Ženy jako nahé figuríny nebo exotická zvířata. Modeling, jak ho známe, je out

Tyhle myšlenky mne napadaly při sledování bizarního dokumentu Krása na prodej, který Česká televize uvedla 7. prosince na ČT2. Snímek portrétující zakladatelku českého modelingu Miladu Karasovou působí trochu jak z devadesátek, formou i obsahem. Není vlastně jasné, co bylo jeho cílem. Ve výsledku ale přesně vypovídá o zbytečném světě českého modelingu. Ovšem ne tím, co říká, ale tím, co tu vyplývá na povrch jaksi mimoděk. 

„Dívčina ze sebe musí něco vydat, a to je důležitý,“ vece tu jednu ze svých banálních pravd hrdinka, pro niž jsou její svěřenkyně dívčinami, holčinami, děvčaty a žábami. Karasová je objevitelkou první generace českých topmodelek, které na konci socialistické éry vycestovaly do modelingové mekky Paříže. Eva Herzigová, Pavlína Němcová, Tereza Maxová, Simona Krainová a Daniela Peštová tu vzpomínají na své začátky… a pak se plká víceméně o čemkoliv, co respondenty napadne.

Krása figurín

Předností filmu je zařazení archivních záběrů z černobílého dokumentu francouzské televize Canal+, který pojednával o prvních krůčcích nezletilých českých modelek ve velkém světě v porovnání se šedým světem české normalizace, z nějž vzešly. „Byly jsme pro ně exotický zvířata,“ vzpomíná tu upřímně Eva Herzigová. Jinak ale výpovědi respondentů povětšinou jen kloužou po povrchu. Od tohoto dokumentu nelze očekávat, že se zaměří na choulostivější témata související s modelingem, jako jsou drastické diety, sexuální obtěžování či objektivizace ženského těla. 

Jedinou výjimkou je Tereza Maxová, která při vzpomínání na své začátky popisuje, jak přijela do Paříže jako mladá a sebevědomá čerstvá studentka práv, kterou ale reakce autorit módního světa nepříjemně zaskočily. „Všechno se dělo jen kolem toho, jak vypadáte. Jestli je holka tlustá, nebo hubená, co nosí a nenosí, jaký má vlasy, jaký má míry. Já jsem odjížděla jako sebevědomá, spokojená mladá holka a tam jsem poprvé o to sebevědomí přicházela.“

Je toto téma ve filmu dále rozvinuto? Poukazuje film na to, že modeling dělá z mladých šťastných dívek vyhublé, dietami se trápící trosky? Ne. Režisérka Šárka Maixnerová konstruuje film poněkud nesoustředěně, s oblibou odbočuje, kam ji výpovědi respondentek zavedou, což posiluje neukotvenost filmu. Hojné využívání ilustračních záběrů nahých figurín podporuje dojem, že tady jde jenom o tělo – ač to si, jak říká Simona Krainová, může dnes „vytunit“ s pomocí plastického chirurga kdokoliv. 

Karasová o svých svěřenkyních často mluví trochu jako koňský handlíř a sugeruje tím, jak jsou (nejen tyto) ženy nadále značnou částí mužské populace vnímány. Obory jako modeling na tom mají svůj podíl. Film se zdaleka vyhýbá problémům současného modelingu i morálně problematickým výrokům Milady Karasové, která v souvislosti se sexuálním obtěžováním modelek na jejich pracovních cestách například v lednovém rozhovoru pro server iDNES pravila, že „každý muž má právo si vyzkoušet, kde jsou hranice, a je vždy jen na ženě, co mu dovolí“. A dodala: „Co se teď děje ve světě, je pro mě naprosto komická záležitost. Strašně lituju všechny chlapy, protože z těch se stanou brzo kapouni. Nebudou už moci ženě ani podržet dveře nebo jí pomoci do kabátu bez toho, aby je někdo nenařkl, že ji obtěžuje.“ Ano, věty o nemožnosti podržení bájných a mytických dveří a pomáhání do kabátu tu nepronáší zhrzený bílý muž, ale tato žena, která by si měla vyhledat, co znamená termín toxická feminita. 

Režisérka Šárka Maixnerová má v ČT na starosti projekt Infiltrace, ve kterém se skrytou kamerou proniká do různých uzavřených komunit. V Infiltraci pracuje investigativně a jaksi soustředěně, i když její metoda už vzbudila i kontroverze, třeba v dílu o dětském autismu. Ve filmu Krása na prodej se jí nepodařilo investigativně odhalit zhola nic nebo jen to, co už jaksi všichni dávno tušíme – že „devadesátkový“ modeling, ve kterém bují sexuální obtěžování a poruchy příjmu potravy, je odvětví, které by mělo skončit v propadlišti dějin. Čím dřív, tím líp.