Co si do života nesou děti narcistických rodičů

Proč někteří lidé sami sebe trestají za nepatrná provinění, zatímco druhým vše odpouštějí? Proč zůstávají v partnerství, kde je jejich protějšek neustále kritizuje? Většinou proto, že jsou na to zvyklí. Hluboko v dětství se naučili omlouvat druhé a hledat chyby vždy v sobě.

V minulém článku jsem psala o rodičích s narcistickou poruchou, o lidech zaměřených na sebe samé, přesvědčených o své výjimečnosti a nadřazenosti. O lidech, kteří potvrzování vlastní velikosti neváhají obětovat i štěstí a zdravý vývoj svých dětí. Dnes bude řeč právě o těchto dětech. O tom, jaké stopy v nich zanechává výchova patologicky narcistního rodiče. 

Podstatou narcistické osobnosti je napětí mezi grandiózním obrazem sebe sama a hlubokými, nepřiznanými pochybnostmi o sobě. Navenek je nápadné přesvědčení o vlastní výjimečnosti a nadřazenosti, avšak sebemenší zpochybnění narcistovy dokonalosti hrozí vyvoláním skrývaných obav a pochybností, a tedy velikou duševní bolestí — narcistním zraněním. Reakce bývá prudká a agresivní. Narcisté jsou přitom přeborníky ve vztahovačnosti. 

Už malé děti se rychle naučí rodiče nedráždit. Jsou poslušné, rodiči děkují a chválí ho, neodporují, a mohou-li, stahují se do svého pokoje. Pokud si rodič chce povídat, naslouchají, odpovídají a vyprávějí, nicméně se snaží vyhýbat všemu, co je pro ně citlivé a důležité. Dobře vědí, že rodič je schopen jakoukoli informaci zneužít, zobchodovat, vydírat je s ní či ponižovat, aby vyzdvihl vlastní důležitost či tím prokázal svou moc. Podobné chování si vštípí natolik, že ho pak v dospělosti opakují v partnerských vztazích. 

Zátěž do života

V soužití narcistického rodiče a dítěte dochází svým způsobem k převrácení rolí, protože je to velmi brzy dítě, kdo pečuje o rodiče, a nikoli naopak. Dítě se snaží, aby se rodič nezlobil, aby nebyl smutný.

— „Vzpomínám si, že už jako malá holka, tak šesti nebo osmiletá, jsem byla máminou vrbou. Stěžovala si na všechno možné a nejvíc na tátu. Říkala mi i takové intimnosti, o kterých bych nechtěla slyšet ani jako dospělá. Občas jsem ani nevěděla, o čem mluví, ale tvářila jsem se účastně a přikyvovala.“

Život s narcistickým rodičem je extrémně zatěžující a pro sebevědomí a sebeúctu dítěte destruktivní. Pro svůj pocit moci rodič dítě de facto zneužívá. Drsně, nicméně trefně, vyjadřuje tento princip v knize Manipulativní rodiče francouzská psychoterapeutka Isabelle Nazare-Aga: „Zvláštností každé narcistické osobnosti je, že vše, co vypozoruje, otočí proti vám, aby zvýšila svou vlastní cenu. Je schopna o vás tvrdit naprosté lži a nejapnosti a úplně vás tím vykolejit. To však není její skutečný cíl — srazit vás a rozhodit, rozzuřit, vynervovat, vystrašit a dosáhnout vašeho zhroucení je pro ni pouhý prostředek. Skutečnost, že je schopna vyvolat u druhého takovou reakci, jí totiž dává pocit moci. V takové chvíli pociťuje rozkoš z míry vlastního vlivu.“

Děti narcistických rodičů se obvykle velmi podceňují, jsou extrémně sebekritické, chybu hledají vždy u sebe. Mají na sebe obří nároky, zatímco rodiče se snaží ničím nezatěžovat. Udělají-li samy chybu, trýzní se výčitkami, rodičovy chyby však beze všeho omluví. Vztah s primárními pečovateli a nastavení osobnosti v dětství se pochopitelně promítá dále do života. Takto vychované děti si od rodičů nedovolují nic žádat, naopak mají pocit nekonečného dluhu vůči nim. Někdy přenáší toto nastavení i vůči jiným lidem a snadno se nechají zneužívat. 

Že je rodič narcis, nemá dítě do deseti let šanci pochopit. Rodiče jsou pro ně mírou všech věcí, dítě jim věří a to, co zažívá doma, považuje automaticky za normální. Teprve v pubertě přichází — skrze rozvoj vlastního kritického myšlení a díky kontaktu s rodinami kamarádů — první šance nahlédnout, že s rodičem není vše tak úplně v pořádku. 

Ani tato šance však není tak dostupná, jak by se mohlo zdát. Jednak narcistický rodič žárlí a vztahy svého dítěte omezuje, a pak je tu jeho společenský obraz. To, jak se narcistický člověk druhým jeví, je pro něj nesmírně důležité. Svou image si pečlivě pěstuje a hlídá, ve společnosti se ovládá. Před sousedy je k dítěti milý, ve škole se velmi zajímá o to, jak dítě prospívá, diskutuje s učitelem a neopomene zmínit, co vše pro dítě dělá. A tak se sousedům, učitelům i dalším lidem v okolí většinou jeví příkladně. Dítě pro své kritické myšlenky málokdy nachází oporu. K poznání, že rodič je narcista, docházejí lidé často až daleko v dospělosti.

Okleštěná emotivita

Narcistické osobnosti jsou zmítány svými emocemi a dokáží velmi rychle měnit náladu. Přívětivé chování vystřídá z ničeho nic ledová odtažitost, nebo naopak: poté, co vám narcista hodinu vyčítá, jak jste mu zkazili život, se najednou usměje a navrhne společnou procházku. Jeden nikdy neví, na čem je a co ho v následující chvíli čeká. Ve slavnostní či jinak významné dny se však dají očekávat bouře vcelku pravidelně.

— „Jedno z nejhorších období u nás doma jsou Vánoce: na Štědrý den nám matka od rána vyčítá, co jsme neudělali nebo udělali blbě, a to jakkoli se snažíme. Večer, když se převlékne do šatů, nalíčí se, udělá si vlasy a tak, tak po nás zase jede, že se netváříme dostatečně slavnostně a šťastně, vypadáme jako strašáci, neumíme se bavit a povznést atd. A u stromečku to zakončí srdceryvným pláčem. Otec i my všichni sourozenci kvůli tomu Vánoce upřímně nesnášíme.“

Charakteristická je u narcistů obrovská zaměřenost na sebe sama a naprostý nedostatek pochopení pro druhé. Druzí jsou chápáni víceméně jako nástroje k dosahování cílů. Empatii dokáže narcistický jedinec účinně předstírat, ovšem pouze tam, kde má publikum a příliš ho to nestojí. Blízcí lidé naopak narážejí na tvrdost a nezájem.

— „Moje máma pomáhala vzdáleným sestřenicím a celá rodina a široké okolí ji považovali za samaritánku. K nám dětem však byla chladná a tvrdá. My jsme si museli všechno odpracovat a pořád na nás viděla jen chyby. Sestřenicím přitom dávala drahé dárky, chválila je a nic po nich nechtěla. Bylo to pro mě nepochopitelné.“ 

Neempatie narcistického rodiče k jeho nejbližším je někdy takřka k neuvěření:

— Dnes dospělá žena vzpomíná, jak se po dlouhém vnitřním boji rozhodla svěřit se rodičům se šikanou. Následovala studená sprcha: měla by se stydět, že si na své spolužáky vymýšlí takové odpornosti!

— A další vypráví, že největší zklamání zažila v dospělosti, když se jí narodilo mrtvé miminko. „Byla jsem zoufalá a poprvé v životě jsem opravdu potřebovala od mámy podporu. Máma mi však poslala jedinou sms zprávu, nepřijela se na mě do porodnice vůbec podívat, že jsou na chalupě a že uvidíme se potom. Nepřijela však ani, když už jsem byla doma, ani mě nepozvala na tu chalupu. Asi po deseti dnech jsem jí volala, že je mi hrozně, pořád brečím a nevím, co mám dělat. Máma mi na to řekla: ,A to ti nedochází, jak mně je hrozně? Jak já jsem se těšila?!‘ Načež mě obvinila, že za synovu smrt můžu já, protože jsem v těhotenství pracovala a miminka jsem si nevážila.“

Vždyť to tak krásně umí

To vše je v kontrastu s až příkladnou citlivostí k lidem vzdálenějším. Ani zde ovšem nejde o pravou empatii, ale o schopnost ji předstírat. Pro blízké lidi a obzvláště děti a partnery narcistů je to matoucí a velmi jim ztěžuje možnost se citově odpoutat. Touží po tom, aby je měl rodič rád, aby na nich viděl něco hezkého, aby je ocenil a byl k nim milý. Tu a tam jim dotyčný předvede, že je toho schopen. Naděje a touhy jsou znovu rozdmýchány, aby však byly brzy zase zpraženy. Rozum zraňovaných to nebere: proč je ke mně tak ošklivý/ošklivá? Proč mě nepohladí? Vždyť to tak krásně umí. Přece není možné, že by mě neměla ráda, vždyť je to moje máma!

— „Vzpomínám, jak jsem byla jako malá holka kolikrát úplně zoufalá. Brečela jsem a chtěla se k mámě přitulit; chodila jsem za ní, snažila se jí dotknout. A ona mě odstrkovala. Nechápala jsem to. Až nyní mi dochází, že jí to dělalo vlastně dobře, užívala si, jakou moc nade mnou má. Vidím před sebou ten její samolibý výraz, který u toho mívala, a je mi z toho úplně špatně.“ 

V domácím prostředí je chování narcisty dosti zásadně určováno jeho náladou. Pokud je dobrá, je narcista přesvědčen, že vyvěrá z něho samého, pokud je špatná, na vině je vždy okolí.

— „Jak mohu být šťastná, když máš trojku z dějepisu?“

— „Já můžu i za to, že má manžel blbého šéfa. Prý kdyby za mnou neodešel do Prahy, neměl by tuhle práci a vůbec. On ale do Prahy chtěl! Jenže teď mi toho svého nadřízeného denně vyčítá.“

Emotivita dětí a partnerů narcistických osobností je naopak okleštěná. Nálada se pohybuje většinou v poloze mírně smutné. Hněv potlačují a radost se bojí vyjádřit. Jedna klientka, která vyrůstala s narcistickým otcem a poté si našla obdobného partnera, to vysvětlila: „Vaše nálady narcistu obtěžují. Když jste veselá, zpraží vás, protože prostě nesnese, abyste měla lepší náladu, než on. Brečet nebo se kvůli něčemu zlobit vůbec nesmíte. Pak vás totiž obviní, jak jste nemožná, neumíte se radovat ze života, na všem něco máte a tak. Postupně se naučíte nálady neprojevovat a raději ani nemít, jen reagovat na ty jeho. Když má radost, usmíváte se, a když má náladu špatnou, empaticky ho podporujete.“ V podobném duchu hovoří řada dalších dětí nebo partnerů narcistických osobností. 

Isabelle Nazare-Aga píše: „Zaznamenala jsem, že manipulativní rodič vnímá emoce druhého velmi zvláštním způsobem: radost ho ruší, hněv ho uvádí do vytržení, strach ho vzrušuje a smutek v něm vyvolává opovržení.“

Trable oblíbenců

Vazba narcistického rodiče na dítě bývá nezdravá v kvalitě i kvantitě. Mnohé z dětí zažívaly opakované vyhazování z domova z nejmenších příčin či záminek už od pubertálních (někdy dokonce prepubertálních) let. Jiné rodič nechce pustit ani v dospělosti. Dělá mu dobře, že je na něm dítě závislé a nemíní se pocitu důležitosti z toho plynoucího vzdát. To se stává zejména u narcistických matek. Dospívající dítě přitom buď infantilizují (ještě v šestnácti letech si nemůže chleba ukrojit samo).

Některé také matky dítě naopak posunou do partnerské roviny. Manželství se takové matce buď rozpadlo, nebo si vzala muže, kterého ovládla. Muže, který ji obdivuje a je na ní citově závislý. Narcistická matka to obvykle řeší v sexuální rovině milencem a v nesexuální na místo otce posune některé ze svých dětí: s ním se baví, s ním vše řeší. Vtahuje dceru či syna do spojenectví, do dyády, z níž vylučují otce i další sourozence.

Být na místě partnera po matčině boku dítě svým způsobem chrání, neboť je vnímáno jako součást její osobnosti a tudíž není cílem výpadů, nicméně o žádnou výhru nejde. Potkala jsem vícero takto zatížených dcer. Povětšinou se dlouho domnívaly, že mají s matkou úžasný vztah. Potíž nastala ve chvíli, kdy projevily vlastní vůli, prosadily si něco, s čímž matka nesouhlasila: odešly na školu do jiného města či dokonce země, zamilovaly se. Ze spojenkyně se rázem stala nepřítelkyně, matka dceru odvrhla. 

— „Jestli se nevrátíš do deseti domů, tak už se nevracej – nikdy!“ křičela jedna z těchto matek na svou dceru, která si ve svých 23 letech dovolila navázat první vážnější vztah. Když se dcera vrátila ráno, našla za dveřmi sbalené kufry.

Odvržení dcery bývá náhlé a dramatické, a — pokud matku neodprosí a nevrátí se — i trvalé.

Rozděl a panuj

Specifické je i to, jak se narcistický rodič staví k nápadníkům svých dětí. Zpravidla zpočátku vyjadřuje pochybnost, že by se do jeho dítěte mohl někdo zamilovat, případně predikuje, že to brzy skončí. Pokud dítě žije ve společné domácnosti, může rodič navazování vztahů bránit. 

— „My jsme musely jít se sestrou po škole vždycky hned domů, a to i když jsme už byly na vysoké! Nějaké večírky neexistovaly, stačilo se zeptat a už jsme byly u táty coury. Musely jsme pak udělat radikální krok a odstěhovat se. Táta s námi přes rok nemluvil.“

Když dítě vztah naváže, stává se, že to rodič ignoruje. Otcové častěji ignorují partnera dcery a matky zase partnerku syna. Méně časté, ovšem nikoli vzácné, je, že se narcistický rodič chová k partnerovi či partnerce svého dítěte naopak až nemístně mile. Narcistická matka se kolem svého zetě točí, lichotí mu, snaží se být zajímavá. Když dojde ke sporu mezi ním a její dcerou, staví se pravidelně na jeho stranu. Vystupuje proti svému dítěti a snaží se získat v jeho partnerovi spojence. Neváhá se přitom uchýlit k výmyslům a manipulacím.

— „Tuhle moje matka pochválila manžela, jaký na mě má dobrý vliv. Až s ním jsem se prý uklidnila, předtím jsem byla každý víkend s někým jiným. Zlehka to prohodila po nedělním obědě a mně úplně spadla čelist. Není na tom zrnko pravdy! Vůbec nevím, proč takové řeči má, a neumím na ně reagovat. Často se pak rozčílím a křičím na ni, ať si přestane laskavě vymýšlet. Načež mi s úsměvem řekne: ,Uklidni se, dcerunko. Pro pravdu se člověk nejvíc zlobí.‘ Cítím v takových situacích šílený, zoufalý hněv.“

Občas rodič zasévá pochyby na obou stranách. Sám není láskyplného vztahu schopen, a spokojený pár ho prostě dráždí.

— „Vždycky, když jsem s mámou sama, začne si vymýšlet nějaká podezření na mého muže: ,A ty si jako myslíš, že ti přiznává, kolik vydělává? Na to vem jed, že má nějaký tajný konto, o kterým nevíš!‘ Nebo mi radila, že si ho mám víc hlídat: Kdybych nebyla tak nevšímavá, viděla bych, jak se kouká na jiný ženský! Mému muži zase vykládá různý výmysly o mně. Nebo mu jen tak mezi řečí podšoupne: ,Ty vůbec nevíš, čeho je tvá žena schopná. Kdybys věděl, co dělala v pubertě, nejspíš by sis ji nevzal!‘ O nic se to přitom neopírá, byla jsem vždycky hodná holka.“

Může mě mít někdo rád?

Pozitivní je, že i přes všechny překážky se dětem narcistických rodičů většinou podaří dospět, odstěhovat se, najít si uplatnění, přátele, partnera, založit vlastní rodinu a hojit prožitá traumata. Celý proces trvá roky a nejlépe se daří v láskyplném vztahu. Zpočátku je pro člověka vychovávaného narcistickou osobností těžké vůbec uvěřit, že ho někdo může mít rád.

Pak pomalu zjišťuje, že aby byl milován, dokonce se ani nemusí chovat přesně tak, jak si přeje jeho partner. Pomalu se prokresluje jeho prožívání emocí, učí se respektovat sám sebe, své hranice a vyžadovat tento respekt i od druhých lidí. Dovoluje si být více svůj, radovat se ze života, odpočívat a netrápit se výčitkami kvůli každé prkotině.

V příštím článku se zaměřím na dospělý život dětí narcistických rodičů. Na jejich vztahy a výchovu vlastních potomků. A nebojte, bude to vcelku optimistické čtení. Mýtus, že člověk není schopen dát, co sám nedostal, neplatí!