Heroine do schránkyPředplatit časopis 
Předplatné časopisu

Proč být normální, když jste zvláštní? Seriál „Special“ ukazuje, že hendikep člověka nedefinuje

SeriálŽivot s hendikepem
Jana Patočková
| 15. 6. 2021 | 11 komentářů | 3 238
Proč být normální, když jste zvláštní? Seriál „Special“ ukazuje, že hendikep člověka nedefinuje
Záběr ze seriálu Special. Zdroj: Netflix.com

Prozkoumejte svět gay kluka s postižením. Získá si vás humorem, nadhledem a možná vás i maličko dojme. A taky vás nenápadně naučí, jak k lidem s postižením přistupovat.

Jsou to věci, o kterých se mluví složitě a s vážností, která jim náleží. Jak narovnat systémové nerovnosti, jak zacházet s jinakostí, jak ji normalizovat, a zároveň upozorňovat na všechny strasti, které dlouhodobé opomíjení nebo marginalizace nejrůznějších členů společnosti přináší. Zdlouhavě vysvětlujeme pojmy jako intersekcionalita. No a pak je tu seriál, který během několika patnáctiminutových dílů dokáže s lehkostí, humorem a laskavostí tak hřejivou, že by pan Svěrák mohl závidět, ukázat přesně tohle – tak, aby vás to bavilo a abyste mu rozuměli. Život gay kluka s mozkovou obrnou… Existuje snad něco víc intersekcionálního?

Seriál z pera Ryana O’Connella, který sám ztvárňuje hlavní postavu, je svěží mileniálský sitcom, který vychází z O’Connellovy autobiografické knížky I’m Special: And Other Lies We Tell Ourselves („Jsem výjimečný – a další lži, které si namlouváme“). V příběhu homosexuálního mladíka s mozkovou obrnou se osobní prvky míchají s fikcí v krátkých epizodách, které se s druhou řadou, která je na Netflixu dostupná od letošního května, prodlužují na půlhodinové. Právě druhá řada rozehrává do hloubky naznačené příběhové linky všech postav a dokončuje coming-of-age vyprávění o pozdním dospívání a osamostatňování se hlavní postavy. A spolu s ním i postav vedlejších.

Chodíte nějak divně, pane

Usměvavý mladík si to štráduje typickým kalifornským předměstím, ale po pár vteřinách sebou sekne. Mezitím, co se nemotorně sbírá, na něj kolemjdoucí zaražené děcko křičí, jestli je v pořádku a nechce zavolat záchranku, protože: „chodíte nějak divně, pane“. „Mám mozkovou obrnu, to je postižení, které vzniká následkem špatného okysličení mozku před, během nebo těsně po narození a projevuje se omezenou svalovou koordinací!“ zakřičí na něj Ryan a děcko se rozbrečí. Hned v dalším záběru sledujeme stejného mladíka, jak zase s úsměvem na tváři a sluchátky na uších mašíruje stejnou ulicí, aby… ho srazilo auto.

My děti ze Stanice ZOO

My děti ze stanice Zoo

Nové zfilmování kultovní knihy a neméně slavného snímku vzbuzuje u diváků rozpaky a vřelého přijetí se mu dostalo spíše od kritiků. V něčem se mu ale přece jen daří předat původní předlohu současnému mladému publiku, které by se jinak k filmu z 80. let, natož ke knize, nemuselo dostat. V čem je seriálové zpracování problematické a v čem naopak vyniká?

Seriál My děti ze stanice Zoo romantizuje předlohu, ale nakonec zůstává nepateticky odstrašující

 

Informační nálož, kterou divák v prvních záběrech dostává, je nabitá emocemi, ale spíš než soucit ve vás vyvolá lehký šok a záchvat smíchu. Navíc obrna i autonehoda celý příběh teprve rozehrávají, a to plně v O’Connellově režii – nehraje se tu na soucit a litování, nikdo tu nemoralizuje nad tím, jak je společnost zlá a život smutný, hraje se na humor a empatii. O’Connell edukuje, ale jen mimochodem, netlačí žádnou agendu, ale vypráví pomocí každodenních situací mnohovrstevnatý příběh, který je tak trochu o každém z nás.

Ryan se ve svých čtyřiadvaceti po autonehodě začíná pomalu osamostatňovat a snaží se vyrovnat se svojí diagnózou a také se svojí orientací. Hledá svoje místo ve společnosti, která ho na jednu stranu lituje, na druhou z něj ovšem dělá příklad hrdiny, který inspiruje. (Poučení pro diváka: nedělejme z hendikepovaných hrdiny, chovejme se k nim jako k ostatním.) Ani v jedné poloze se Ryan necítí být sám sebou. Pohybuje se v šedé zóně, kdy jeho postižení není zdánlivě „tak velké“, na druhou stranu nezapadá ani mezi „normální“ lidi, což je hlavní motiv první řady. Ukazuje také oboustranné pouto, které má Ryan se svojí matkou, padesátnicí Karen (výborná Jessica Hecht, kterou si milovníci seriálu Přátelé budou pamatovat jako „Susan“).

Pořádný virál

První řada se soustředí na Ryanův život v novém zaměstnání. Pracuje jako sloupkař mileniálského online magazínu „Eggwoke“, který publikuje hlavně upřímné blogy typu „50 způsobů, jak se nenávidět“ nebo „Co všechno jsem ztratila a zase našla ve svojí vagíně“. Ryan se rozhodne svoji kariéru v Eggwoke začít osobním textem „Srazilo mě auto a bylo to fakt super“, a trochu náhodou nechá všechny žít v omylu, že jeho postižení zavinila právě autonehoda.

Prostředí ambiciózního lifestyleového bloggingu, které známe nejvíc asi v podobě BuzzFeedu, je v seriálu zachyceno s ironií a sarkasmem a pravděpodobně tak, jak to zatím žádný seriál neukázal. „Já v tom žil,“ vypráví v rozhovoru pro Vulture O’Connell. „Tři roky jsem každý den od rána do večera přemýšlel nad tím, jaká bytostně soukromá a osobní věc má šanci stát se pořádným virálem. Bylo to nechutný, strašně nechutný. Tohle už nikdy víc.“

Spešl

Foto: Netflix

Situace nahrává scénám, jako je ta, kde gay s postižením konverzuje s kolegyní tmavé barvy pleti s plus-size postavou o tom, jak je nadřízená nutí vytěžovat svou identitu a své nejistoty, jen aby se z nich vytřískal co nejvirálnější článek. Special si dělá legraci z „woke“ prostředí losangeleských ambiciózních mileniálů, ale tematizuje také stinné stránky, které s sebou aspirační životní styl „fake it till you make it“ nese – třeba život v hlubokých dluzích. 

„Žijeme v době, kdy to na Instagramu vypadá, že snad každý na dovolené skotačí s nějakým milionářem, ale realita je taková, že jsme až po krk v dluzích na kreditních kartách. Já si tímhle seriálem nevydělal bůhvíkolik, jasně, po městě byly billboardy s mým obličejem, ale v reálu nemám moc peněz. Vím, že to teď lidi budou brát jako „wow, ten musí mít tunu peněz od Netflixu“, ale ať mi ukážou, kde ty peníze jsou, já žádný nemám,“ ironizuje O’Connell v rozhovoru pro Vulture.

Realistické sexuální scény

Přestože je Hollywood v posledních letech čím dál inkluzivnější, nebylo nijak jednoduché seriál na dané téma prosadit. Ryana O’Connella si v roce 2015 všiml herec a producent Jim Parsons (ano, Sheldon Cooper z Teorie velkého třesku). Společně vzali jeho autobiografickou knihu a nabídli ji jako podklad ke scénáři. „Dneska se to nezdá, ale woke Hollywood byl tehdy ještě v plenkách, a ačkoliv je to jen pár let dozadu, zdá se to jako staletí. Byla to doba, kdy si lidé třeba teprve začali uvědomovat, že ženy jsou vtipné. Jakože – Amy Schumer? Milujeme ji,“ glosuje O’Connell pro magazín Vulture. „Když jsme producentům nabídli Special, všichni se smáli a říkali věci jako „wow, panebože, to je tak jedinečný a bláznivý“, ale když došlo na lámání chleba, každý z projektu nenápadně vycouval. Vzpomínám si, že někdo mimo oficiální komunikaci zmínil mému producentovi, že by ten seriál rád vzal, ale bojí se, že by přišel o práci.“

Chtěl jsem dát sex do popředí, tak, aby to bylo přesné a lidské a aby to působilo opravdově. Společnost nás vnímá jako hypersexualizované a předpokládá, že to děláme jak králíci. Ale i pro nás to je intenzivní a emocionální věc.

Nikoho tehdy nejspíš nenapadlo, že nejen, že takový typ seriálu odvypráví nevšední příběh, ale výrazně obohatí běžný seriálový narativ. (Podle zprávy americké neziskové nevládní organizace GLAAD, která sleduje mediální obraz LGBTQ lidí, měly osoby s postižením v televizní tvorbě za období 2019-2020 zastoupení jen 3,5 %). Formát nakonec koupila digitální platforma Warner Brothers Stage 13 a O’Connell začal o víkendech pracovat na scénářích. První řadu napsal kompletně sám a nápad, aby ztvárnil i hlavní roli, byla také z nouze ctnost, protože na herce podle jejich představ nebyly peníze. A jak se ukázalo, zafungovalo to skvěle.

Navíc bylo pro autora důležité zobrazení sexuálních scén. Ty nejsou prvoplánově šokující, ale působí důvěrně a jdou dál, než je pro mainstream zvykem. Podle novinářky Kathryn VanArendonk seriál ukazuje jedno z nejupřímnějších zobrazení gay sexu za hodně dlouhou dobu, a nejspíš je to vůbec poprvé, kdy na televizní obrazovce vidíme gay sexuální scénu s mužem s postižením. „Věděl jsem naprosto přesně, jak by měl sex v seriálu vypadat a s režisérkou Annou Dokoza jsme se v tom naštěstí shodli. Chtěl jsem dát sex do popředí, tak, aby to bylo přesné a lidské a aby to působilo opravdově. Společnost nás vnímá jako hypersexualizované a předpokládá, že to děláme jak králíci. Ale i pro nás to je intenzivní a emocionální věc.“

Jeho přínos seriálovému světu se nám nemusí zdát kdoví jaký, ale dlouho jsem neviděla tak sympatické postavy, které by mi přirostly k srdci a po skončení mi chyběly. A asi nikdy před tím bych neřekla, jak obohacující a zábavné může být sledovat příběh kluka s postižením, se kterým zdánlivě nemám společného vůbec, ale vůbec nic.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Šťastné a veselé v posteli!
    Lidi s feministickým pohledem na svět si prý užívají lepší sex než ostatní. Dokážou se totiž vykašlat na představy o tom, co je a není normální, a je pro ně zásadní vzájemný respekt. Heroine představuje první vydání věnované sexu. Buďte bez obav, že bychom chtěli někoho nebo něco soudit. Ať vás tenhle dárek příjemně naladí…
  • „Bylo to jako šlápnout na minu“
    Tak začíná článek Pavlíny, která krátce po 40. narozeninách dala průchod své touze po sexu, po cizích mužských tělech, po potěšení bez závazků. Potřebovala zjistit, kdo vlastně je. Text, u kterého se možná budete červenat, protože naráží na představy o tom, co se může a sluší.
  • Máte rádi áčko?
    Chtějí ženy anální sex, nebo se jen přizpůsobují mužské touze a představám z porna? Na to se v článku ptá Zuzana Kašparová, spoluautorka podcastu Vyhonit ďábla. Vyzpovídala několik žen, pro které je tato praktika důležitým zdrojem slasti, a připomíná, že penetrace není všechno.
  • Komu vadí svobodné ženy
    Na rozdíl od doby před pár lety už dnes v Česku jen málokdo veřejně hlásá, že když žena říká ne, myslí tím ve skutečnosti ano. Ten posun ovšem nenastal sám od sebe. Obrovskou zásluhu na něm má naše cover star, zakladatelka organizace Konsent a neúnavná čeřitelka stojatých sexistických vod Johanna Nejedlová.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 11 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

prostě Filip | 15. 6. 2021 12:31

Citace - Michal Macek / 15. 6. 2021 07:31

dva defekty? Mozkova obrna a ten druhy je co?


Jeden je mozková obrna a druhý je neustálé přesvědčení, že lidi kolem něj musí mít respekt a úctu k něčemu, čemu třeba ani nerozumí. Já třeba nerozumím tomu, proč bych se měl zabývat sexuálním životem lidí po obrně (stejně, jako sexuálním životem jakékoliv jiné skupiny lidí, kteří nejsou já+1 či více). Proto nemám absolutně žádné pochopení, natož navíc respekt, k různým comingoutům o sexuální orientaci, nebo rádobyhrdinské pózy lidí, kteří se potýkají s problémy - například obrnou - a nechtějí, aby z nich někdo dělal hrdiny a vzory, zatímco si pokrytecky užívají mediální pozornosti, spojené s natočením filmu o jejich životě.

+1
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

lomar | 16. 6. 2021 10:14

tak to nečtěte

-1
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu