Naprostá většina lidí v České republice pracuje, pracovala či pracovat bude v klasickém zaměstnaneckém poměru. Pracovní právo, které tuto činnost reguluje a které může vaše zaměstnání významně ovlivnit, ale zná jen málokdo. V okamžiku, kdy ho nutně znát potřebuje, už může být pozdě. Ať už si hledáte první práci po škole nebo máte léta zkušeností, tohle jsou základy, které byste měli znát.
Studenti a studentky právnických fakult zpravidla nesní o kariéře v pracovním právu. Na rozdíl od práva trestního si zřejmě nejspíše nevybavíte slavné advokáty a advokátky, kteří by se mu věnovali. Pracovněprávní kauzy nejsou předmětem zpravodajství a neprodávají noviny. Je to taková Popelka českého práva, a z mého pohledu značně neodůvodněně.
Podle údajů Českého statistického úřadu jsou na českém pracovním trhu bezmála 4 miliony zaměstnanců. To je drtivá většina všech ekonomicky aktivních osob. Ne všichni samozřejmě zůstanou v pracovním poměru celý svůj život a určitá část „klasicky“ zaměstnána nikdy nebude. Přesto je nepochybné, že jde o obrovské množství lidí, jejichž denní aktivita a obživa je pracovním právem regulována.
Tomuto právu se prakticky věnuji sedm let, a to v nejrůznějších situacích. Jedno ale ty situace mívají společné – zaměstnanci a zaměstnankyně zpravidla o právní úpravě nemají velké znalosti a spoustu věcí neřeší, dokud se nedostanou do problému. A nejde jen o aktivně pracující – při setkávání s čerstvými nebo budoucími absolventy škol jsem zjistila, že ani oni, přestože se na pracovní trh chystají v nejbližší době vstoupit, toho ze školy moc nevědí.
V devadesátých letech přišla možnost soukromého podnikání a tradiční pracovní poměr se minimálně v části rétoriky stal něčím zastaralým a nemoderním, dobrým pro lidi, co se o sebe neumí sami postarat a potřebují šéfa. Glorifikace samostatné výdělečné činnosti se propojila s tehdejším západním neoliberálním narativem v důraz na individuální odpovědnost. V pracovním prostředí se to projevilo mimo jiné rapidně upadajícím počtem zaměstnanců a zaměstnankyň sdružených v odborech. Dál se u nás objevil jiný dosud neznámý jev – povinnost pracovat vystřídala nezaměstnanost, a to včetně té nedobrovolné.
Po revoluci pochopitelně došlo i na novelizaci pracovního práva a zdůraznění smluvního základu pracovněprávního vztahu, což přineslo i nižší ochranu zaměstnance. Mohli jsme tak sledovat stále sílící přístup k zaměstnancům, který by se dal shrnout do věty „drž hubu a krok, na tvoje místo čeká deset dalších“. Ani po třiceti letech a období v podstatě vyluxovaného pracovního trhu řada zaměstnavatelů tento přístup nezměnila, a aniž bych chtěla paušalizovat, u nemalé části z nich se to pojí i s porušováním zákoníku práce. (Státní úřad inspekce práce shledá nějaké porušení právní úpravy ve více než polovině případů, které zkontroluje).
Nechcete si to nechat líbit? Účinným prostředek zaměstnanecké emancipace může být právě základní znalost pracovního práva. A i když tento názor každý nesdílí, pracovněprávní sebeobrana je součástí právě onoho individualistického důrazu na osobní zodpovědnost. Ze své praxe totiž vím, že kvalitně odvedená práce nejen že vždy nestačí na pracovní úspěch, ale dokonce ani na slušné zacházení.
Už se vám stalo, že jste v práci dostali dokument s tím, že ho „musíte“ podepsat? Nechtěl vám zaměstnavatel zvýšit mzdu, protože ji máte mít takovou, „jakou jste si ji vyjednal“? V takových situacích je pracovní právo obvykle na vaší straně.
Takto bych mohla pokračovat ještě velmi dlouho, ale není to účelem tohoto textu. Navíc právo je soubor obecných norem a skutečný život je naopak velmi konkrétní a v každé situaci může připadat v úvahu něco jiného. Přesto se domnívám, že je důležité se alespoň něco o právu dozvědět pro své vlastní dobro – v případě problému může být situace jasnější.
Jak se znalostí svých práv zaměstnanci a zaměstnankyně naloží, je pak otázka druhá. Z praxe vím, že někdy stačí se vůči výhružce jako protiprávní vymezit a neakceptovat takové jednání. Není tomu ale tak vždy a zejména v případě vyhroceného sporu není odchod z práce žádná zbabělost.
I ten odchod však může – zejména s právní pomoci v zádech – probíhat důstojněji, případně s odpovídající finanční kompenzací. Existuje několik subjektů, které vám mohou být různým způsobem nápomocny, ať už jsou to odbory, Inspekce práce, ombudsman a jeho kancelář nebo soudy. Zjistěte si něco o jejich působnosti a neváhejte se na ně obrátit. Bez ohledu na třicet let akcentovaný narativ individuální odpovědnosti totiž ani na pracovní problémy nemusíte být sami.
Článek vyšel na Heroine.cz poprvé 30. 8. 2021.