Dospět, nahlédnout a zhojit. Když se dítě narcisty stane rodičem

Pavla Koucká | 2. 3. 2021 | 4 komentáře | Seriál o narcismu | 8 658

Zdroj: Shutterstock

Jaké vztahy navazují a jakými rodiči jsou děti narcistických osobností? Jak ochránit své dítě před problematickým prarodičem a proč je tak důležité porozumět tomu, co se kolem patologického člena rodiny dělo a děje?

V minulých článcích jsem se zabývala bolestivým dětstvím a dospíváním dětí narcistických rodičů. Nyní se zaměřím na jejich dospělý život. Obecně platí, že do něj vstupují se značně narušeným sebevědomím a sebeúctou. Jsou zvyklé reagovat na potřeby druhých a zanedbávat ty svoje. Mysleli byste si, že ten, kdo zažil manipulativního rodiče, si dá velký pozor, aby si nenašel takového partnera? Bohužel je to naopak. Pravděpodobnost svazku s dalším narcisem je naopak větší. Schopnost nezištné péče, jakož i vysoká tolerance pro chyby blízkého člověka u nyní dospělého dítěte je totiž pro narcistické partnery velice přitažlivá.

Řadu narcistů navíc vůbec není lehké z větší vzdálenosti odhalit. Snaží se vyvolávat ten nejlepší dojem, někteří jsou charismatičtí, dobře vypadají, umí mluvit, a když se snaží, dokáží se projevovat i empaticky. Svou oběť snadno lapí. A když se pak v hezkém obrázku začnou objevovat trhliny, uplatní narcisté svou schopnost házet vinu na druhé, zatímco dítě narcistického rodiče je naučené hledat chybu v sobě. Zámek a klíč.

Seriál o narcismu

Psycholožka Pavla Koucká pro Heroine píše o lidech s narcistickou poruchou a těch, kteří musí žít v jejich okolí. V úvodu vysvětluje, jaké pohnutky stojí za chováním narcistických matek, které mají zpravidla ten nejvíce přímý a nejvíce devastující vliv na své děti. V navazujícím díle obrací pozornost právě k nim. Co v dětství prožívají a proč jsou návyky, které si odnášejí, tak škodlivé? 

Pokud už se dospělé dítě narcistického rodiče v takovém partnerském vztahu ocitne, má přeci jen větší šanci, než když bylo dítětem, rozklíčovat, co se děje. Někdy pomohou blízcí lidé, přátelé, kteří vás upozorní, že jak se k vám váš muž / vaše žena chová, není v pořádku. Jindy pomůže článek na dané téma a vůbec skvělé je, když se dotyčná osoba dostane k psychologovi. Často přitom přijde kvůli jiné záležitosti (deprese, pocity selhání, nevěra partnera atd.) a v hovoru začne krystalizovat v jakém vztahu dotyčný žije a jakou výchovou prošel.

Terapie spočívá v navazování zdravého vztahu k sobě samému i k blízkým lidem spolu s emočním odpoutáváním od narcistické osoby. A také v posilování vlastní osobnosti, sebevědomí a sebeúcty i nácviku dovedností budování a udržování vlastních hranic. Je to běh na dlouhou trať, ale má výsledky.

I pokud si dítě narcistického rodiče najde milujícího partnera,  není ještě vyhráno. Dětství v přítomnosti narcisty je naučilo necitlivosti k vlastním potřebám. Jejich partneři pak na to narážejí prakticky neustále. 

— „Zjistit, co moje žena chce, je nadlidský úkol. To je pořád samé: ,Jak myslíš ty. / Já nevím. / Budu spokojená, jak to rozhodneš. Jenže pak vidím, že spokojená není. Například když jsme malovali ložnici, dohodli jsme se, že čistě bílou ne. Ale dostat z ní, jakou by si přála, se mi nepodařilo. Nakonec jsem vybral světle modrou, na kterou mi třikrát odpověděla, že je hezká. Ale pak pořád vzdychala, a nakonec jsem z ní dostal, že se s tou barvou necítí dobře. A že to je její chyba, není to tou barvou. Ale mně přece nejde o nějakou barvu, já chci, aby se cítila dobře!“

Narcistický rodič vycvičil své dítě, aby bylo velmi citlivé k jeho náladám a potřebám, naopak své potřeby a přání bylo vedeno potlačovat. Někdy to dovedou k takové dokonalosti, že si jich dokonce samo není vědomé. Když manželka citovaného muže odpovídá, že jí modrá nevadí, možná si v tu chvíli skutečně sama neuvědomuje, že si tuto barvu nepřeje. Takové nastavení samozřejmě komplikuje život i vztahy. Lze ho měnit, ale je to běh na dlouhou trať. Pomáhá se dotyčného (sám/a sebe) ptát: co se mu líbí, co by chtěl. A to často, i u maličkostí, jen tak.

Vlastní rodičovství

Rodičovství dětí narcistických rodičů je samo o sobě velké téma. Pro řadu z nich je těžké se k němu vůbec odhodlat, někteří volí dobrovolnou bezdětnost.

— „Bojím se, abych nebyla jako moje máma.“

— „Nechtěl bych svým dětem dělat to, co mi dělal táta.“

Možná se divíte: až tak? Bohužel ano: u některých až tak. Jde o to, že zážitky z vlastního dětství jsou naší největší a nejzásadnější rodičovskou zkušeností a věřit si, že to zvládnu, i když mám zážitky, které bych nikomu nepřál/a, chce určité sebevědomí. A právě sebevědomí mají děti narcistických rodičů obecně velmi pošlapané. Celé dětství poslouchaly, jak jsou rodiče úžasní, zatímco ony jsou neschopné, nešikovné, nechápavé… Tyto věty a náznaky se velmi hluboce vryly do jejich osobnosti. Věřit si, že budou v čemkoli lepší, je pro ně těžké.

Děti narcistů bývají velmi dobrými rodiči. Svým dětem poskytují bezpečnou náruč a později bezpečný přístav. I proto mám velkou potřebu o tématu hovořit a podpořit je, aby se rodičovství nebáli.

Sebedůvěru podkopává i opakovaná kritika toho, jak „hrozní“ byli už jako malí:

— „Když jsi byl malý, vůbec jsem se nevyspala. Za první rok jsem nespala jedinou noc!“

— „Byl jsi to nejnáročnější dítě, které kdy na světě bylo.“

— „Pořád jsi brečela, myslela jsem, že umřu.“

— „Přeju ti takové dítě, jako jsi byla ty! Jen ať ti to všechno pěkně vrátí!“

— „Styděli jsme se tě kamkoli brát.“

Dítě si pochopitelně nepamatuje, jak jako miminko spalo či plakalo, jak jako batole zlobilo. Nezbývá mu než věřit tomu, co rodiče povídají, a pochopitelně se obává, že jeho dítě by bylo stejně náročné.

Povzbudivé je, že pokud děti narcistických rodičů přesto přivedou na svět vlastní potomky, bývají mile překvapené. A bývají též velmi dobrými rodiči. Svým dětem poskytují bezpečnou náruč a později bezpečný přístav. S láskou o ně pečují, podporují je. I proto mám velkou potřebu o tématu hovořit a děti narcistických rodičů podpořit, aby se rodičovství nebáli.

Často slýcháme, že člověk nemůže dát, co sám nedostal, a děti narcistů se obávají být rodiči přesně v duchu této věty. Ta věta však není obecně pravdivá. Může to být také tím, že z určitého pohledu dítě narcistického rodiče lásku a péči zažilo. Možná od druhého rodiče, prarodiče či jiného blízkého člověka, anebo – v určitých chvílích – přímo od narcistického rodiče. Narcisté totiž, když chtějí, pečovat většinou umí, někdy přímo příkladně. Dělají to ovšem zpravidla toliko před publikem nebo tehdy, když mají výjimečně dobrou náladu. Poté však, často bez jakékoli příčiny, následuje ledová sprcha: tichá domácnost, ponižování, výčitky…

Mezi epizodami ledových sprch se tedy dítě narcistického rodiče zpravidla ohřálo. To ostatně bylo i v narcistním zájmu jeho pečovatele: kdyby ledový chlad trval příliš dlouho, hrozilo by, že se dítě citově odpoutá a moc nad ním bude ztracena. Děti narcistických rodičů tak velmi dobře vědí, po čem toužily, oč přicházely a co tedy chtějí svým dětem dát.

Rizikem jejich rodičovského stylu může být někdy naopak to, že chtějí dělat všechno jinak, než jejich vlastní rodiče. Protože máma „pořád ječela“, oni na dítě nikdy nezvýší hlas. Z tátova hněvu měli hrůzu, a tak se na dítě nikdy ani nezamračí. Jenže to také není dobré: to, zda je něco žádoucí, či nežádoucí, dobré, nebo špatné, sdělujeme malému dítěti především svými emocemi: výrazem tváře, tónem hlasu, případně i fyzicky (pohlazení versus fyzické zabránění činnosti). Pokud říkáme: „Ne, to nemůžeš“ milým hlasem, a přitom se usmíváme, je to tzv. dvojná vazba, zpráva, jež si vnitřně protiřečí. Dítě je z toho zmatené a často v touze získat jednoznačné sdělení v dané činnosti pokračuje.

Kritika, výčitky a žádný respekt

Určité a někdy značné úskalí představují pro novopečené rodiče — jak jinak — jejich narcističtí rodiče. Obzvláště pro ženy narcistky bývá oblíbenou kratochvílí v mateřství dosud nejistou dceru rozhodit. Pod pláštíkem udělování zkušených rad matka kritizuje a vyčítá. Rady se přitom mohou vzápětí změnit v doporučení  zcela opačná — a to bez jakékoli změny okolností.

Když narcista týrá

Lidé s narcistickou poruchou mají v partnerských vztazích potřebu svými protějšky manipulovat a různými podprahovými (a nebezpečnými) prostředky si je k sobě připoutávat. Advokátka Lucie Hrdá píše o fenoménu tzv. gaslightingu, psychické manipulaci, kterou často používají právě narcisté. „Průvodními a obecně prokázanými příznaky toho, že vás tímto způsobem někdo manipuluje, je pocit hlubokých pochybností o vás samotných a vašich kompentencích, nedůvěra ve vlastní paměť a vzpomínky, pocit, že nemůžete věřit vlastním smyslům.“ 

— „Prosím tě, jak ho držíš? Chceš ho zabít!?“ / „Ty se ho bojíš chytnout nebo co?“

— „Zase jsi ho měla přehřátýho.“ / „Má studený ručičky.“

— „Moc ho přecpáváš.“ / „Je hubenej.“

— „Rozmazlíš ho.“ / „Nic mu nedopřeješ.“

Někdy to přirovnávám k polévce, kterou buď přesolíte, nebo nedosolíte, stavu mezi tím nelze docílit — prostě neexistuje. Pochopit se to dá pouze tehdy, když přijmeme myšlenku, že babička není motivovaná blahem vnoučete, ale rozhozením dcery.

Když babička hlídá, nemůže být vůbec řeč o tom, že by respektovala autoritu rodičů, vždy upřednostní svoje potřeby a pravidla, dohody neplatí.

— „Vědí, že si nepřejeme, aby se děti dívaly na televizi. A co myslíte, že u nich celou dobu dělají?“

— „Syn má nařízenou bezlepkovou dietu. Vysvětlila jsem mámě, co to znamená, co může a nemůže. Tvářila se, že to chápe, a já se spolehla, že když ne mě, tak aspoň zdravotní důvody bude respektovat. A víte, co malej třímal v ruce, když mi ho vracela z procházky? Rohlík!“

Dalším oblíbeným kouskem narcistní babičky je, že při setkání vítá vnouče, aniž by věnovala jakoukoli pozornost rodičům.

Dospět, nahlédnout a zhojit

Vlastní rodičovství je pro dítě narcistního rodiče velikou šancí se posunout, dospět, nahlédnout patologii vlastní mámy či táty a zhojit staré rány. Když rodič pečuje o své dítě a dává mu to, po čem sám jako dítě toužil, zároveň se skrze identifikaci s ním uzdravuje. Jde o přirozený proces: pečujeme o své děti tak, jak by se to nám samotným líbilo, kdybychom byli na jejich místě. Abychom to odhadli, vžíváme se do nich. Většině z nás je to příjemné, pro děti rodičů s poruchou osobnosti navíc i uzdravující.

Zkušenost s péčí o vlastního potomka dětem narcistických rodičů pomáhá i k uvědomění, že s jejich rodiči bylo a je něco zásadního v nepořádku. Čerstvé matce například dojde, jak byly na hlavu postavené výčitky, jež celý život poslouchala:

— „Musíš mě poslouchat, protože to, co jsem pro tebe při porodu vytrpěla, se vůbec nedá popsat! Byla to ta nejhorší bolest na světě.“

— „Už jako miminko jsi schválně brečela, abys mě trápila.“

S vlastní mateřskou zkušeností se tyto věty najednou zdají absurdní: Cožpak takovýhle tvoreček může brečet schválně? Cožpak porodní bolesti dítě k něčemu zavazují? To je přece úplný nesmysl.

Co hrozí vnoučatům

Děti narcistů se často obávají, aby jejich rodiče neubližovali vnoučatům tak, jako ubližovali jim. Vztah narcistického člověka k vnoučatům bývá ovšem jiný než k vlastním dětem. Zatímco vlastní děti na něm byly závislé a jeho moc nezpochybnitelná, u vnoučat to tak není, a tak se prarodič — pokud má zájem o kontakt — snaží.

— „Moje máma se chová, jako by byla vyhlášena soutěž o nejoblíbenější babičku. Malému se stále vlichocuje, i mu říká věty jako: ,Babičku Jarušku máš nejradši, viď? A řekni, že ti nejlíp chutná ode mě, že jo? Pořád si hlídá, jestli se náhodou druhá babička něco nedozvěděla dřív, jestli tu náhodou nebyla před ní. Dokonce se mi zdá, že soutěží i se mnou.“

Narcistický prarodič zpravidla přistupuje k jednotlivým vnoučatům různě. Mívá jednoho oblíbence, často první vnouče, ale není to pravidlo. Dvojí metr, kterým měří, je někdy do očí bijící. Vliv prarodiče na vnouče se pak liší podle toho, zda jde o oblíbence, či o některé z ostatních. Těm může babička či děda ubližovat v podobném duchu, jako ubližoval svým dětem. Zranění však nebývají zdaleka tak velká a ke skutečné traumatizaci dochází zřídka. Záleží přitom na více faktorech, zejména na míře kontaktu, povaze dítěte a přístupu prarodiče.

Pomůže vám důvěra ve zdravý rozum dítěte. V bližších vztazích se narcista většinou nedovede ovládat trvale. Dítě, které má podporu rodičů, faleš dříve či později prohlédne.

Dalším faktorem je míra patologie u prarodiče: je rozdíl, zda jde o osobu s těžkou poruchou osobnosti, či člověka s toliko narcistickými rysy osobnosti. Pokud patologie není příliš rozvinutá, daří se při vhodné motivaci prarodiče a vhodném přístupu k němu některé věci přece jen vysvětlit, nahlédnout a dohodnout. Tam, kde není možné doufat v náhled a dohodu, je na místě zvážit plusy a mínusy kontaktu prarodiče s vnoučetem a další okolnosti.

Pokud ke kontaktu dochází za přítomnosti rodičů či je kontakt zřídkavý, většinou není třeba se poškození dítěte bát; dítě má ve svých rodičích dostatečnou kotvu a zastání. Prarodič sice může dítě zranit, k trvalé vážnější traumatizaci však nedochází. Mé klientky a klienti občas až žasnou, jak si to jejich děti v sobě srovnají a co si k prarodiči dovolí. To by si oni nikdy nedovolili!

— „Když si moji rodiče poprvé vzali na víkend obě děti, matka určila, že budou mít v jejich 2+kk „dívčí pokoj“ a „klučičí pokoj“. Myslím, že šlo o to, že v dceři se vidí, tu chce mít u sebe, kdežto syna moc nemusí, tak ho chtěla šoupnout k tátovi a do kuchyně. Dcera však s naprostou jistotou prohlásila, že bude spát tam, co brácha. A bylo vymalováno. Žasla jsem, jak je ve svých šesti letech silná a rozhodná a jak je to vlastně jednoduché.“

— „Můj táta preferuje staršího syna. Dokud byl mladší malej, tak mi to tak nevadilo, ale teď je mu tři a půl a už je to fakt blbý. Už si všímá, že děda přiveze dárek Mikulášovi, a jemu ne, že chce vzít ven jenom Mikuláše a jeho ne… No a tuhle když děda přišel, Štěpánek si dál hrál a já mu říkala, aby šel taky přivítat dědu. A on, aniž by vzhlédl od lega, prohlásil: ,To ale není můj děda. To je Mikyho děda. Můj děda je děda Jindra.

— „Když táta začne se svými proslovy a lamentacemi, náš čtyřletý syn na něj klidně zakřičí: ,Dědo mlč, to se nedá poslouchat! A tuhle se ho dokonce snažil vytlačit z místnosti. Vlastně se vyjádřil za nás za všechny.“

Zlaté vnouče

U oblíbených vnoučat je rizikem spíše rozmazlenost a pocity nadřazenosti, které u něj prarodič vyvolává. Riziko je tím větší, čím je kontakt vnoučete s prarodičem intenzivnější a čím je patologie prarodiče hlubší. Většinou ale jde jen o přechodné období, které vnouče překoná. Často samo nahlédne poté, co patologie prarodiče prolomí hezkou fasádu i před ním či dokonce vůči němu.

— „Matka se v naší Doře úplně viděla a hrozně ji rozmazlovala. Takže měla Dorka období, kdy si myslela, že babička je úžasná a my jsme zlí. Změnilo to až pár incidentů, kdy Dora trochu nahlédla, že babička není tak úžasná a nedá se jí věřit. Jeden z nich se odehrál na chalupě, Doře mohlo být tak šest nebo sedm. Babička jí tam dala přes můj zákaz před spaním sladké pití — džus do lahvičky. Dora věděla, že to nesmí, že má mít čistou vodu. Džus vypila, ale pak mi to šla říct. Když jsem se pak zlobila, matka prohlásila, že to není pravda, že Dora lže. To Doře úplně vehnalo slzy do očí. Jasně, že nelhala, ten džus byl z lahvičky i cítit.“

Velkým rizikem je též snižování autority rodiče a matení vnoučete, například vyvoláváním pochybností o rodičích. Často jde o náznaky ponechané fantazii dítěte. V případě odhalení se pak prarodič diví, co je to za cirkus, vždyť přece „nic neřekl“.

— „Nikomu to neříkej, ale tvůj táta není hodný člověk.“

— „Tvoje máma udělala něco moc ošklivého.“ — „A co, babi?“ — „To ti nemůžu říct, to bych ti moc zamotala hlavičku.“

K pomlouvání rodičů se naštěstí neuchylují všichni osobnostně problematičtí prarodiče, jen ti se skutečně těžkou narcistickou poruchou. Dětem ovšem takové zatížení velice škodí, zručně manipulující prarodič dokáže vnoučeti nasadit brouka do hlavy na hodně dlouho. Pokud se tedy dozvíte, že vás váš rodič před dítětem pomlouvá, důkladně zvažte, zda v kontaktech dětí a prarodičů pokračovat.

Své děti posilujte. Měly by vědět, že cokoli, včetně tajemství, mohou odmítnout. A také by měly mít zkušenost, že vám mohou říci skutečně vše — což jim můžete výslovně říci, nicméně více než slova záleží na tom, jak reagujete, když vám dítě něco citlivého sdělí. Vám samotným pomůže důvěra ve zdravý rozum dítěte. V bližších vztazích se narcista většinou nedovede ovládat trvale. Dítě, které má podporu rodičů, faleš dříve či později prohlédne.

Důležitost náhledu

Pokud je váš rodič osobnostně patologický, a obzvláště, je-li narcista, je pro vás i vaše děti velice důležité, abyste to nahlédli. Abyste pochopili, že vztahy, kterým vás učil, nejsou v pořádku. Pokud jste stále v područí, nemůže své dítě ochránit.

Vzpomínám na jednu klientku, které se povedlo vymanit až s druhým dítětem. První své mámě půjčovala jako hračku a vzpomíná, jak sama sobě vyčítala, že se syn jako miminko nechová tak, jak si matka přeje, třeba že spí, když si s ním matka chce hrát. Spící miminko se snažila vzbudit, a když se to nedařilo, matce se za to omlouvala. Později, když byl syn batole, nutila ho například, že babičce přece musí dát vždycky pusu, když ji babička chce. A že se mu nechce? Tak to musí překonat, protože co by si babička pomyslela!? Uspokojování potřeb její narcistické matky pro ni bylo stále na prvním místě, až pak bylo její dítě, další lidé, a nakonec ona sama.

Dalším rizikem je, že pokud patologii svých rodičů nenahlížíte, nemusí ji nahlédnout ani dítě, a pokud jde o oblíbené vnouče, může si při častějším kontaktu s prarodičem osvojit pocit nadřazenosti i další narcistické rysy. Vaší rolí na světě bude v jeho očích pouze péče a uspokojování jeho potřeb. Stejně, jako vás v první polovině vašeho života zneužíval váš rodič, v druhé polovině to bude vaše dítě.

Poznámka autorky: Citované pasáže pochází z reálných příběhů z mé praxe, jména jsou však změněna.

Diskuze k článku

Celkem 4 komentáře

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Markéta | 2. 3. 2021 16:26

Paní Koucká přesně popsala jak se skrze své dítě rodič může uzdravit..Opravdu to přišlo až po narození syna.Ziskala jsem více sebevědomí a větší nadhled..Bratr kvůli dětství z naší mámou nechce rodinu..Vidim na něj trauma stále, i v jeho 35 letech..Sestra je stále matkou ovládána, je jí 27 let..Matka ji závidí, ale má štěstí na partnera, který jí často opatrně naznačuje, někdy i více nahlas,co je normální rodičovská láska.. Sám pochází z běžné rodiny,kde rodiče své dítě podporovali..Vsem dětem narcistnich rodičů držím palce..Jde to pomalu ale není uzdravení není nemožné ??..Markéta

+9
Reagovat