Nevěra v digitální době: Série Rozhovory s přáteli je úzkostlivá studie mileniálských vztahů
Televizní adaptace Rozhovorů s přáteli od irské bestsellerové spisovatelky Sally Rooney zachycuje úzkostlivost a bezohlednost mládí. Milostný trojúhelník ukazuje lásku v dnešní době především jako bolestnou a komplikovanou. Navzdory názvu je právě otevřená komunikace a strach z blízkosti největším problémem všech ústředních postav. Seriál je nově ke zhlédnutí na HBO Max.
Sally Rooney je od vydání svého debutového románu Rozhovory s přáteli absolutním literárním fenoménem současnosti. Všechny tři její knihy se staly celosvětovými bestsellery a jsou zároveň uznávány kritikou. Byla dokonce nazvána „první velkou spisovatelkou mileniálů“. Jejím ústředním tématem jsou současné podoby lásky a partnerských vztahů. Ale do romantických příběhů vkládá také aktuální ožehavější témata, jako jsou třídní rozdíly, duševní nemoci, odcizenost technologií, nenaplněné ambice nebo třeba závislosti. Komplikovanější otázky dnešního světa se do jejích příběhů dostávají spíše jako okolnosti, ve kterých se její hrdinové ocitají, než jako ústřední problémy. Nicméně pro Rooney je nemožné o jejich romanci psát, aniž by je vzala v potaz.
„Když žijete v dobách enormních historických krizí, které vás dennodenně trápí, jak si sama sobě obhájíte, že práce, kterou jste se rozhodla ve svém životě dělat, spočívá v tom, vymýšlet si fiktivní lidi, kteří mezi sebou mají fiktivní aféry?“ ptala se Rooney sama sebe v loňském rozhovoru pro deník New York Times. A právě v řešení této otázky jsou nakonec její knihy unikátní. Na první pohled eskapistické romány o osudové lásce jsou lámané realitou, ve které nejde milovat bez toho, abychom v průběhu vztahu narazili na sociální problém jednoho z partnerů nebo například časovou vytíženost kvůli kariéře. Lásku už v současném pojetí nelze vnímat mimo kontext práce a společenského statusu.
Druhý seriál podle první knihy
Rozhovory s přáteli jsou autorčin debutový román. Jeho aktuální televizní adaptace ale paradoxně přichází až dva roky po minisérii Normální lidi, která vycházela z její stejnojmenné druhé knihy. Normální lidi byli zároveň obrovský divácký hit, který v roce 2020 jenom na platformě iPlayer sledovalo 62 milionů lidí. Příběh o komplikovaném a roky se táhnoucím vztahu plachého Cornella a cílevědomé Marianne během lockdownu tolik zarezonoval možná právě pro explicitní sexuální scény a věrohodné zachycení intimity mezi dvěma milujícími lidmi. V dobách, kdy spousta lidí byla zavřená už dlouhé měsíce sama doma, byly osudy mladého páru únikem do světa, kde se ještě lidé mohou dotýkat beze strachu z nákazy.
Sledovali jste seriál Normální lidi?
Rozhovory už tak „výhodnou“ pozici nemají. Při jejich sledování se člověk neubrání otázce, jestli vůbec dokážou navázat na minulý úspěch a zachytit současné milostné vztahy stejně věrohodně jako jejich předchůdce. Mají k tomu ale všechny předpoklady. Zůstal stejný tvůrčí tým jako u prvního seriálu v čele s režisérem Lennym Abrahamsonem a scenáristkou Alice Birch. Zároveň se drží stejného televizního formátu dvanácti zhruba půlhodinových epizod a pracují s kamerově decentní, ale přesto výrazně atraktivní estetikou irského Dublinu a univerzitního prostředí Trinity College. V Rozhovorech se navíc načas ocitneme na krásné lokaci chorvatského ostrova, které utváří alespoň na nějakou dobu příjemné slunečné zpestření v jinak melancholicky vypadajícím seriálu. Ne že by tam ale hlavní hrdinové byli zrovna šťastní.
Paradoxem seriálu s názvem Rozhovory s přáteli je to, že v něm téměř nikdo neumí mluvit otevřeně o svých pocitech.
Nemotorné hledání slov a jejich nacházení na mobilu
Příběh vypráví o bisexuální vysokoškolačce Frances (debutující Alison Oliver) a její nejlepší kamarádce a expartnerce Bobbi (Sasha Lane), se kterou vystupuje v místním baru s politicky angažovanou slam poetry. Na jednom z těchto vystoupení je osloví starší, sofistikovaný pár třicátníků tvořený úspěšnou esejistkou Mellisou (skvělá Jemima Kirke) a charismatickým, ale jinak spíše béčkovým hercem Nickem (Joe Alwyn). Ti s nimi postupně tráví víc a víc času. Bobbi se tak trochu zamiluje do Mellisy a Frances započne milostnou aféru s Nickem, která tvoří hlavní děj celého seriálu. Jejich hlavní problém, který v průběhu dvanácti dílů překonávají, je, že ani pro jednoho z nich není jednoduché důvěřovat druhé osobě, obzvlášť když jejich vztah začal jako nevěra. Oba jsou spíše introvertní, úzkostliví lidé, kteří mají tendenci k tomu, nad vším příliš přemýšlet a uzavírat se sami do sebe.
Paradoxem seriálu s názvem Rozhovory s přáteli je to, že v něm téměř nikdo neumí mluvit otevřeně o svých pocitech. Nick s Frances tráví velkou část stopáže na obrazovce mlčením a nejistým hledáním slov. Jejich vztah funguje podobně jako u hrdinů Normálních lidí primárně ve fyzické rovině a nový seriál se rozhodně nebojí ukazovat nám dlouhé sexuální scény, které pomáhají uvěřit v intenzitu jejich jinak verbálně nemotorné romance.
Mnohem více jistoty a sebekontroly než při mluvení nachází dvojice v psané komunikaci skrz SMS, které se tu stejně jako e-maily zcela přirozeně píší, a často se důležité problémy vyřeší právě skrz ně, a nikoli naživo. Seriál tak realisticky ukazuje vztahy v době, kdy často není možné jeden druhého vidět klidně po dobu několika dní. Ať už je to z tak drastického důvodu, jako je ten, že vztah hrdinů je milostná aféra, nebo prostě proto že se kvůli náročné práci nedá najít průsečík společného času v rozvrhu, jako je tomu v případě manželů Nicka a Mellisy.
V knižní předloze Rooney zdůrazňuje závislost hlavní hrdinky na telefonu. Například když si po hádce s kamarádkou Bobbi prochází staré zprávy, které si spolu psaly. Ty ji uklidňují i rozčilují zároveň. Jsme konstantně dostupní na telefonu, ale o to víc jsme nervózní, že nám milovaní lidé byť jen pár desítek minut neodepisují. Ve skutečnosti tak mobilní komunikace jenom zhoršuje Francesin problém se sebejistotou. Každá chvíle na telefonu může vytvořit nový důvod k pochybám o stabilitě jejích vztahů, ať už kvůli čekání na zprávu, nebo pročítáním starých SMS v jiném kontextu. Seriálu se tento problém nedaří tak tematizovat jako původní knize, ale snaží se o to.
Láska jako toužebná bezohlednost
Rozhovory s přáteli se prezentují především jako romance vycházející z reality současných mileniálských vztahů a jejich nových podob. Například pokusy otevřít vztah po nějaké době více lidem, nebýt si takzvaně vzájemně exkluzivní. A pak hlavně určitou nejistotou ohledně toho, jestli s partnerem zůstat, protože možností je všude kolem tolik, stačí jen otevřít seznamovací aplikaci. Dochází tak k jakési komodifikaci vztahů, kdy první rande často připomínají pracovní pohovory. Partnery si pak vybíráme jako předměty v obchodě podle plusů a minusů a jestli splňují vlastnosti, které jsme si do vyhledávání seznamky zadali. Často tak nejde o to, vztahy udržovat, ale moct mezi nimi plynule přecházet, dokud se neobjeví ten ideální (tedy většinou nikdy). Zároveň je dnes také typické, že se vztahy narušují nikdy nekončící prací, kterou si člověk oproti minulosti kvůli internetu bere domů. Vždycky jde přece odpovědět na další e-mail. Vždycky jde poznat někoho dalšího, kdo pro nás možná na kariérní cestě životem bude více vhodný. Více podporující.
Je to těžká pozice určité generační zpovědi, se kterou se v minulosti úspěšněji porvaly například Girls od HBO, které byly uvěřitelné, směšné a často trapné, ale právě proto bolestně připomínaly náš skutečný život. Rozhovorům se to nedaří tolik. Jsou na to příliš vážné a chladné. Láska mezi Frances a Nickem je tu vykreslená jako bezohledná obsese, která klidně zraní všechny lidi kolem. A to přestože nemáme moc důvodů jejich vztahu fandit, protože je málokdy vidíme skutečně lidsky komunikovat. Paradoxně dokud se mezi sebou nezačnou hádat.
Už Roland Barthes napsal ve Fragmentech milostného diskurzu, že ten, který miluje, je ten, který čeká. Rozhovory s přáteli jsou studií romantické obsese a podléhání fantaziím o tom druhém.
Hlavní postavy jsou z většiny nesympatické a do sebe zahleděné. Frances v průběhu seriálu udělá celou řadu těch nejhorších možných rozhodnutí v každé situaci, ve které se ocitne. Opakovaně ubližuje sama sobě a společně s tím všem blízkým s jen malým množstvím sebereflexe. Krom milostných eskapád navíc hrdinové nemají téměř žádné jiné zájmy, a i když například píší knihy, chodí na přednášky nebo hrají v divadle, téměř o tom nemluví. V Rozhovorech s přáteli prostě nikdo nevede žádné zajímavé rozhovory.
Ten, kdo miluje, čeká
Největší síla této minisérie nakonec netkví v otevírání tématu nových forem lásky nebo ve vystižení současných vztahů. Postavy jsou tu příliš specifické a protivné na to, aby mohly zastupovat celou generaci. Ale působivě vystihuje (nejen mladickou) obsesi člověkem, do kterého se zamilujeme. Frances sleduje se zaujetím každé malé gesto, které Nick udělá. Zkoumá každou větu, kterou řekne. A my společně s ní skrz sugestivní kameru, která se právě na takové malé detaily soustředí. Zároveň na něj Frances často čeká.
„Postupně mi čekání začalo připadat méně jako čekání a více jako můj samotný život, jaký skutečně je: pouhé rozptylování sebe samé tím, že dělám různé úkony, abych se zaneprázdnila, zatímco ta věc, na kterou čekám, se dál neděje,“ píše Rooney v knižní předloze. Už Roland Barthes napsal ve Fragmentech milostného diskurzu, že ten, který miluje, je ten, který čeká. Rozhovory s přáteli jsou studií romantické obsese a podléhání fantaziím o tom druhém. Frances se skrz lásku k Nickovi učí chápat samu sebe a svět kolem. A Nick zase skrz ni bojuje se svou krizí středního věku a navracejícími se depresemi. Oba si v průběhu toho ublíží, protože realita na fantazie nehledí. Rozhovory s přáteli nejsou vzor pro zdravý vztah, ale rozhodně je v určitých momentech fascinující tak destruktivní romanci sledovat.
