydáván někdo, z jehož úst nevyjde jediná kloudná věta? Svět, v němž jsou ženy redukovány na nositelky hezkých hadérků, pocházejících z ubohých bangladéšských fabrik se špatnými pracovními podmínkami, není pro ženskou část populace důstojné místo. Nechme na chvíli stranou problematický původ většiny současné módní produkce, o které se v nedávno vydané knize Život na míru můžete dozvědět víc, než jste si kdy přáli vědět. Ona i prezentace módy je podobně pochybná.
Toxické odvětví
O problémech modelek s anorexií, bulimií či drastickými dietami už se mluví čtyřicet let a zásadnější změny přicházejí jen pomalu. Sexuální obtěžování se v tomto oboru bere jako součást koloritu, psychický nátlak na ještě nezletilé dívky taktéž. Do modelingové branže vstupují dívky v útlém věku, kdy jsou všemi těmito negativními jevy nejvíce ohroženy a nedokážou se jim často účinně bránit. Když k tomu připočteme zhoubný vliv sociálních sítí, kde modelky od těch nejmladších po ty zasloužilé prezentují zázračné návody na zhubnutí, máme tu skoro všechno, co z modelingu činí tak toxické odvětví. V rozporu s tím je stále populárnější trend, kterým je přirozenost; většina z nás si raději koupí oblečení, které vidí na normálních ženách. Usilovně prezentovaná dokonalost modelek na Instagramu začíná být natolik mimo realitu, že nás od nich spíš vzdaluje – a s nimi i značky, které prezentují.
Karasová o svých svěřenkyních často mluví trochu jako koňský handlíř a sugeruje tím, jak jsou (nejen tyto) ženy nadále značnou částí mužské populace vnímány. Obory jako modeling na tom mají svůj podíl. Film se zdaleka vyhýbá problémům současného modelingu i morálně problematickým výrokům Milady Karasové, která v souvislosti se sexuálním obtěžováním modelek na jejich pracovních cestách například v lednovém rozhovoru pro server iDNES pravila, že „každý muž má právo si vyzkoušet, kde jsou hranice, a je vždy jen na ženě, co mu dovolí“. A dodala: „Co se teď děje ve světě, je pro mě naprosto komická záležitost. Strašně lituju všechny chlapy, protože z těch se stanou brzo kapouni. Nebudou už moci ženě ani podržet dveře nebo jí pomoci do kabátu bez toho, aby je někdo nenařkl, že ji obtěžuje.“ Ano, věty o nemožnosti podržení bájných a mytických dveří a pomáhání do kabátu tu nepronáší zhrzený bílý muž, ale tato žena, která by si měla vyhledat, co znamená termín toxická feminita.
Režisérka Šárka Maixnerová má v ČT na starosti projekt Infiltrace, ve kterém se skrytou kamerou proniká do různých uzavřených komunit. V Infiltraci pracuje investigativně a jaksi soustředěně, i když její metoda už vzbudila i kontroverze, třeba v dílu o dětském autismu. Ve filmu Krása na prodej se jí nepodařilo investigativně odhalit zhola nic nebo jen to, co už jaksi všichni dávno tušíme – že „devadesátkový“ modeling, ve kterém bují sexuální obtěžování a poruchy příjmu potravy, je odvětví, které by mělo skončit v propadlišti dějin. Čím dřív, tím líp.
