Dospět, nahlédnout a zhojit. Když se dítě narcisty stane rodičem

V minulých článcích jsem se zabývala bolestivým dětstvím a dospíváním dětí narcistických rodičů. Nyní se zaměřím na jejich dospělý život. Obecně platí, že do něj vstupují se značně narušeným sebevědomím a sebeúctou. Jsou zvyklé reagovat na potřeby druhých a zanedbávat ty svoje. Mysleli byste si, že ten, kdo zažil manipulativního rodiče, si dá velký pozor, aby si nenašel takového partnera? Bohužel je to naopak. Pravděpodobnost svazku s dalším narcisem je naopak větší. Schopnost nezištné péče, jakož i vysoká tolerance pro chyby blízkého člověka u nyní dospělého dítěte je totiž pro narcistické partnery velice přitažlivá.

Řadu narcistů navíc vůbec není lehké z větší vzdálenosti odhalit. Snaží se vyvolávat ten nejlepší dojem, někteří jsou charismatičtí, dobře vypadají, umí mluvit, a když se snaží, dokáží se projevovat i empaticky. Svou oběť snadno lapí. A když se pak v hezkém obrázku začnou objevovat trhliny, uplatní narcisté svou schopnost házet vinu na druhé, zatímco dítě narcistického rodiče je naučené hledat chybu v sobě. Zámek a klíč.

Pokud už se dospělé dítě narcistického rodiče v takovém partnerském vztahu ocitne, má přeci jen větší šanci, než když bylo dítětem, rozklíčovat, co se děje. Někdy pomohou blízcí lidé, přátelé, kteří vás upozorní, že jak se k vám váš muž / vaše žena chová, není v pořádku. Jindy pomůže článek na dané téma a vůbec skvělé je, když se dotyčná osoba dostane k psychologovi. Často přitom přijde kvůli jiné záležitosti (deprese, pocity selhání, nevěra partnera atd.) a v hovoru začne krystalizovat v jakém vztahu dotyčný žije a jakou výchovou prošel.

Terapie spočívá v navazování zdravého vztahu k sobě samému i k blízkým lidem spolu s emočním odpoutáváním od narcistické osoby. A také v posilování vlastní osobnosti, sebevědomí a sebeúcty i nácviku dovedností budování a udržování vlastních hranic. Je to běh na dlouhou trať, ale má výsledky.

I pokud si dítě narcistického rodiče najde milujícího partnera,  není ještě vyhráno. Dětství v přítomnosti narcisty je naučilo necitlivosti k vlastním potřebám. Jejich partneři pak na to narážejí prakticky neustále. 

— „Zjistit, co moje žena chce, je nadlidský úkol. To je pořád samé: ,Jak myslíš ty. / Já nevím. / Budu spokojená, jak to rozhodneš.‘ Jenže pak vidím, že spokojená není. Například když jsme malovali ložnici, dohodli jsme se, že čistě bílou ne. Ale dostat z ní, jakou by si přála, se mi nepodařilo. Nakonec jsem vybral světle modrou, na kterou mi třikrát odpověděla, že je hezká. Ale pak pořád vzdychala, a nakonec jsem z ní dostal, že se s tou barvou necítí dobře. A že to je její chyba, není to tou barvou. Ale mně přece nejde o nějakou barvu, já chci, aby se cítila dobře!“

Narcistický rodič vycvičil své dítě, aby bylo velmi citlivé k jeho náladám a potřebám, naopak své potřeby a přání bylo vedeno potlačovat. Někdy to dovedou k takové dokonalosti, že si jich dokonce samo není vědomé. Když manželka citovaného muže odpovídá, že jí modrá nevadí, možná si v tu chvíli skutečně sama neuvědomuje, že si tuto barvu nepřeje. Takové nastavení samozřejmě komplikuje život i vztahy. Lze ho měnit, ale je to běh na dlouhou trať. Pomáhá se dotyčného (sám/a sebe) ptát: co se mu líbí, co by chtěl. A to často, i u maličkostí, jen tak.

Vlastní rodičovství

Rodičovství dětí narcistických rodičů je samo o sobě velké téma. Pro řadu z nich je těžké se k němu vůbec odhodlat, někteří volí dobrovolnou bezdětnost.

— „Bojím se, abych nebyla jako moje máma.“

— „Nechtěl bych svým dětem dělat to, co mi dělal táta.“

Možná se divíte: až tak? Bohužel ano: u některých až tak. Jde o to, že zážitky z vlastního dětství jsou naší největší a nejzásadnější rodičovskou zkušeností a věřit si, že to zvládnu, i když mám zážitky, které bych nikomu nepřál/a, chce určité sebevědomí. A právě sebevědomí mají děti narcistických rodičů obecně velmi pošlapané. Celé dětství poslouchaly, jak jsou rodiče úžasní, zatímco ony jsou neschopné, nešikovné, nechápavé… Tyto věty a náznaky se velmi hluboce vryly do jejich osobnosti. Věřit si, že budou v čemkoli lepší, je pro ně těžké.

Sebedůvěru podkopává i opakovaná kritika toho, jak „hrozní“ byli už jako malí:

— „Když jsi byl malý, vůbec jsem se nevyspala. Za první rok jsem nespala jedinou noc!“

— „Byl jsi to nejnáročnější dítě, které kdy na světě bylo.“

— „Pořád jsi brečela, myslela jsem, že umřu.“

— „Přeju ti takové dítě, jako jsi byla ty! Jen ať ti to všechno pěkně vrátí!“

— „Styděli jsme se tě kamkoli brát.“

Dítě si pochopitelně nepamatuje, jak jako miminko spalo či plakalo, jak jako batole zlobilo. Nezbývá mu než věřit tomu, co rodiče povídají, a pochopitelně se obává, že jeho dítě by bylo stejně náročné.

Povzbudivé je, že pokud děti narcistických rodičů přesto přivedou na svět vlastní potomky, bývají mile překvapené. A bývají též velmi dobrými rodiči. Svým dětem poskytují bezpečnou náruč a později bezpečný přístav. S láskou o ně pečují, podporují je. I proto mám velkou potřebu o tématu hovořit a děti narcistických rodičů podpořit, aby se rodičovství nebáli.

Často slýcháme, že člověk nemůže dát, co sám nedostal, a děti narcistů se obávají být rodiči přesně v duchu této věty. Ta věta však není obecně pravdivá. Může to být také tím, že z určitého pohledu dítě narcistického rodiče lásku a péči zažilo. Možná od druhého rodiče, prarodiče či jiného blízkého člověka, anebo – v určitých chvílích – přímo od narcistického rodiče. Narcisté totiž, když chtějí, pečovat většinou umí, někdy přímo příkladně. Dělají to ovšem zpravidla toliko před publikem nebo tehdy, když mají výjimečně dobrou náladu. Poté však, často bez jakékoli příčiny, následuje ledová sprcha: tichá domácnost, ponižování, výčitky…

Mezi epizodami ledových sprch se tedy dítě narcistického rodiče zpravidla ohřálo. To ostatně bylo i v narcistním zájmu jeho pečovatele: kdyby ledový chlad trval příliš dlouho, hrozilo by, že se dítě citově odpoutá a moc nad ním bude ztracena. Děti narcistických rodičů tak velmi dobře vědí, po čem toužily, oč přicházely a co tedy chtějí svým dětem dát.

Rizikem jejich rodičovského stylu může být někdy naopak to, že chtějí dělat všechno jinak, než jejich vlastní rodiče. Protože máma „pořád ječela“, oni na dítě nikdy nezvýší hlas. Z tátova hněvu měli hrůzu, a tak se na dítě nikdy ani nezamračí. Jenže to také není dobré: to, zda je něco žádoucí, či nežádoucí, dobré, nebo špatné, sdělujeme malému dítěti především svými emocemi: výrazem tváře, tónem hlasu, případně i fyzicky (pohlazení versus fyzické zabránění činnosti). Pokud říkáme: „Ne, to nemůžeš“ milým hlasem, a přitom se usmíváme, je to tzv. dvojná vazba, zpráva, jež si vnitřně protiřečí. Dítě je z toho zmatené a často v touze získat jednoznačné sdělení v dané činnosti pokračuje.

Kritika, výčitky a žádný respekt

Určité a někdy značné úskalí představují pro novopečené rodiče — jak jinak — jejich narcističtí rodiče. Obzvláště pro ženy narcistky bývá oblíbenou kratochvílí v mateřství dosud nejistou dceru rozhodit. Pod pláštíkem udělování zkušených rad matka kritizuje a vyčítá. Rady se přitom mohou vzápětí změnit v doporučení  zcela opačná — a to bez jakékoli změny okolností.

Dalším faktorem je míra patologie u prarodiče: je rozdíl, zda jde o osobu s těžkou poruchou osobnosti, či člověka s toliko narcistickými rysy osobnosti. Pokud patologie není příliš rozvinutá, daří se při vhodné motivaci prarodiče a vhodném přístupu k němu některé věci přece jen vysvětlit, nahlédnout a dohodnout. Tam, kde není možné doufat v náhled a dohodu, je na místě zvážit plusy a mínusy kontaktu prarodiče s vnoučetem a další okolnosti.

Pokud ke kontaktu dochází za přítomnosti rodičů či je kontakt zřídkavý, většinou není třeba se poškození dítěte bát; dítě má ve svých rodičích dostatečnou kotvu a zastání. Prarodič sice může dítě zranit, k trvalé vážnější traumatizaci však nedochází. Mé klientky a klienti občas až žasnou, jak si to jejich děti v sobě srovnají a co si k prarodiči dovolí. To by si oni nikdy nedovolili!

— „Když si moji rodiče poprvé vzali na víkend obě děti, matka určila, že budou mít v jejich 2+kk „dívčí pokoj“ a „klučičí pokoj“. Myslím, že šlo o to, že v dceři se vidí, tu chce mít u sebe, kdežto syna moc nemusí, tak ho chtěla šoupnout k tátovi a do kuchyně. Dcera však s naprostou jistotou prohlásila, že bude spát tam, co brácha. A bylo vymalováno. Žasla jsem, jak je ve svých šesti letech silná a rozhodná a jak je to vlastně jednoduché.“

— „Můj táta preferuje staršího syna. Dokud byl mladší malej, tak mi to tak nevadilo, ale teď je mu tři a půl a už je to fakt blbý. Už si všímá, že děda přiveze dárek Mikulášovi, a jemu ne, že chce vzít ven jenom Mikuláše a jeho ne… No a tuhle když děda přišel, Štěpánek si dál hrál a já mu říkala, aby šel taky přivítat dědu. A on, aniž by vzhlédl od lega, prohlásil: ,To ale není můj děda. To je Mikyho děda. Můj děda je děda Jindra.‘“

— „Když táta začne se svými proslovy a lamentacemi, náš čtyřletý syn na něj klidně zakřičí: ,Dědo mlč, to se nedá poslouchat!‘ A tuhle se ho dokonce snažil vytlačit z místnosti. Vlastně se vyjádřil za nás za všechny.“

Zlaté vnouče

U oblíbených vnoučat je rizikem spíše rozmazlenost a pocity nadřazenosti, které u něj prarodič vyvolává. Riziko je tím větší, čím je kontakt vnoučete s prarodičem intenzivnější a čím je patologie prarodiče hlubší. Většinou ale jde jen o přechodné období, které vnouče překoná. Často samo nahlédne poté, co patologie prarodiče prolomí hezkou fasádu i před ním či dokonce vůči němu.

— „Matka se v naší Doře úplně viděla a hrozně ji rozmazlovala. Takže měla Dorka období, kdy si myslela, že babička je úžasná a my jsme zlí. Změnilo to až pár incidentů, kdy Dora trochu nahlédla, že babička není tak úžasná a nedá se jí věřit. Jeden z nich se odehrál na chalupě, Doře mohlo být tak šest nebo sedm. Babička jí tam dala přes můj zákaz před spaním sladké pití — džus do lahvičky. Dora věděla, že to nesmí, že má mít čistou vodu. Džus vypila, ale pak mi to šla říct. Když jsem se pak zlobila, matka prohlásila, že to není pravda, že Dora lže. To Doře úplně vehnalo slzy do očí. Jasně, že nelhala, ten džus byl z lahvičky i cítit.“

Velkým rizikem je též snižování autority rodiče a matení vnoučete, například vyvoláváním pochybností o rodičích. Často jde o náznaky ponechané fantazii dítěte. V případě odhalení se pak prarodič diví, co je to za cirkus, vždyť přece „nic neřekl“.

— „Nikomu to neříkej, ale tvůj táta není hodný člověk.“

— „Tvoje máma udělala něco moc ošklivého.“ — „A co, babi?“ — „To ti nemůžu říct, to bych ti moc zamotala hlavičku.“

K pomlouvání rodičů se naštěstí neuchylují všichni osobnostně problematičtí prarodiče, jen ti se skutečně těžkou narcistickou poruchou. Dětem ovšem takové zatížení velice škodí, zručně manipulující prarodič dokáže vnoučeti nasadit brouka do hlavy na hodně dlouho. Pokud se tedy dozvíte, že vás váš rodič před dítětem pomlouvá, důkladně zvažte, zda v kontaktech dětí a prarodičů pokračovat.

Své děti posilujte. Měly by vědět, že cokoli, včetně tajemství, mohou odmítnout. A také by měly mít zkušenost, že vám mohou říci skutečně vše — což jim můžete výslovně říci, nicméně více než slova záleží na tom, jak reagujete, když vám dítě něco citlivého sdělí. Vám samotným pomůže důvěra ve zdravý rozum dítěte. V bližších vztazích se narcista většinou nedovede ovládat trvale. Dítě, které má podporu rodičů, faleš dříve či později prohlédne.

Důležitost náhledu

Pokud je váš rodič osobnostně patologický, a obzvláště, je-li narcista, je pro vás i vaše děti velice důležité, abyste to nahlédli. Abyste pochopili, že vztahy, kterým vás učil, nejsou v pořádku. Pokud jste stále v područí, nemůže své dítě ochránit.

Vzpomínám na jednu klientku, které se povedlo vymanit až s druhým dítětem. První své mámě půjčovala jako hračku a vzpomíná, jak sama sobě vyčítala, že se syn jako miminko nechová tak, jak si matka přeje, třeba že spí, když si s ním matka chce hrát. Spící miminko se snažila vzbudit, a když se to nedařilo, matce se za to omlouvala. Později, když byl syn batole, nutila ho například, že babičce přece musí dát vždycky pusu, když ji babička chce. A že se mu nechce? Tak to musí překonat, protože co by si babička pomyslela!? Uspokojování potřeb její narcistické matky pro ni bylo stále na prvním místě, až pak bylo její dítě, další lidé, a nakonec ona sama.

Dalším rizikem je, že pokud patologii svých rodičů nenahlížíte, nemusí ji nahlédnout ani dítě, a pokud jde o oblíbené vnouče, může si při častějším kontaktu s prarodičem osvojit pocit nadřazenosti i další narcistické rysy. Vaší rolí na světě bude v jeho očích pouze péče a uspokojování jeho potřeb. Stejně, jako vás v první polovině vašeho života zneužíval váš rodič, v druhé polovině to bude vaše dítě.

Poznámka autorky: Citované pasáže pochází z reálných příběhů z mé praxe, jména jsou však změněna.