Vychovávat děti tak, aby se z nich nestaly narcisté. Jako rodiče se nesnažme být ve všem perfektní

Všem nám záleží na tom, jak vypadáme, jak nás druzí vnímají. Všichni chceme být považováni za hodnotné a zajímavé a většina z nás se dokonce považuje za lepší, než je většina ostatních. Všichni jsme narcistní. Lišíme se však v míře svého narcismu, v míře, s níž na krásném obrazu sebe samých lpíme, jak jej leštíme a jak reagujeme na jeho narušení.

V extrémní míře je narcismus patologický a nazýváme ho narcistickou poruchou osobnosti. Takto narušení lidé staví sami sebe na piedestal a na ostatní se dívají svrchu; myslí si, že zasluhují privilegia a že obecná pravidla pro ně neplatí. Sebe idealizují, druhé devalvují a těm, kteří se mají lépe, sžíravě závidí. V minulých článcích jsem se zabývala tím, jak náročné a zraňující je s nimi žít a jaká poškození si do života odnášejí jejich děti. Nyní se zaměříme na to, jak se stalo, že narcista je, jaký je.

Narcistická společnost

Otázka je zajímavá, skoro až palčivá – i ze společenského hlediska. Míra narcismu ve společnosti v posledních desítkách let totiž roste. Již roku 1979 vyšla kniha amerického historika a sociologa Christophera Lasche Kultura narcismu a za dalších čtyřicet dva let jsme se v narcistním směru posunuli ještě dále.

„Zdá se, že současná západní společnost se stala egocentrickou, snadno pohrdající, s důrazem na úspěch, image, a postupně ztrácí sebepřesahující modely mezilidského soužití, důraz na vztahy, ideály,“ píší čeští autoři v roce 2005. Zvyšování narcismu ve společnosti vyplývá i ze srovnání výsledků v testech Narcissistic Personality Inventory. S každým dalším rokem je skóre vyšší. A to nejen v západní společnosti, podobná změna se děje, zdá se, i ve východní kultuře, například Číně či Jižní Koreji.

Narcismus jako sociální fenomén zkoumají sociologové, my se zaměříme na jedince a na výchovu. Jsou to totiž hlavně rodiče, kdo převádí (či nepřevádí) obecné trendy do konkrétní výchovy svých jedinečných dětí.

Mnozí dnešní rodiče pak chtějí dítěti projevovat za všech okolností lásku. Slýchám dokonce i názory, že dítě zlobí tím víc, čím si je nejistější rodičovskou láskou — a tedy čím víc zlobí, tím více lásky potřebuje dostávat. Neříkám, že jsou tyto úvahy liché, a nemám vůbec nic proti bezpodmínečné lásce. Nicméně zároveň se domnívám, že je třeba dítěti dávat jasně najevo, co schvalujeme, a projevy naší lásky jsou přirozeně menší, pokud chování dítěte neschvalujeme. Zde se tedy přibližujeme k Frommově potřebě syntézy bezpodmínečné a podmíněné lásky. Dítě potřebuje cítit obojí: jak to, že je bezpodmínečně přijato a milováno, tak to, že rodiče neschvalují všechno jeho chování.

Nekladu rovnítko mezi lásku mateřskou a lásku bezpodmínečnou, stejně jako otcovská láska podle mě není toliko podmíněná. Nevadí, když je jeden rodič (většinou matka) více přijímající a druhý více nárokující, oba přístupy by však měly být zastoupeny u obou rodičů. Je-li tomu tak, k Frommem predikované patologii při připoutání dítěte k jednomu z rodičů nedochází.

Pravé, nebo falešné já

Určité vysvětlení nabízí teorie sociálního učení. Nápadné jsou u narcistů grandiózní představy o sobě samých – jakési úžasné ideální já. Naopak reálné já je prázdné. To, jak se věci, a zejména oni sami, jeví, je pro ně důležitější, než jaké/jací jsou. Projevuje se to například v jejich koníčcích: pokud se narcisté nějakému věnují, nevolí jej podle toho, co je baví, ale podle toho, co jim dodá prestiž. A jakou roli v tom hráli jejich rodiče? Nejspíš ani je nezajímalo, co dítě baví, jaké je, co je těší. Důležitý byl pro ně dojem, který zanechává u ostatních.

Dalším nápadným rysem narcistických osob je černobílé vidění světa. Vše a všichni jsou buď černí, nebo bílí. Žádné odstíny šedi, natož barva. Počasí je buď krásné, nebo škaredé, člověk hrozný, nebo skvělý. A přesně touto optikou vnímá narcista i sám sebe. Buď je skvělý a úžasný, nebo nestojí za nic. Přepólování bývá náhlé, mezistav neexistuje. Narcista proto žije ve stálé úzkosti a ve stálém boji, aby slupku jeho velikášství nic nenarušilo. Stojí na vratkém piedestalu, všude kolem propast a při sebemenším vychýlení hrozí pád. I černobílé vidění může být pochopitelně odkoukané od rodičů.

Výjimečné dítě

Jádrem narcismu je zaměřenost na sebe sama, přesvědčení o své výjimečnosti. A tak se můžeme domnívat, že právě přesvědčení rodičů o výjimečnosti dítěte je pro rozvoj narcistické poruchy osobnosti zásadní.

Takového přesvědčení někdy nabývají rodiče, kteří sami nedosáhli úspěchu, slávy a prestiže, po níž velmi toužili. Ať už kvůli tomu, že pro to neměli předpoklady, nebo jim nepřály okolnosti (materiální podmínky, komunisté, rodinná konstelace…), svých snů sami nedosáhli, a posléze je přenesli na potomka. Za tímto účelem si v mnoha případech vybrali nejtalentovanější ze svých dětí a vložili do něj všechny své naděje. Sami sobě namluvili, že dítě je geniální, mimořádně talentované a opájeli se fantaziemi o tom, kam to dotáhne. Dali mu veškerou podporu a vynášeli ho nad sourozence a spolužáky. Dítě se s představou rodičů ztotožnilo.

Alternativním scénářem je rodič naopak velmi úspěšný, jenž dává dítěti jasně najevo svou převahu. Ostatní uráží a devalvuje, dítě zesměšňuje, řekne-li něco dětsky nerozumného či se projeví jako dosud neobratné, vysmívá se mu. Zde ovšem záleží velmi na vrozené povaze dítěte: má-li spíše submisivní povahu, ponižování přijímá, zvnitřní je a utápí se v depresivních náladách a nízkém sebevědomí. Ne tak dítě přirozeně bojovné se sklony k dominanci. Takové touží po pomstě. Ví, že musí uspět, dosáhnout minimálně stejného postavení jako rodič, aby se mu vyrovnalo, a pracuje na tom. Touží rodiče z trůnu sesadit a usednout na něj samo. Pomáhat si přitom může velikášskými fantaziemi, o nichž mluvil např. Winnicott.

Konkrétní vliv rodičovské výchovy vždy záleží na povaze dítěte a důležité jsou i další okolnosti. Jsou děti, které i s velmi rizikovou výchovou dokáží opřít své sebevědomí o zdravý rozum a kontakt s okolím a rozvoji narcistické poruchy se vyhnout.

Perfektní maminky a úžasní tatínkové

Mnozí matky a otcové mají velké ideály týkající se výchovy dětí, chtějí být skvělými rodiči. Možná i proto, že v dětství prošli citovým strádáním, umínili si, že se ke svým dětem budou chovat přesně opačně: budou je vždy podporovat a posilovat jejich sebevědomí. Vše se pak točí kolem dítěte, kolem jeho rozvoje, bezpečí a potřeb. Zatímco takový rodič v dětství zažíval neustálou kritiku, své dítě stále ujišťuje, jak je úžasné, krásné, správné, talentované, chytré a šikovné. Rodič celoživotně zápasí s nízkým sebevědomím, sebevědomí dítěte je ale nemístně vysoké.

Někdy se tak stává, že se narcismus v rodinách objevuje ob generaci. Prarodič narcis sebevědomí svého dítěte ničil a toto dítě natolik ochraňuje a leští sebevědomí svého potomka, až z něj vychová opět narcise. Proto – a nejen proto – bychom se neměli snažit být perfektními rodiči.

Článek byl poprvé publikován na webu Heroine.cz 23. 3. 2021.