Ve světě dostává ceny, v Polsku ho vláda nenávidí. Proč jít na film Hranice, který vidět nechcete

Nový film polské režisérky Hranice budí emoce, a to i u těch, kteří ho ještě ani neviděli. Snímek získal ocenění v Benátkách, ještě před polskou premiérou ale přišly osobní útoky na autorku především od vládních konzervativců a jejich příznivců. Situaci řešil soud, Holland si kvůli výhrůžkám násilím musela najmout ochranku. Do českých kin film vstoupí 19. října, jeho předpremiéra byla k vidění na Finále Plzeň. Proč byste si ho neměli nechat ujít?

Nový film Agnieszky Holland má v českých kinech premiéru 19. 10. 2023Foto: Se svolením Bioscop

Jsou snímky, u kterých víte, že byste je měli vidět. Obyčejně se tahle kategorie vztahuje na nejrůznější klasiky nebo novinky, které nějakým způsobem boří normy, hranice žánrů či postupy. A pak jsou tu snímky, které vyprávějí příběhy, před nimiž máme tendenci zavírat oči. Protože třeba ukazují, že naše hodnoty, které pokládáme za samozřejmé, jsou křehčí, než se zdá. A že existují situace, jen kousek od našich pohodových životů, kde nic z toho, co bereme za samozřejmé, vůbec nemusí platit. A právě to je případ nového filmu polské režisérky Agnieszky Holland Hranice (Zielona granica).

Autorka se tentokrát vydala na polsko-běloruské hranice, aby přiblížila nelidské zacházení s utečenci a beznaděj humanitární krize, která tam trvá přibližně od roku 2021. Snímek získal zvláštní cenu na benátském filmovém festivalu, v listopadu za něj Holland převezme cenu Fuoricampo festivalu Tertio Millenio pro snímky, které hýbou svědomím. V Polsku ale režisérka musela ještě před premiérou čelit osobním útokům zástupců polských vládnoucích konzervativních stran a jejich příznivců. Někteří se nerozpakovali filmařku obvinit z propagandy ještě před tím, než film viděli.

Foto: Propast mezi generacemi se prohlubuje. Ilustrace: Shutterstock

Rozdělené Polsko. Vláda PiS svou rétorikou vytváří generační propast a doplácejí na to polské ženy

Polsko

Ministr spravedlnosti a generální prokurátor Zbigniew Ziobro přirovnal film režisérky k nacistické propagandě: „Ve třetí říši Němci produkovali propagandistické filmy ukazující Poláky jako zločince a vrahy. Dnes na to mají Agnieszku Holland,“ uvedl na sociální síti X. Další politici film označili za zakázku Němců, hanbu Polska nebo kampaň pro zavedení evropského modelu přerozdělování uprchlíků. Polský prezident Andrzej Duda vyjádřil pochopení pro ty, kteří při hodnocení filmu použili heslo „v kině sedí jen svině“ z dob nacistické okupace, kdy se v polských biografech promítaly nacistické propagandistické filmy.

Agnieszka Holland se kvůli hrozbám násilím musela premiér i dalších veřejných aktivit účastnit v doprovodu ochranky. Před pár dny vydal soud ve Varšavě předběžné opatření, které zakazuje ministru spravedlnosti vyjadřovat se na adresu filmařky. Film nicméně možná i díky této nečekané a štvavé „kampani“ zaznamenává nebývalé úspěchy, které se projevují nejen velkým zájmem provozovatelů kin jej uvádět. Během prvního víkendu přilákal na 137 000 lidí z řad polského diváctva, což je premiérový rekord letošního roku, po deseti dnech to bylo již 425 000 lidí.

Sama Holland naprosto odmítá, že by film byl protipolský, podle ní naopak národní hrdinství oslavuje. To, že jsou mezi polskými pohraničníky postavy s až sadistickými sklony, nemá podle autorky co dělat s jejich státní příslušností. Má jít o ilustraci lidí, kteří „dělají zlo“. Vyzdvihuje naopak polské aktivisty, kteří mají ve filmu ukázat protipól toho nejnižšího, tedy lidskost, snahu pomoci: „Hrdiny příběhu jsou nejen uprchlíci, ale hlavně aktivisté – ti krásní Poláci –, kteří pomáhají jiným, i když je to odsuzované a kriminalizované. Ve státě, který se hlásí ke křesťanství, jsou oni těmi hrdiny. Jsou to Spravedliví dnešní doby,“ citoval Holland iRozhlas.

Film, který musíte vidět (i když nechcete)

Česká předpremiéra se konala jen den po té polské a patřila k očekávaným vrcholům filmového festivalu Finále Plzeň. Film vypráví příběh syrské rodiny, která prchá z válkou zubožené země, afgánské ženy, která utíká před Talibánem, nechybí ani pohled polského pohraničního vojáka nebo mladých angažovaných aktivistů. Příběhy se nakonec spojí prostřednictvím postavy psycholožky, která se s tím, o čem obyčejně čteme jen v novinách, setká tváří v tvář, což naprosto otřese jejím světem a hodnotami.

Před nadcházejícími volbami v Polsku tak Holland nepřikrašluje realitu a ukazuje, jak snadno se mašinerie byrokracie a politických intrik dokáže zvrhnout v dehumanizaci, kdy polské ozbrojené jednotky na hranicích prostě a jednoduše plní úkol, který uprchlíky zbavuje lidskosti a vyobrazuje je jen jako „lidské náboje“ Lukašenkova režimu. Ten využívá uprchlické krize k eskalaci nátlaku na Evropskou unii právě skrze dění na polsko-běloruské hranici, kam svévolně zve uprchlictvo pod záminkou snadné migrace. Celé rodiny, včetně dětí, seniorů nebo těhotných, se tak stávají rukojmími nejen jeho diktátorského režimu, ale i našich západních, demokratických hodnot, které jako by v pásmu hustých lesů a bažin mezi dvěma civilizacemi neexistovaly.

Diváctvo se stává svědky scén, které vidět nechce, ale musí. Scény dávají brutálně reálný obrys „nudným“ zpravodajským zkazkám, které vídáme v novinách nebo když scrollujeme Instagramem. Tenhle rutinně každodenní obsah zpráv se ostatně objevuje i ve filmu – noviny s palcovými titulky, rozhlasové zpravodajství a jejich jazyk, který je plný nicneříkajících frází a často i politické manipulace. Banalita zla, jak ji popsala filozofka Hannah Arendt, je zde hmatatelná. Od relativizace a zpochybnění lidí jako živých lidských bytostí s jejich právy a potřebami po drobné i větší akty brutality, které tuhle dehumanizaci zákonitě provázejí. Mechanismy zla jsou totiž pořád stejné, a pokud jsme se z nich nepoučili, musíme jim přihlížet, aby nám to došlo. 

Holland natočila film, který jde černobílou kamerou naproti nadčasovosti sdělení, ale zároveň neztrácí nic na aktuálnosti. Hranice se těžko hodnotí formálními parametry – je totiž nakonec vcelku jedno, jak je snímán nebo nazvučen. Jde o film, který prostě musíte vidět. A dobře vám neudělá. A to je dobře.

Aktuální číslo

  • o tom, jak rodí ženy, rozhodují muži
  • BDSM coming out
  • Malý, tlustý, plešatý? Body shaming se týká i mužů. Promluvili Čestmír Strakatý, Šimon Holý, René Levínský a Jordan Haj
  • Budoucnost je rostlinná
Popup se zavře za 8s