Jak (ne)mít sex: Upřímný snímek ukazuje, proč je stále důležité mluvit o konsentu

Molly Manning Walker rozvíjí téma ne zcela konsenzuálního pohlavního styku, kterého se dotkla již ve svém krátkometrážním snímku Good Thanks, You? z roku 2020. V něm nevidíme samotný incident, ale teprve hrdinčinu následnou snahu o zpracování a pojmenování traumatu. Různé autority a nakonec i její přítel po ní chtějí, aby jim řekla, k čemu došlo. Zas a znovu se musí vracet k ponižující zkušenosti a vytahovat na světlo podrobnosti, které by nejraději utopila hluboko ve své paměti. Režisérka na ploše třinácti minut sugestivně zviditelňuje absurditu celého procesu, kdy nepříjemnému výslechu a zpochybňování opakovaně čelí nikoliv pachatel, ale přeživší – jako kdyby ona představovala problém.

V Jak mít sex zkušená kameramanka, nyní i režisérka opět zblízka zkoumá pocity člověka, jehož duševní a tělesná integrita byly narušeny. Má ovšem víc času na vykreslení postav a kontextu.

Dívky brzy potkávají partu kluků, kteří jsou o pár let starší a zkušenější. Nebo tak alespoň navenek působí. Tara se ale do sbližování nehrne. Naopak, roste její diskomfort z prostředí tak přehlceného sexem, až se z něj vytrácí erotika a něha. Během divoké večerní zábavy, kdy na pódiu probíhá soutěž v tom, komu se dřív postaví, ji kamera vyjímá z okolního prostoru a posiluje dojem, že do něj ani nepatří. Přestože je ze všech stran obklopena svíjejícími se a pokřikujícími těl, působí odcizeně a osaměle. Z místa proto odchází. Když míří na pláž, přidává se k ní jeden z kluků. Po několika neobratných pokusech o fyzický kontakt mu Tara, zbavena možnosti úniku, dává svolení k penetraci: opatrné, nepříliš přesvědčivé „ano“.

Film zobrazuje sexuální nátlak bez senzacechtivosti a hyperbolizace, jako událost, na které je děsivá právě samozřejmost, s jakou se odehraje. Tím ovšem bez didaktismu osvětluje, proč je tak nesmyslná vžitá představa znásilnění jako souboje plného křiku, úderů a škrábanců. Zbývající hodina filmu sleduje dopady noční události na hrdinčinu psychiku i na vztahy s kamarádkami. Po chaosu předchozího večera přichází kocovina a bolestivé střízlivění. Svět se pro Taru změnil. Jako kdyby byla náhle vytržena z mládí a vržena do dospělosti. Ulice přímořského letoviska připomínají po rozednění postapokalyptický horor. Žádní lidé, jen hromada odpadků. Ten největší, emocionální nepořádek ale vidět nelze. A není lehké jej ani vyjádřit slovy. Počáteční škádlení střídá tísnivé mlčení.

Ani ostatní postavy nejsou stereotypní. Jejich reakce se věrohodně vyvíjejí a proměňují. Stejně tak tón vyprávění, které je veselé, vtipné a zároveň znepokojivé a drásavě smutné. Molly Manning Walker nenatočila film založený na jedné tezi a emoci, ale všímavou sociologickou studii sexuality dospívajících. Ukazuje, že jak muži, tak ženy jsou oběťmi společenských očekávání a nároků, které ne vždy dokážou naplnit. A neuvědomují si, že jedna krajně nepříjemná zkušenost může někoho poznamenat na celý život. Přestože film končí vnějškovým stvrzením přátelství, pochybnosti přetrvávají. Zatímco kamarádky cestou na letiště poklimbávají, neméně vyčerpaná Tara v autě usnout nedokáže a při přemítání o dění posledních dní se jí v koutku oka zaleskne slza, tiché vyjádření všeho, co zůstalo nevyřčeno.