Chcete mít psychicky odolné děti? Smiřte se s rizikem a zapomeňte na výkonnost

Děti zabrané do hry neslyší, že je voláme k večeři. Nevnímají čas a nevšimnou si, že se setmělo. Tak moc je hra baví. A jen tak mimochodem při ní rozvíjejí své motorické, rozumové, emoční i sociální schopnosti a sebepoznání. Chcete mít odolné dítě, které bude umět čelit světu? Nechte ho hrát si.

Jít po chodníku? Nuda. Ještě tak poskakovat pouze po bílých kostkách, a pak zas jen po černých. O poznání zábavnější je balancovat po obrubníku. A co takhle svézt se po zábradlí? Z dospělého hlediska mají děti divné nápady. Chůze je baví, jen když si ji ztíží. Když je malých chodců víc, všelijak se pošťuchují, honí, navzájem se nosí. A samozřejmě padají. Podobnější než s dospělými jsou si v těch chvílích s jinými mláďaty. S koťaty, která ač ještě neovládají své tělo dost jistě, šplhají na stromy a balancují na plotě, se štěňaty hravě zápasícími o starou tenisku.

Hra jako trénink na průšvihy

Hraní si je energeticky náročné, vystavuje mláďata nebezpečí úrazu, upozorňuje predátory, a přitom nepřináší žádný bezprostřední užitek. Jak je možné, že se vyvinulo a nevymizelo? Etologové a evoluční biologové vymysleli řadu teorií tohoto na první pohled nesmyslného chování: například hra jako výdej přebytečné energie, hra jako sebepoznávání či trénink motorických a sociálních dovedností.

V hravých pranicích se pak děti učí znát míru: porovnat síly, aniž by protivníkovi ublížily. Někdy se přitom nutně stane, že to přeženou a někomu způsobí bolest či samy bolest pocítí. Přichází lítost či hněv na toho, kdo zranění způsobil. Zároveň se však dítě chce ke hře vrátit a dál zažívat legraci a zábavu. To ho motivuje, aby se dokázalo omluvit a partnera ke hře znovu přitáhnout. A také aby dokázalo překonat svůj vlastní hněv a pachateli odpustit. To jsou velmi cenné dovednosti do života.

Dnešní realita

Když dnešní rodiče říkají svým dětem: „Běž si hrát“, mají zpravidla na mysli dětský pokojíček a v něm všeliké stavebnice, autíčka, panenky a plyšáky. Nic proti hračkám: i ony děti baví a rozvíjejí. Jde však jen o určitou úzkou výseč toho, co vše hra znamená.

Hru ve venkovním prostředí zažívají dnešní děti poskrovnu, pokud vůbec. Podle různých výzkumů tráví 90 až 95 % času v různých vnitřních prostorách. Pod širým nebem jsou málo a jen výjimečně bez dozoru. Petra Julinová z Masarykovy univerzity se věnovala v rámci své diplomové práce rozdílu mezi hraním dnešních dětí a tím, jak si hráli jejich prarodiče. Největší rozdíl zjistila v prostředí: Zatímco senioři coby děti odhodili doma tašku a vyrazili do ulic a za humna, dnešní děti si hrají většinou doma.

V reprezentativním výzkumu Nadace Proměny děti ještě v r. 2016 tvrdily, že volný čas venku je jejich nejoblíbenější aktivitou. Proč ho tedy mají tak málo?

Vnímám dva stěžejní důvody. Prvním je touha rodičů i pedagogů děti rozvíjet. Proto je přihlašujeme na náročnější školy a odpoledne jim zaplňujeme všelikými kroužky a tréninky, proto je zahlcujeme domácími úkoly tak, že na to jít ven moc času nezbývá. Druhým, a patrně ještě podstatnějším důvodem jsou pak naše strachy. Ač dnešní svět není o nic nebezpečnější než svět před třiceti lety, jako rodiče se dnes o své děti více bojíme: že by se venku mohly zranit, ztratit či by je někdo mohl unést. Takže ne, samy ven rozhodně ne. Raději zavřeme děti do zlaté klícky a dáme jim do ruky interaktivní šidítko s pěknou obrazovkou. Zvykají si rychle, mnohé po čase už ani netuší, co by bez mobilu, tabletu či počítače mohly dělat.

Podle výzkumu neziskové organizace Common Sense Media trávilo americké dítě už před pandemií více času s elektronickými médii, než ve škole nebo než se svými rodiči. V průměru to byly v roce 2019 pro děti mezi 8. a 12. rokem 4 hodiny 44 minut, u teenagerů dokonce 7 hodin 22 minut denně. Tento čas přitom nezahrnoval používání médií ke školní práci, nezahrnoval ani čtení knížek na obrazovce či poslech hudby. V České republice srovnatelný průzkum nemáme. Studie Zdraví dětí, kterou v roce 2016 prováděl Státní zdravotní ústav, ukázala časy o něco méně než poloviční, nicméně nezahrnovala mobily, jež u řady dětí dominují.

K čemu to vede

Výrazně více než kdy dříve trpí dnešní děti různými poruchami chování a učení, hyperaktivitou, poruchami pozornosti, autismem, úzkostmi, depresemi, sebepoškozováním a závislostí na elektronických médiích. Množství potíží stoupá i v oblasti tělesného zdraví, a není to pouze zaměřením pozornosti odborníků.

 „V posledních šedesáti letech jsme byli svědky postupného, nepřetržitého, nakonec však dramatického poklesu příležitostí hrát si volně, bez dohledu dospělých, a zejména v možnostech hrát si riskantními způsoby,“ shrnuje v článku pro Psychology Today profesor vývojové psychologie z Bostonské univerzity Peter Gray a srovnává: „V průběhu stejných šedesáti let jsme byli svědky postupného, nepřetržitého, nakonec však dramatického nárůstu psychických poruch u dětí.“ Je samozřejmě otázka, jak tyto skutečnosti souvisejí, zda je mezi nimi příčinný vztah. Z etických důvodů pochopitelně není možné provést na lidech podobné pokusy, jakým vědci podrobili zmíněné potkany, stále více odborníků se však domnívá, že zde nějaká souvislost bude. Nemůžeme se domnívat, že se nijak neprojeví, když dětem odepřeme něco v přírodních podmínkách častého a cenného.

Orientace v prostoru i ve společnosti

Naše zaměření na výkon tlačí děti k lepším studijním výsledkům. Zaměření na bezpečnost nese plody ve formě nižšího množství úrazů. Obojí je fajn, možná můžeme dokonce říci: skvěle! Zároveň se však musíme ptát i na to, oč děti přicházejí. Běhání venku trénuje svaly, jakož i schopnost vnímat své tělo, rozumět mu a nakládat s ním. To se pak projevuje i v sebevědomí dítěte, v jeho fyzické a psychické kondici a odolnosti.

V knize Dítě v rovnováze popisuje Sally Goddard Blythe, někdejší ředitelka Institutu neurofyziologické psychologie v Chesteru, důležitost dobrého smyslu pro rovnováhu. Ten je podle ní potřebný nejen pro orientaci v prostoru, ale i třeba pro učení a duševní pohodu: Zdá se, že duševní rovnováha souvisí s rovnováhou fyzickou. Trénink tohoto smyslu představují pohyby obsahující zrychlení, zpomalení nebo změny směru. Typicky jde o skákání, klouzání se, rozbíhání se a zastavování, kotrmelce a všelijaké točení; jinými slovy přesně to, co děti venku často provozují.

Dalším podstatným prvkem typického hraní si venku bývala společnost dalších dětí. Starších i mladších, kluků i holek, prostě parta z okolí. V rámci sociální hry musejí děti nejprve vymyslet, na co si budou hrát, pracují se svou fantazií, testují si různé role a poznávají, v kterých jim je dobře. Když se dohadují, kdo bude ve hře kým, musejí se shodnout a dále pak flexibilně reagovat na chování druhých, neustále se domlouvat. Trénují též své sebepoznání, zodpovědnost, orientaci v čase a prostoru. Mladší od starších odkoukávají řadu způsobů a dovedností, starší o mladší pečují a učí se vedoucí roli.

Odpoledne strávené s kamarády venku nenaučí dítě vyjmenovaná slova ani řešení kvadratické rovnice, nevytrénuje ho v anglických slovíčkách. V průběhu stavění bunkru však děti posílí své motorické, emoční i sociální schopnosti. Získají sebevědomí a potažmo fyzickou i psychickou odolnost.

Chceme-li vychovat odolné děti, pusťme je ven a nechme je hrát si. Ohlídejme vážná nebezpečí a jinak jim dejme volnost. Nějaké riziko ke hře patří, stejně jako k životu.