Myslet na sebe není sobeckost. Je to nutnost, pokud nechceme vyhořet, varuje psycholožka
Možná to znáte: na prvním místě je práce a děti a na sebe už člověku nezbývá čas. Může to dojít tak daleko, že vyhoříme. Proč jsme sami vůči sobě tak bezohlední? Zkusme se aspoň někdy upřednostnit, ocení to koneckonců i naše okolí, doporučuje psycholožka.
K začátku roku patří, že si říkáme, co chceme příště dělat jinak. Může jít o předsevzetí, cíle, sny, ohlédnutí za uplynulým časem i vize něčeho nového. Pro mnoho z nás je téma spojeno i s osobním rozvojem a růstem. A často zazní věta: „Konečně se upřednostním.“ Anebo taky ne. Je vůbec třeba klást sám sebe na první místo? Není to sobecké? Mohu to dělat vždy? A co to vlastně znamená?
Ve své psychologické praxi se setkávám s různými extrémy plynoucími z tohoto tématu a samozřejmě také s jejich dopady. Od vět typu „terapeutka mi říkala, že musím být na prvním místě, a tak jsem opustila manžela“ až po prohlášení, že „na prvním místě jsou pro mě vždy děti a práce, a proto jedu nadoraz“. První extrém je spojen s fenoménem sebelásky. Ta, ač velmi zdravá, je v pojetí mnoha lidí i odborníků spojena s bezohledností. Neboli – jedu si své bez ohledu na ostatní. Druhý extrém, kdy se obětuji pro cokoliv a kohokoliv a bráním se jakýmkoliv náznakům, že bych měla alespoň trochu myslet na sebe, je často spojen s bezohledností vůči sobě. Jak prosté.
Z výchovy, raných zážitků a zkušeností, formování životem si neseme přesvědčení o tom, co si myslíme o světě a o lidech, i o tom, co musíme udělat, abychom mohli dobře žít, být šťastní, úspěšní nebo jen přežít. Znáte to, když vám někdo říká, že lidi jsou zlí, a vy si říkáte „aha, to nevím, to si nemyslím“. Všechny ty jasné věty o tom, že „život je přeci těžký, a proto musím to a to“, vypovídají o našich přesvědčeních. A s tím souvisí i téma být pro sebe na prvním místě. Objevit svá vnitřní přesvědčení a ta nefunkční a nepravdivá nastavovat jinak je jednou z možných cest, jak spokojeněji žít.
Příběhy mých klientek a klientů
Klientka Pavla se rozešla s mužem, se kterým jí bylo opravdu dobře. Užívali si život, jezdili na koncerty, měli naplněný vztah. Avšak jen do chvíle, kdy u ní byl na týden její dospívající syn, kterého má ve střídavé péči. Ten si s novým mužem nerozumí a nepříjemné malé otravné konflikty byly na denním pořádku. Nedělo se nic dramatického, přesto se Pavla postavila před rozhodnutí „buď muž, nebo syn“. A zvolila syna a odchod z nového partnerství. Zvolila syna, který brzy odejde z domova, a tím si vybrala i možnou samotu. Za rozhodnutím stálo přesvědčení „nechci selhat jako matka“ a „děti pro mě vždy budou na prvním místě“.
Úplně z jiného soudku je profese pěstounek a pěstounů na přechodnou dobu. Jsou to ženy a muži, kteří ohroženým dětem zajišťují po určitou dobu klidný a bezpečný náhradní domov. Především ženy, s nimiž se setkávám, jsou z této profese nesmírně unavené. A na prvním místě je, samozřejmě, ohrožené dítě. Až do doby, než zjistí, že mít doma stále dokola malé dítě, které potřebuje, abyste mu naplňovali jeho potřeby, je nesmírně vyčerpávající. A pokud si mezi jednotlivými dětmi nedávají pauzu, neberou dovolenou a podléhají tlaku, že bez nich se to neobejde, protože není dost přechodných pěstounů a oni si musejí dítě vzít, dostávají se do kolotoče nevyspání, probdělých nocí a spánkových poruch. Jen si představte, že máte několik let za sebou dítě, které se několikrát za noc probudí.
Pracuji s teenagery. A opět to jsou převážně dívky, jež bezmezně pomáhají svým kamarádkám a kamarádům, kteří jsou různě zranění, nešťastní nebo se sebepoškozují. Kdykoliv, třeba i v noci jim volají a zahlcují je svými problémy. Nápomocné dívky se snaží pomoct, s patřičnou dávkou bezmoci a s přesvědčením, že tu pro své blízké přeci musejí být. A opět tu máme kolečko – dívky mají narušený spánek, jsou vystresované, bezmocné, zoufalé, zhoršují se ve škole. Myslí na druhé, ale ne na sebe. Protože tak to má být. Na prvním místě je někdo jiný než ony.
A když se to navíc spojí se silnou křesťanskou výchovou, kde je dětem odmala vštěpováno, aby se postaraly nejprve o ostatní, tak se setkávám s vyčerpanou mladou dívkou, která je vyhořelá a už prostě nemůže. A neví, jak z toho ven.
Práce na prvním místě
Zdaleka však nejde jen o ženy. Pavel vyhledal psychologa, protože jej překvapilo, že od něj odešla žena. Proč? Přestože deklaroval, že na prvním místě je rodina, tak byl dny i noci v práci, kde být ani nemusel. Ano, miloval svou práci, chtěl v ní být a cítit se potřebný a nepostradatelný. A následně byl překvapený.
Čím to je, že klademe práci na první místo, před nás samotné? Samozřejmě že někdy to tak musí být. A jindy jsou za tím opět různá přesvědčení, například to, že „když hodně pracuji, tak ukazuji, že jsem úspěšná či úspěšný“ nebo že „beze mě by to nešlo“. A tak dobrovolně zůstáváme v práci déle nebo pracujeme po nocích. Jednou jsem se zúčastnila setkání s ředitelkami a řediteli, kteří se trumfovali tím, kdo v práci zůstává delší dobu. Ozývalo se: „Já jsem byl do sedmi.“ „A já do osmi.“ Často to pokračuje do doby, než se jim rozpadnou vztahy nebo onemocní, a pak najednou dojde k prozření a uvidí, že život není jen práce. Naprosté klišé, které se však stále opakuje. Vždy si říkám, jestli to musí dojít tak daleko, že opravdu musíme onemocnět. Z podobného soudku je bezmezná práce pro různé neziskové organizace, která umí absolutně vyčerpat. A mnohdy je, podobně jako další práce ze sociálního ranku, velmi neadekvátně placena. Lidé, kteří za mnou z nezisku přicházejí, se sice skvěle postarali o uprchlíky, ale zapomněli nejen na sebe, ale i na vztah s vlastními dětmi.
Ale dobrá zpráva je, že se to mění. Mileniálové a generace Z již nechtějí pracovat od nevidím do nevidím, chtějí být i se svou rodinou, dostat adekvátně zaplaceno a mít čas na sebe. Tyto změny zároveň kladou nové otázky. Můžeme vychovávat naše děti tak, aby se kladly na první místo, a přitom nebyly sobecké? Kde je ta hranice? Když totiž děláme dobré věci pro jiné lidi, opravdu platí, že nám to pomáhá rozvíjet naši vnitřní motivaci a vyvádí nás to z krize. Zároveň ale platí, že u toho musíme být v pořádku.
Když na prvním místě nejsme
Jsou životní situace, kdy na prvním místě nemůžeme být. Zejména pro ženy je část jejich životů spojena s rolí pečovatelek. Ať se již jedná o období, kdy mají novorozence nebo pečují o nemocné děti či rodiče. V životě nastávají období, kdy sami sebe upozadíme, aby přežil někdo druhý. Stejně tak nastanou pracovní situace, kdy prostě jdeme přes hranice, zatneme zuby, zamakáme a dáme nějaké oběti.
Jen je potřeba být citliví k tomu, kdy už to obětování se něčemu a někomu v pořádku není. Existují rodiče, jejichž děti jsou již větší a opravdu nepotřebují jejich neustálou péči, ale oni to ještě nevidí. Zejména takzvaní helikoptéroví rodiče opečovávají dítě a upřednostňují ho před sebou i vlastními potřebami a vztahy, a tím dítě ve výsledku přepečovávají a oslabují.
Je samozřejmé, že existují období života, kdy na prvním místě nejsme. A nenechme si namluvit, že to tak není. Avšak i v těchto náročných obdobích můžeme hledat zdroje pro to, abychom byli sami co nejvíc v pořádku.
Poselství mexické babičky
Když jsem napsala článek do Heroine o toxických lidech na pracovišti, netušila jsem, jaké reakce to vyvolá. Nejen v komentářích, ale i následně na mých sociálních sítích. Opět tam silně rezonoval fenomén „já na prvním místě“. Jednou z cest, jak se vypořádat s tím, že nechci spolupracovat či žít s toxickým člověkem, je prostě odejít. To bylo pro mnoho čtenářů jako červený hadr. Někteří mi psali, že včas neodešli a skončili na psychiatrii. Stejně tak silně však v reakcích zaznívalo, že „žádná psycholožka nesmí říkat, že se má odejít, to se přeci musí vybojovat, protože proti toxickým lidem je potřeba bojovat“. A tak dál tito lidé zůstávají v toxických vztazích všeho druhu s přesvědčením, že se „to musí vydržet“ nebo „se to musí vybojovat“.
Kolegyně Lenka Papadakisová mi po návratu z Mexika vyprávěla, že jim jedna stará Mexičanka říkala: „Vždyť je to úplně snadné. Stačí mít se rád či ráda, respektovat se a pečovat o sebe.“ A to můžete jemnými krůčky naplňovat z každé pozice. Elisabeth Gilbert ve své knize V dobrém i ve zlém, kde zkoumá manželské a partnerské svazky, zase nabádá ženy, aby se především postaraly o své zdraví, zuby a finance.
Jak to tedy chceme?
Ne, nikoho nenutím, že musí být sám pro sebe na prvním místě. Spíš je dobré se dívat na souvislosti, vlastní spokojenost a štěstí, partnerství, rodinu, vztahy, úspěchy a zdraví. Vede nás to ke spokojenosti? Nebo jsme v roli oběti, záchranáře či stále někoho viníme? Je rodina zdravá, nebo v ní nikdo není v pořádku a celý systém je nemocný?
Pokud se vám zdá, že by to chtělo změnu, a rádi byste začali více myslet sami na sebe, ať již z jakéhokoliv důvodu, tak prosím pozor na extrémy. Úplně stačí, když si uvědomíte, že je potřeba, abyste byli v pořádku. A přemýšlíte, jak to udělat.
Pokud se vám i tohle zdá hodně sobecké a máte pocit, že se přesto nejprve potřebujete postarat o všechny a všechno okolo sebe, začněte jednoduše tím, že si řeknete, že i ti ostatní potřebují, abyste byli v pořádku. To je velmi snadná věta, která dává na vědomí, že nám záleží na ostatních i na nás samotných. A pokud je vám naprosto jasné, že byste chtěli sami pro sebe být na prvním místě, abyste byli spokojení a šťastní a měli naplněné své potřeby, tak pátrejte. Třeba po tom, co to pro vás znamená, jak jinak se můžete chovat a co jiného můžete dělat a jak to zítra uděláte, abyste alespoň na část dne byli sami pro sebe na prvním místě. A pak každý další den.
