Četnější sebepoškozování a tlak na výkon. Děti vnímáme jako málo odolné. Nejsou školy moc tvrdé?

Jsem psycholožka se soukromou praxí a k tomu mám sedm let práce na pozici školní psycholožky, což znamená několik let spolupráce se školami, učiteli, dětmi, teens a rodiči po celé republice. Často si připadám jako most, který zprostředkovává porozumění mezi dvěma stranami. A snažím se i sama porozumět, což se mi daří. Stále ale vyvstávají situace, kdy mi zůstává rozum stát. V tomto článku vycházím ze své praxe a zcela jistě nebudu hledat viníka a psát o tom, kdo za něco může. To nedělám. Chtěla bych ale ukázat, jak to lze dělat – hledat odpovědi na otázky, „jak jinak“. A ano, vnímám, že na straně rodičů i škol se toho může udělat mnoho tak, aby děti a dospívající zvládli školní procesy bez dramat a úplně normálně se učili a žili.

Představte si, že máte dospívajícího potomka – přibližně patnáct let, první ročník střední školy. Nebo dvanáctileté dítě v šesté třídě. To je celkem jedno. A najednou vám říká, že nic neumí, že nemůže jít do školy, protože se bojí. Zjistíte, že se řeže. Říká vám, že ten tlak nezvládá. Má úzkosti. Že je moc písemek. Stále je někdo zkouší. Nechce jít před tabuli a zesměšnit se před celou třídou. Učí se celou noc a druhý den dostane čtyřku. Při zkoušení z francouzštiny má první okno a na záchodě první panickou ataku, kdy jen sedí na zemi a nemůže dýchat.

Vy jako rodič o něčem z toho víte, o něčem ale vůbec ne. Dítě vás prosí, aby nemuselo do školy. Co uděláte? Co je ten „správný rodičovský přístup“? Ustoupíte mu a omluvíte jej? Nebo ho do školy pošlete, protože „prostě musí zvládat překážky“? A co pak – až pro něj dojede záchranka? Nebo se rozklepe tak, že mu kamarádi musejí pomáhat skládat věci do aktovky? A stejně pro něj musíte jet, protože to ve škole nezvládl či nezvládla. Ustoupit? Trvat si na svém? Je to slabé dítě? Je to velký tlak školy?

V naší zemi je mnoho špatných škol. A mnoho špatných učitelek a učitelů. Je mi to samotné líto, že to píši. Stále a stále se setkávám s učitelkami a učiteli, kteří na své žáky řvou, nadávají jim, vytvářejí velký a zbytečný tlak, pomlouvají rodiče i děti, ponižují, zesměšňují, shazují. Stále fungují školy, které se primárně orientují pouze na výkon a známky a všudypřítomné srovnávání.

Mnoho starších dětí bývá ve škole občas i od sedmi do pěti. Nosí si plné tašky a domů horu domácích úkolů a příprav na zkoušení. Vy, kdo kritizujete „slabé děti a slabé rodiče“, zkuste si spočítat čas, který děti tráví ve školách a přípravou na výuku. Když k tomu ještě během střední třeba chodí na brigádu, jejich život se tak velmi disciplinovaně točí v kolečku práce–škola. Na soukromý život a koníčky mnoho z nich nemá žádný čas. Zvládali bychom my, dospělí, život mnohem lépe, kdybychom každý den, rok co rok, museli předvádět nějaké své výkony před často nepřátelskou skupinou, učili se něco, u čeho postrádáme smysl, a čelili výsměchu?

A to nemluvím o akci „přijímací zkoušky“. Kdy po uplynutí měsíců dítě i rodič zjistí, kolik času a často i peněz dal do učení se něčeho, co opravdu v reálném životě nemá vůbec žádný význam. Respektive – má jen ten jediný: zvládnutí přijímacích zkoušek, které v drtivé většině bohužel nemusejí dopadnout úspěšně.

Výchova se proměňuje. Mnoho rodičů chce být v respektu a partnery. Někteří si to pletou s tím, že oni respektují své děti, sami nejsou respektováni, nedávají hranice, stále jen chválí a brání každé negativní emoci a selhání. Přílišná ochrana. Mnoho dobrých záměrů, ale nástroje, které k nim nevedou a vedou někam úplně jinam.

Skvělým příkladem je třeba „zodpovědnost“. Znám rodiče, co si hlídají, aby náhodou svým dětem něco nenařídili, protože z jejich pohledu „něco nařídit znamená nerespektovat“. A tak nechávají děti rozhodnout i o tom, kam půjdou do první třídy. Jakou si vyberou školku. Ne, k tomu opravdu děti ještě kompetence nemají. A toto rozhodování a přebírání zodpovědnosti za něco, čemu ještě nerozumějí a rozumět nemohou, ve svém důsledku vyvolávají u dětí velikou nejistotu, tlak a oslabují je. Za co je zodpovědný rodič a za co dítě?

Ano, někteří rodiče s dobrým záměrem vychovávají tak, že děti oslabují. Týká se to zejména „chválení“ jako cesty k sebevědomí dítěte. Ráda pracuji s tématy růstového a fixního nastavení mysli, konceptu americké psycholožky Carol Dweck. Když se soustředíme na chválení dětí ve stylu „dávám ti nálepku“ a říkám ti, že „jsi chytrá, hodný, geniální, nadaná“, tak v důsledku pro děti a teens tvoříme sdělení, která brání odvaze být nedokonalý. Protože každá výzva a každý neúspěch znamenají, že se dítě bojí, že o nálepku přichází. Že přichází o to, jaký je a co jej definuje.

Neustálé hodnocení, srovnávání na sítích. Mít odvahu být nedokonalý, umět selhávat, za dozoru všech ostatních, při srovnávání se se všemi, kteří vše umějí a jsou dokonalí. „Ne, nebudu se učit na skateboardu. Ono by mi to nešlo.“ „Ne, nedělá mi to dobře, když něco neumím, ke všemu by mě někdo mohl vidět nebo natočit.“

Tím nechci říct, že bychom doma měli vytvářet nějaké toxické prostředí, abychom děti připravili na toxické prostředí škol. Jsou jiné, dobré cesty.

V rámci reflexe celého procesu přijímacích zkoušek se setkávám s tím, že mi děti říkají, že se asi v rámci příprav dostatečně nesnažily. Netrávily u toho dost hodin. Že asi neměly být na počítači, kecat s kamarádem, tancovat či hrát fotbal. A to je pro mne velmi těžké uvědomění. Toho, že nikdy to není dost. Protože to nemá horní hranici. Může to být ještě lepší a ještě víc. Bez limitu. Kdo by z té bezhraničnosti nepropadl úzkosti, že?

Ať jako učitelé, či jako rodiče, všichni můžeme dělat něco pro to, aby děti byly silnější, odolnější a školy kvalitnější a zdravější. Napadá mě třeba práce s vnitřní motivací, s chybou, růstové nastavení mysli, zpětná vazba bez hodnocení osoby a bez nálepek, podpora.

Carol Dweck ve své knize Nastavení mysli píše o tom, že skvělí rodiče, učitelé a trenéři věří v rozvoj intelektu, talent a proces učení je fascinují, mají vysoké nároky a ukazují, jak jich dostát, vytvářejí atmosféru podpory, dávají kritickou zpětnou vazbu zaměřenou na proces a oceňují strategie a snahu. Pro mě je to v rámci škol i rodin také o vytváření prostředí, ve kterém dítě může selhávat. A pokud děti chodí do školy, kde jim není dobře, a my je musíme posílit, doporučuji rodičům strategii „kašli na hodnocení zvnějšku“ – stát se rezistentním, odolným vůči hodnocení, chvále i kritice.

Jedním z mých oblíbených nástrojů a zároveň ukázkou změny je práce s chybou. Není to tak dávno, kdy chyby byly nepřijatelné. A říkalo se, že se nesmějí dělat. Děti se bály udělat chybu. Následně se to proměnilo a spousta dětí teď říká: „Udělalo jsem chybu, no a co. Pohoda.“ Bohužel, tím to končí.

Jak to dostat do rovnováhy? Naučit děti i sebe s chybou pracovat. Takže ano, chyba je v pořádku a patří k učení. Takže se nemusíme týrat a sebeponižovat. Ani nemusíme hledat a plakat, že my za to nemůžeme, že to oni. Nemusíme ponižovat a zesměšňovat druhé. Znormalizujme chybu, patří k učení. A jakmile ji zbavíme emoční zátěže, pracujme s ní: Proč se stala? Nerozumím zadání? Neznám pravidla? Byla jsem moc rychlá? Potřebuji si to znovu přečíst? Desítky otázek, které nás posunují dál. Chyby jako cesta k mistrovství za předpokladu, že se jim budeme věnovat.

Často mi připadá, že jedna ze základních linek, která se pod tím vším táhne, je umění selhávat. Ano, chceme, aby naše děti byly úspěšné a vyhrávaly. Když je naučíme selhávat, nebudou se bát nových výzev, nebudou zastrašeny strachem a budou mít mnohem větší šanci vyhrát. Učme děti selhávat. To znamená, že ve školách i doma vytvoříme prostředí, kde se selhávat může. A podíváme se společně na to, jak k selhání došlo. A jak příště jinak. Přes průšvihy ke hvězdám.

Tak jak to vidíte, slabé děti, nebo tvrdé školy?