Vychovávat děti tak, aby se z nich nestali narcisté. Jako rodiče se nesnažme být ve všem perfektní

Všem nám záleží na tom, jak vypadáme, jak nás druzí vnímají. Všichni chceme být považováni za hodnotné a zajímavé a většina z nás se dokonce považuje za lepší, než je většina ostatních. Všichni jsme narcistní. Lišíme se však v míře svého narcismu, v míře, s níž na krásném obrazu sebe samých lpíme, jak jej leštíme a jak reagujeme na jeho narušení.

V extrémní míře je narcismus patologický a nazýváme ho narcistickou poruchou osobnosti. Takto narušení lidé staví sami sebe na piedestal a na ostatní se dívají svrchu; myslí si, že zasluhují privilegia a že obecná pravidla pro ně neplatí. Sebe idealizují, druhé devalvují a těm, kteří se mají lépe, sžíravě závidí. V minulých článcích jsem se zabývala tím, jak náročné a zraňující je s nimi žít a jaká poškození si do života odnášejí jejich děti. Nyní se zaměříme na to, jak se stalo, že narcista je, jaký je.

Narcistická společnost

Otázka je zajímavá, skoro až palčivá – i ze společenského hlediska. Míra narcismu ve společnosti v posledních desítkách let totiž roste. Již roku 1979 vyšla kniha amerického historika a sociologa Christophera Lasche Kultura narcismu a za dalších čtyřicet dva let jsme se v narcistním směru posunuli ještě dále.

„Zdá se, že současná západní společnost se stala egocentrickou, snadno pohrdající, s důrazem na úspěch, image, a postupně ztrácí sebepřesahující modely mezilidského soužití, důraz na vztahy, ideály,“ píší čeští autoři v roce 2005. Zvyšování narcismu ve společnosti vyplývá i ze srovnání výsledků v testech Narcissistic Personality Inventory. S každým dalším rokem je skóre vyšší. A to nejen v západní společnosti, podobná změna se děje, zdá se, i ve východní kultuře, například Číně či Jižní Koreji.

Narcismus jako sociální fenomén zkoumají sociologové, my se zaměříme na jedince a na výchovu. Jsou to totiž hlavně rodiče, kdo převádí (či nepřevádí) obecné trendy do konkrétní výchovy svých jedinečných dětí.