Sháním psychiatra pro své dítě. Péče o dětské zdraví je v krizi, rodiče zoufale hledají pomoc
Dětská psychiatrie kolabuje, varují odborníci i média. Český rozhlas ve čtvrtek informoval o nedostatku lékařů a lékařek, malé kapacitě lůžek pro dětské pacienty a neutěšeném stavu nemocnic. Rodiče dětí, jež pomoc psychologů a psychiatrů potřebují, na tento zoufalý stav upozorňují už roky. Připomínáme článek Lucie Mikolajkové, která má se stavem péče o duševní zdraví dětí vlastní frustrující zkušenost.
O nedostatku psychiatrů a klinických psychologů specializujících se na léčbu dětí a dospívajících se v odborných kruzích a mezi rodiči, jejichž děti léčbu dlouhodobě potřebují, ví už dlouho. Už mnoho let poptávka vysoce převyšuje nabídku. Důvodů je řada, od náročnosti této lékařské specializace přes nízké finanční ohodnocení až po to, že práce s dětmi je oproti dospělým mnohem obtížnější.
Jako matka dítěte, které odbornou psychiatrickou a psychologickou péči potřebuje od předškolního věku, mám fungováním „v systému“ bohaté zkušenosti. Když se ve školce synovy problémy začaly projevovat naplno, jali jsme se jako rodiče hledat pomoc. Naštěstí jsme nebyli v situaci, kdy by synův stav vyžadoval okamžitou hospitalizaci, takže jsme měli čas. To bylo štěstí, protože sehnat klinickou psycholožku nebo psychologa, kteří by byli schopni provést odborné hloubkové vyšetření a mají volnou kapacitu, není nic lehkého. Nakonec se nám to podařilo, ale vyšetření bohužel nevedlo k žádným závěrům.
Boj za diagnózu
To je situace, na kterou se musí každý rodič dítěte s mentálními potížemi připravit. Určit psychiatrickou diagnózu – zejména pak u malého dítěte – není jako poznat angínu nebo plané neštovice. Často se stane, že se dva odborníci neshodnou. Navíc je tu něco, co vám oficiálně žádný odborník neřekne, ale co reálně existuje: psychologové a psychiatři často velmi neradi stanovují konkrétní diagnózu, protože s diagnózou se může pojit – a nezřídka i reálně pojí – stigma, jež se s dítětem může táhnout celý život. O diagnózu musíte lékaře málem prosit. Přitom na ten orazítkovaný papír je navázáno mnoho forem pomoci, kterých se bez něj vašemu dítěti nedostane – například služba asistenta ve škole.
Protože se synovy potíže nezlepšovaly, snažili jsme se bariérami systému prolamovat i nadále. Po nástupu do školy se jeho stav stal pro nás rodiče, pro jeho učitele i spolužáky natolik katastrofálním, že se potřeba sehnat mu psychiatrickou péči stala akutní. Nakonec jsme na jednom pracovišti uspěli. Přes známosti se nám podařilo zajistit pro syna i několikatýdenní hospitalizaci. Nemocnice nám dokonce vyšla vstříc v tom, že mohl být hospitalizován stacionárně, protože delším odloučením od nás by neskutečně trpěl.
Další nemocí systému je to, že si ošetřujícího lékaře pro dítě opravdu nemůžete vybírat – jste rádi, že se ho vůbec někdo ujal. Několik let jsme tedy docházeli s dítětem na pracoviště, kde se mnou jeho ošetřující lékař jednal hrubě, ponižoval mě a dával mi mimo jiné najevo, že za potomkovy problémy ve skutečnosti mohu já. Synův stav se za celou dobu nijak neměnil, natož aby se zlepšoval. Ambulantní sledování se omezovalo na krátký pohovor a vystavení nového receptu. Když se mi – opět díky známostem – podařilo psychiatra změnit, dozvěděla jsem se po vyšetření u nové lékařky, že původní diagnóza byla podle jejího názoru zcela mylná a dítě mimo jiné užívalo čtyři roky léky, které vůbec nepotřebovalo.
Nejsou lidi
Shánění psychiatra ovšem není nic proti tomu, když potřebujete dětského psychologa. Psychiatr totiž s vaším dítětem žádnou soustavnou terapii neprovozuje. Náplní jeho práce je – někdy ve spolupráci s klinickým psychologem – stanovit diagnózu a v případě potřeby předepisovat léky. Na skutečnou terapeutickou práci s dítětem potřebujete psychologa. Nečekejte ovšem, že vám psychiatr nějakého konkrétního vyzkoušeného odborníka doporučí, případně že by k němu dítě rovnou poslal. „Už jste pro něj sehnali nějakou terapii?“ byla běžná otázka, kterou jsem slyšela na každé kontrole. Nezbylo než se znovu pustit do hledání, což pro rodiče-laiky není lehké. Najít psychoterapeuta, který má smlouvu s pojišťovnou, který vás vůbec bude ochoten vzít a který má objednací lhůty kratší než půl roku, je téměř nemožné.
Využili jste někdy služeb dětského psychologa nebo psychiatra?
Pokud se vám sehnat terapeuta „na pojišťovnu“ nepodaří, nezbývá vám než se obrátit na soukromé terapeuty, kteří mají přece jen v kalendáři volněji (byť v době postcovidové už mnohdy neplatí ani to). Je to trochu sázka do loterie, protože v zásadě nemáte jak si ověřit, zda je terapeut opravdu dobrý, a také vám to pořádně zahýbá s rodinným rozpočtem. Cena za jedno sezení se u soukromého terapeuta pohybuje mezi jedním až třemi tisíci korunami. Aby terapie měla smysl, měla by probíhat minimálně jednou týdně. Jistě si to spočítáte sami.
A to jsme ještě nemluvili o dětských terapeutických skupinách – způsobu léčby, který mi byl od začátku neustále doporučován. Takových skupin je neskutečně málo, a to i ve velkých městech. Terapeutické skupiny organizují mimo jiné také pedagogicko-psychologické poradny, ale účast je tam téměř vždy časově omezená, většinou na půl roku. Navíc ji nelze opakovat, protože ve frontě stojí stovky dalších dětí.
Dětskou nebo rodinnou terapií se rovněž zabývají některé neziskové nebo příspěvkové organizace. I tady ovšem platí, že poptávka mnohonásobně převyšuje nabídku. Na nejrůznější nestátní organizace jsou odkázáni rovněž rodiče dětí s neurovývojovými poruchami, protože ani v této oblasti systémová pomoc prakticky nefunguje.
Cejch psychické nemoci
A pak je tu ještě to stigma. Společenská stigmatizace duševních onemocnění podle mého názoru výrazně ovlivňuje stav péče o duševní zdraví v Česku. U dětí je to velmi výrazné. „Podívejte, my mu napíšeme nějakou diagnózu a pak už se to s ním potáhne,“ řekla mi kdysi terapeutka. „To byste mu přece neudělala.“ Znám rodinu, kde dítě trpí opravdu závažnými duševními problémy, ale jeho otec návštěvu psychologa nebo psychiatra nedovolí, aby rodina neměla ostudu.
V takové atmosféře možná není divu, že péče o duševní zdraví dětí je oblast přehlížená a systémově špatně řešená.
Před časem jsem se pokusila začít psát na sociální sítě seriál o potížích svého syna, ale byla jsem důrazně varována, abych to nedělala, mimo jiné i odborníky z této oblasti, které mám mezi přáteli. V takové atmosféře možná není divu, že péče o duševní zdraví dětí je oblast přehlížená a systémově špatně řešená.
V zahraničí přitom existují nejrůznější iniciativy, ze kterých by bylo možné vzít si příklad. Jedna taková vznikla například v Kanadě. Jedná se o komplexně pojatý projekt, který pokrývá řadu oblastí – od zlepšení přístupu k psychiatrické a psychologické péči přes investice do výzkumu a vzdělávání nových terapeutů až po úsilí o odstranění stigmatu, které se s duševním onemocněním pojí. Kromě značných konkrétních výsledků v podobě např. zvýšení počtu terapeutů, krizových linek a pomocných organizací se tak u 82 procent Kanaďanů podařilo zlepšit jejich postoj k duševním onemocněním.
V Česku jsou zatím rodiče dětí s duševními potížemi nuceni poradit si převážně svépomocí. Někdy to může být obohacující, ale především je to těžké a únavné. Snad se díky „prozření“ odborníků i veřejnosti, které následovalo po covidové pandemii, dočkáme jednou zlepšení i u nás.
Článek byl na Heroine.cz poprvé publikován 24. 3. 2022.
Aktuální číslo
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“?
- Jak vychovat odolné děti
- Rodičovská půl na půl
