Chcete mít psychicky odolné děti? Smiřte se s rizikem a zapomeňte na výkonnost

Děti zabrané do hry neslyší, že je voláme k večeři. Nevnímají čas a nevšimnou si, že se setmělo. Tak moc je hra baví. A jen tak mimochodem při ní rozvíjejí své motorické, rozumové, emoční i sociální schopnosti a sebepoznání. Chcete mít odolné dítě, které bude umět čelit světu? Nechte ho hrát si.

Jít po chodníku? Nuda. Ještě tak poskakovat pouze po bílých kostkách, a pak zas jen po černých. O poznání zábavnější je balancovat po obrubníku. A co takhle svézt se po zábradlí? Z dospělého hlediska mají děti divné nápady. Chůze je baví, jen když si ji ztíží. Když je malých chodců víc, všelijak se pošťuchují, honí, navzájem se nosí. A samozřejmě padají. Podobnější než s dospělými jsou si v těch chvílích s jinými mláďaty. S koťaty, která ač ještě neovládají své tělo dost jistě, šplhají na stromy a balancují na plotě, se štěňaty hravě zápasícími o starou tenisku.

Hra jako trénink na průšvihy

Hraní si je energeticky náročné, vystavuje mláďata nebezpečí úrazu, upozorňuje predátory, a přitom nepřináší žádný bezprostřední užitek. Jak je možné, že se vyvinulo a nevymizelo? Etologové a evoluční biologové vymysleli řadu teorií tohoto na první pohled nesmyslného chování: například hra jako výdej přebytečné energie, hra jako sebepoznávání či trénink motorických a sociálních dovedností.