„I ty všem lžeš?“ Syndrom podvodníka aneb proč si nevěříme v práci ani ve vztazích

FenoménOsobnostSebepřijetí
Jan Jindřich Karásek
| 13. 1. 2022 | 2 komentáře | 10 249
„I ty všem lžeš?“ Syndrom podvodníka aneb proč si nevěříme v práci ani ve vztazích
Zdroj: Shutterstock

Práce se stává čím dál důležitější součástí našich životů. Zvolenou kariéru si dnes zároveň bytostně spojujeme s vlastní identitou. Jsi tím, čím se živíš. S přibývajícím tlakem na výkon a vnitřní sebedisciplínu ale mnoha lidem připadá, že si své úspěchy nezaslouží. Nebo se dokonce o některé příležitosti ani nepokusí, protože nevěří, že by je mohli proměnit. Platí to nejen pro práci, ale také pro osobní vztahy. Co je to „syndrom podvodníka“? Jak s ním bojovat a proč vůbec vzniká?

Většina z nás zná ten pocit, když dostaneme novou práci, o které jsme třeba delší dobu snili. Nebo přijde vytoužené povýšení na lepší pozici. Nastává obrovská radost a chuť to oslavit například s přáteli nebo s partnerem. Ale zároveň s tím štěstím se vkrádají dotěrné pochyby. Zasloužím si to místo vůbec? Co když jsem je při pohovoru jenom oklamal a oni brzy zjistí, že nejsem zdaleka tak schopný, jak jsem tvrdil? Vyrazí mě na hodinu a už nikdy takovou příležitost nedostanu. Měl jsem na ten pohovor vůbec chodit? Prostě dospějeme k názoru, že za naše úspěchy může ve skutečnosti jen štěstí, a nikoli naše schopnosti. Možná by se někomu chtělo namítnout, že takové pocity se týkají jen nejistých lidí, ale realita je mnohem složitější a nesouvisí výhradně s osobním charakterem a výchovou. Výrazný vliv tu prokazuje současná pracovní kultura a společenské nastavení. 

Suverénnost a sebejistota se v naší pracovní kultuře považují za klíčové vlastnosti nutné k úspěchu. Přiznat pochyby by se mohlo brát rovnou jako přiznání vlastního selhání.

Drtivá většina lidí někdy zažívá chvíle nejistoty, kdy o sobě a svých schopnostech pochybuje. Je to přirozené a vede to k důležité sebereflexi. Dnes se to ale v pracovním prostředí děje tak často, že onen pocit dostal vlastní název: „syndrom podvodníka“, imposter syndrome. Navzdory slovíčku syndrom se nejedná o žádné klinické onemocnění. Setkáváme se s ním v menší či větší míře všichni a překvapivě se týká hlavně – ale nejen! – úspěšných a ambiciózních lidí s vysokými nároky na sebe samé. Kvůli vlastní přísnosti předpokládají, že podobná očekávání od nich mají i ostatní. A přestože se jim daří a získávají uznání od kolegů, bojí se, že dřív nebo později udělají chybu a ti samí kolegové se jim vysmějí a konečně odhalí, že jsou doopravdy neschopní. 

Pochyby, o kterých nemluvíme

Důležité je uvědomit si, že i ti, kteří se na první pohled zdají naprosto sebevědomí a vysoce výkonní, o sobě někdy pochybují. Ta kolegyně od vedlejšího stolu, která vždy všechny úkoly odevzdává s předstihem a na poradách mluví tak suverénně? Ta, která plánuje obchodní strategie měsíce dopředu a pracovní maily kolikrát posílá i o víkendech? I ta dost pravděpodobně čas od času bojuje s nejistotou. Jenomže o tom prostě nemluví. Právě suverénnost a sebejistota se totiž v naší pracovní kultuře považují za klíčové vlastnosti nutné k úspěchu. Přiznat pochyby by se mohlo brát rovnou jako přiznání vlastního selhání. Přitom právě sdílení vnitřních nejistot a trápení jsou jednou z cest, jak se syndromu podvodníka postavit a bojovat s ním. Ne nadarmo se říká, že problém vyřčený nahlas je poloviční problém. 

Termín syndrom podvodníka se poprvé objevil v diskurzu na podzim roku 1978 v teoretické práci dvou psycholožek, Pauline Rose Clance a Suzanne Imes. Ve volném překladu se jmenovala Fenomén podvodníka u vysoce úspěšných žen. Akademičky argumentovaly, že pocity nejistoty v práci se vyskytují výrazně více u žen a je to dáno především pracovním prostředím, kde se v dominantně mužské společnosti necítí dobře. Tehdejší výchova zároveň od dětství vedla muže k tomu, cítit se sebevědomě a chytře, přestože k tomu neměli objektivní důvod, zatímco ženy byly vedeny spíše k pokoře a skromnosti. Ostatně v sedmdesátých letech bylo méně obvyklé vidět ženy na vysokých firemních pozicích, což vedlo nejen k šovinismu na pracovišti ze strany mužů, ale také k větším pocitům ohrožení a následné rivalitě mezi samotnými kolegyněmi.

Práce, nebo život

work life balanceFoto: Shutterstock

Vstřícný přístup zaměstnavatelů k zaměstnancům, kteří mají rodinu, o někoho pečují nebo jsou například v kategorii 50+, je pomalu nový standard. Respekt k soukromé sféře života člověka je vítaný pokrok, ale pořád jsou to jenom krůčky. Je načase usilovat o to, abychom si mezi prací a životem nemuseli vybírat.

Proč work-life balance stále znamená vybrat si jen jedno?

Koho se to týká?

Syndrom podvodníka se tedy představuje jako jev psychologický a společenský zároveň. Nemusí souviset jen s naší nejistotou, ale i s tím, jaká je atmosféra na pracovišti. Týká se všech bez ohledu na rasu a gender, dá se ovšem pořádně posílit diskriminací. Kromě té genderové může docházet také ke stigmatizaci rasové. Autorka Telisa Lavarry o tom psala ve své knize (ve volném překladu) nazvané Přiznání vaší trofejové černé kolegyně, kdy jí až zpětně došlo, že její pochybnosti o vlastních schopnostech nevycházely z toho, že by snad měla malé sebevědomí, ale z toho, jak se k ní chovali ostatní na základě předsudků. Psaní o syndromu podvodníka s sebou nese jeden problém: nejčastěji nás autoři textu nabádají k tomu, jak spravit samotné zaměstnance, kteří jím trpí, místo aby se vylepšila atmosféra na jejich pracovištích. 

Existují ale také určité typy lidí, kteří podléhají syndromu podvodníka kvůli svému vlastnímu nastavení. Například tu máme perfekcionisty, kteří musejí mít všechno tip ťop a chtějí ve všech svých činnostech excelovat. Můžou klidně splnit devadesát procent toho, co si zadali, ale těch zbylých nesplněných deset je nutí si myslet, že selhali. Dále máme sólisty, kteří musejí všechno udělat jen a jen sami, a pokud je třeba kohokoli z kolegů požádat o pomoc, získají pocit, že nejsou kompetentní dělat svou práci.

Problém s pochybami o sobě mají také zaměstnanci, kteří byli ve škole „rození géniové“. Pedagog je neustále chválil za jejich studijní výsledky a oni se nemuseli nikdy na žádný předmět učit, protože si látku pamatovali z hodin. Jakmile se musejí v práci poprvé začít snažit a všechno jim nejde hned samo od sebe, vylekají se a automaticky si kvůli nezvyklosti takové situace myslí, že nejsou pro svou pozici dost dobří. Podléhat syndromu podvodníka můžou rovněž dříči, kteří pracují dvakrát tolik než všichni ostatní jenom proto, aby dokázali, že si své místo ve firmě zaslouží. Zároveň se snaží být stejnou měrou dobří i v osobním životě (jako partneři nebo rodiče) a tento tlak ve všech aspektech jejich života může vést až k vyhoření. 

Lidé ale brzy zjišťovali, že na home office vlastně pracují naopak neustále, protože obývák a kuchyň se alespoň mentálně staly také kanceláří. Není to tak, že nově pracují z domu, spíš teď žijí na pracovišti.

Selhat jako člověk

„Rychlý vývoj produktivních technologií nabídl západní společnosti dvě možnosti: mít více času na odpočinek nebo navýšit produkci a konzumaci zboží. Kapitalismus nás zavedl tou druhou cestou a utopický sen o klidu a odpočinku pro všechny byl pohřben pod horou komodit,“ píše sociální výzkumník David Frayne ve své knize The Refusal of Work (Odmítnutí práce). S navýšením životních standardů a všeobecně větším blahobytem v západním světě paradoxně nepřišel menší počet pracovních hodin, jak se ještě před sto lety očekávalo. Pracujeme dnes dokonce víc. Pandemie koronaviru na počátku ještě nesla příslib, že se naše pracovní nasazení v klidu domova zmenší. Lidé ale brzy zjišťovali, že na home office vlastně pracují naopak neustále, protože obývák a kuchyň se alespoň mentálně staly také kanceláří. Není to tak, že nově pracují z domu, spíš teď žijí na pracovišti. Navíc mají od rána do večera po ruce počítač nebo telefon, a tedy žádnou výmluvu, proč na ten mail zrovna teď neodpovědět. 

Trávíme dnes tolik hodin v práci, přípravou na práci či doděláváním nehotové práce doma, že je těžké odhadnout, kolik času je ještě skutečně našeho. Zaměstnání se stalo naprosto neoddělitelnou a pro mnoho lidí rozhodující částí identity – i proto se tak rozšířil syndrom podvodníka. Pokud je pro nás práce tak zásadní a pokud utváří to, jak sami sebe hodnotíme a jak si sebe vážíme, logicky to vede k tomu, že na ni dáváme mnohem větší důraz než dřív. A o to víc v nás vzbuzuje stres a nejistotu. Selhat v práci přece znamená selhat jako člověk… nebo ne?

Pochybujete někdy o tom, že si své úspěchy zasloužíte?

Velmi funkční způsob, jak bojovat se syndromem podvodníka v práci, je jednoduše se o něm bavit s ostatními, sdílet mezi sebou obavy a pochyby. Je dost pravděpodobné, že to kolegové cítí stejně, a tím se atmosféra na pracovišti uvolní. K tomu je ale třeba, aby k takové upřímnosti bylo nastavené i ono pracoviště. Jedním z nejlepších posilovačů sebevědomí pro každého zaměstnance je pocit, že do firmy patří a že je pevnou součástí kolektivu. Vedení by pak mělo zdůrazňovat, že chyby jsou normální a vedou k postupnému zlepšení práce. Díky tomu se zaměstnanci naučí brát dobře konstruktivní kritiku a nebát se prosit ostatní o radu nebo o pomoc. 

Moje tinderové já

Jak už to tak většinou bývá, tento problém ještě navýšily sociální sítě, kde se naši přátelé i cizí lidé chlubí svými kariérními úspěchy a vzrušujícími pracovními cestami v zahraničí. Lajky a pochvalnými komentáři si vzájemně podporujeme z dětství převzaté pravidlo, že k tomu, aby nás měl někdo rád, musíme nejdřív něco dokázat. To jsme se naučili už ve škole, kde byla chvála podmíněna dobrými známkami. Syndrom podvodníka navíc zasahuje i do našich vztahů, kde se můžeme například bát, že náš partner odhalí, že ve skutečnosti jsme jiní, než si myslel, a pak nás opustí. Nebo nás může alespoň ze začátku vztahu napadnout, že se na partnera příliš snažíme zapůsobit a jen jsme ho oklamali, aby miloval tuto „falešnou verzi“ nás. To je ostatně podporováno mnohem jednodušším randěním skrz aplikace, kde se dá náhrada najít během pár kliků. Stres z prvních rande to může pro některé ještě navyšovat: „Měl bys mít co nabídnout, jinak si tady v telefonu najdu hned dalšího.“

Mýtus multitaskingu

multitaskingFoto: Shutterstock

Neřeš, nepřepínej. Ne že by ženy byly v přepínání z činnosti na činnost výrazně lepší. Jen prostě přepínají víc, protože řeší víc úkolů.

Zvládají ženy multitasking lépe než muži? Ne, jen mají víc práce

„Zjistila jsem, že naše zázemí a geny nejsou to, co rozhodne celý náš osud. A že k tomu, abychom se změnili, musíme začít především vědomě pracovat se zvyky a vzorci myšlení, které do nás vložili lidé, na nichž nám nejvíc záleží,“ píše psycholožka Nicole LePera ve své letošní knize How to Do the Work (Jak odvést práci), která je zaměřená především na osobní rozvoj, ale mnohé její poznatky se dají přenést i do pracovního života. Její hlavní argument pak spočívá v tom, že si možná myslíme, že nás utvářejí naše myšlenky, ale musíme si uvědomit, že v každodenním životě přemýšlíme dost pravděpodobně automaticky, a tak se možná bezdůvodně cyklíme v negativním nastavení. Zde autorka dává důraz na vědomou práci s vlastní psychikou. 

V případě syndromu podvodníka pak nejde o to, tímto způsobem úplně odstranit veškeré pochyby – to ani nelze. Chceme s nimi ale vědomě pracovat a nedovolit jim, aby přebraly kontrolu nad naším chováním. Cílem není, aby se člověk nikdy necítil jako podvodník, ale aby se dokázal rychleji uklidnit a vysvětlit sám sobě, že se plete. Ať už si třeba promluví sám se sebou před zrcadlem, nebo to zvládne sám v sobě pouhým vnitřním hlasem. Pořád nastanou chvíle, kdy se ta vtíravá myšlenka podvodníka v nás zjeví, ale nebude nás pronásledovat neustále. Což je rozhodně výhra. 

Na závěr: ze všeho nejvíc nám pomůže nechtít po sobě neustále maximum. Přijmout své chyby a selhání jako přirozenou součást života. A zkusit bojovat s populárním přesvědčením, že hodnotu člověka určuje míra jeho pracovní produktivity. Naši identitu přece zdaleka netvoří jen to, čím se živíme. 

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Martina Benešová jede bomby
    Jaderná chemička Martina Benešová slaví obří úspěch – lék na rakovinu prostaty, na jehož vývoji se podílela, byl už schválen v USA. „Když chcete dělat vědu na vysoké úrovni, musíte být nejen šéf, ale i krysa v oficíně, entertainer, politik, ekonom a psycholog,“ říká vědkyně, která se letos vdávala v Las Vegas v šatech po Cate Blanchett a nejlíp se dokáže odreagovat při rychlé jízdě autem.
  • Děravé vědecké potrubí
    Čím dál postupujeme po vědecké dráze, tím méně žen potkáváme: říká se tomu „děravé potrubí“. Se sedmi českými vědkyněmi jsme se na ty díry podívali pěkně zblízka. Kudy nám odbornice z akademické sféry mizí? A stačí díry zalepit, nebo by bylo lepší celé potrubí rovnou přestavět?
  • Milujeme fotoromány
    Zavzpomínaly jsme na časy, kdy jsme v novém Bravíčku vždycky listovaly na stránky s fotorománem, a nechaly jsme se tímhle formátem inspirovat. Tentokrát ale nejde o žádnou lovestory, nýbrž o satirické obrazy z vysokoškolského života z pera Dua Docentky. Získá Lída postdoktorský grant, nebo se její naděje zadupe docent Kuneš a profesor Hrubeš?
  • Proč nosí Filip Titlbach perly
    Novinář Filip Titlbach letos vydal knihu rozhovorů s queer lidmi o tom, čemu musí čelit. V Heroine se ho v důvěrném rozhovoru na jeho vlastní zkušenosti ptá Jana Ciglerová: „Lidé nám často říkají – žijte si, jak chcete, ale ne nám na očích. Proč si myslíš, že se skoro neoutují sportovci? Protože spolu chodí do sprch a heterosexuální muži s tím mívají problém. Myslí si, že je gayové znásilní.“

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 2 komentáře

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Milan | 13. 1. 2022 7:17

No to jsou rady jak z bravíčka.

Dělat chyby je v pořádku? Asi jak kde, že jo. Asi těžko se ve zprávách dozvíte, že za hromadnou bouračkou na dálnici, která si vyžádala desítky mrtvých a těžce zraněných, stálo kytaristovo "přehlédnutí" struny E, ale přehlédnutí prosakující brzdové kapaliny pracovníkem autoservisu za tím být může. Jsou profese, ve kterých se chyby dají tolerovat, protože v zásadě nic neznamenají, jako například umění, copywriting, psaní bezduchých článků na Heroinu apod. A pak jsou profese, kde se chyby promíjet nemohou, protože mají dalekosáhlé důsledky - medicína, opravy strojů (nechcete, aby vám třeba špatně seřízený rentgen vpálil do těla tisícinásobek smrtelné dávky záření, věřte mi), některé oblasti finančnictví, policejní práce, atd.

A pak ten nesmysl, že už ve škole se učíme, že aby nás měli lidi rádi, musíme něco dokázat. Zaprvé učitelé nejsou kreténi, neschopní rozlišovat mezi snahou a známkami, za které je vydává autorka článku. Daleko raději mají žáky, kteří zvládají polovinu učiva, ale rozumí mu, než šprty, kteří se naučí celé učivo jako říkanku, za jejíž odříkání sice dostanou jedničku, ale nerozumí v ní ani slovu. Ale nemají je rádi proto, že něco dokázali, ale proto, že se jim daleko snáze pracuje s žáky, kteří prokazují dobrovolnou snahu se učit, než s žáky, které musejí k učení nutit. Úspěch se cení, ale přátele nedělá, a nikdo se nikdy ve škole nenaučil opak.

A na závěr: "zvyky a vzorce myšlení, které do nás vložili lidé, na nichž nám nejvíce záleží" jsou právě to, jakým způsobem nás ovlivňuje naše zázemí, v tomto případě vliv rodinné výchovy a příkladů, daných rodinnými příslušníky. Takže nějak nerozumím tomu, na základě čeho to psycholožka LePera odděluje.

-7
Reagovat