kupte si předplatné tištěného časopisu a dostanete balíček weledy

Sebepéče je radikální politický akt. Ze dne na den ale workoholika od tlaku na výkon neosvobodíte

O nutnosti odpočinku toho všichni dokážeme namluvit hodně. Jenže v praxi nás úkoly a příležitosti leckdy vtáhnou do začarovaného kruhu tak snadno, že ani nepostřehneme, že už máme dávno brzdit. Tenhle rozpor dobře zná i publicistka Šárka Homfray, s níž se v březnu uvidíme na akci Feel Good. „Moje zdraví mi dvakrát vystavilo stopku. Pokud mluvíme o tom, že workoholismus je potřeba demytizovat jako ctnostnou závislost, pak ten největší demytizační boj budeme vždycky v svádět sami v sobě,“ píše otevřeně pro Heroine.

Zvnějšku mě nikdo a nic nenutí do absurdně vysokých výkonů. Přesto si připadám nepatřičně, když místo psaní dalšího článku třeba ležím ve vaně, píše Šárka Homfray.Foto: Shutterstock.com, Cultatum

Asi málokdy se cítím tak neadekvátně, jako ve chvíli, kdy odevzdávám asi padesátý text na téma work-life balance, nebo glorifikace workholismu a hustle culture (kultura orientovaná na co nejvyšší výkon, často jen pro výkon samotný, pozn. red.). Ne že bych snad o problematice neměla dostatek vědomostí a teoretických podkladů. Naopak, troufnu si říci, že málokdo u nás je v teorii toho, co stojí za konstantním tlakem na výkon a idealizací workoholiků, u nás tak zběhlý jako já. Problémem je spíše – nepřekvapivě – individuální praxe.

Feel Good konference karta
Foto: Jana Urbánková

Feel Good by Heroine

Přijďte na půlden zážitkových workshopů a inspirativních přednášek. Načerpáte novou energii a čerstvé nápady. Čeká vás:

  • Vystoupení publicistky Šárky Homfray, burleskní divy Zorye Blue, hudebnice Ridiny Ahmedové a dalších
  • Meditace
  • Jóga
  • Zdravá výživa
Chci si odpočinout

Příznaky workoholismu, přepracování a vyhoření jsem na sobě v minulosti pociťovala nejednou. A to přes to, že k tomu vlastně nemám žádný důvod. Pracuju v instituci, která jako jedna z mála u nás ještě rovnováhu mezi soukromým a pracovním životem nejen slovně podporuje, ale reálně umožňuje celou řadou instrumentů i stylem vedení. I když tedy jednu drahou klasickou kabelku doma mám, obecně netoužím po takových těch statusových symbolech, jako jsou auta, dovolené nebo ultra high-tech sportovní vybavení. Anonymové na sociálních sítích, kteří mi spílají do líných a zbytečných levičáků, mě nechávají zcela chladnou.

Zvnějšku mě nikdo a nic nenutí do absurdně vysokých výkonů. Přesto si připadám nepatřičně, když místo psaní dalšího článku třeba ležím ve vaně. Vlastně si nepřipadám nepatřičně. Připadám si úplně obyčejně líná a nedisciplinovaná. A pochopitelně mi neuniká ironie toho, že kdybych místo večerní relaxace opravdu psala další článek, nejspíše bych v něm sdělovala čtenářstvu, že self-care je radikální politický akt a že přesně v tuhle chvíli si líní a nepatřiční připadat nemáme. Moje rovnováha mezi pracovním a osobním životem není nic jiného, než nepovedený vtip.

Vnitřní pohon

Co mě tedy nutí pracovat víc a déle a intenzivněji, na dalších a dalších projektech? Staré dobré FOMO (fear of missing out neboli strach, že nám něco uteče, pozn. red.). Děje se totiž tak strašně moc zajímavých věcí, a je tady tolik práce, kterou je potřeba udělat, tolik projektů, do kterých se dává smysl se zapojit. Je tolik věcí, které chci napsat, které chci říct, natočit číst, vidět, prodiskutovat, že se to zkrátka nedá všechno stihnout nějaké standardní pracovní době. A taky mám rodinu a přátele a domov a koníčky, kterým se potřebuju a chci věnovat. A s nimi toho chci také stihnout tolik, že by mi na to dny nestačily, ani kdybych nepracovala vůbec.

Důležitý disclaimer – příliš mnoho lidí u nás musí skutečně dřít do úmoru kvůli tristnímu stavu ekonomiky a myslím, že to je to nejhorší systémové nastavení, jaké můžeme mít. Nicméně nejsou to určitě všichni. Podle mého názoru je nejtěžším oříškem k rozlousknutí internalizovaný tlak na výkon. To, co nám zbyde, když si své dvě práce nemůžeme odargumentovat ekonomickou nezbytností. Když si své desítky přesčasových hodin nemůžeme odargumentovat absurdně náročným šéfem, který neví, co chtít dřív. Když si to křeččí kolečko zkrátka den co den roztáčíme my sami. Ten okamžik, kdy si uvědomíme, že nás vlastně nic nenutí tolik pracovat, je přesně ten okamžik, kdy bez důkladné sebereflexe a možná i odborné pomoci z toho kolečka už asi vystoupit nemůžeme.

Tělo vás zradí

Moje zdraví mi dvakrát vystavilo stopku. Jednou jsem z přepracování v podstatě přestala spát. A jednou se ukázalo, že to, co jsem měla za nějaký banální zablokovaný krk, je chronický zdravotní problém. Ráda bych teď pokračovala a psala takový ten úspěšný příběh o tom, jak si workoholik v okamžiku takové health scare (hrozba těžké zdravotní diagnózy, pozn. red.) uvědomí, co všechno je špatně a obrátí svůj život o 180 stupňů. Že stačí jeden okamžik, kdy si uvědomíte, že váš čas na světě je omezený a že ho nechcete utratit jen pro práci, funkce, tituly, seznam publikací, pro členství v poradních a expertních orgánech, pro všechny ty pracovní skupiny ani pro vlastní heslo na Wiki. Že tady chcete být pro děti, pro sebe, užívat si radost ze života. A že v takovém okamžiku nastoupíte na tu správnou cestu, self-care přeřadíte z kolonky luxus do kolonky nezbytnost, začnete si nastavovat hranice, prioritizujete své skutečné potřeby a celou slavnou hustle culture pošlete do háje.

Jenže takhle to nefunguje, nebo minimálně u mě to tak nefungovalo. Sebepřijetí je totiž proces, ne jednorázová záležitost. A pokud mluvíme o tom, že workoholismus je potřeba demytizovat jako ctnostnou závislost, pak ten největší demytizační boj budeme vždycky svádět sami v sobě.

Stále se to učím. Pomáhají mi sáhodlouhé deníkové zápisy, prioritizace vlastního času, self-care aktivity jako pevné body programu, od kterých zkrátka uhnout nejde. Zdravá strava, denní pohyb venku, dobrá hydratace a každodenní pevně daná večerka. To jsou ale všechno jenom nástroje, které mi umožňují práci úplně nepropadnout. Je toho potřeba hledat víc. Být laskavá sama k sobě. Přestat se obviňovat za to, že nevěnuju veškerý svůj čas užitečným a produktivním aktivitám, ať už je to práce, pomoc ostatním nebo feministická revoluce.

To všechno je dlouhá cesta. A budu ráda, když nějaké kroky na této cestě uděláme na akci Feel Good Heroine společně.


Časopis Heroine

Heroine: Předplatné webu na měsíc

  • Neomezený přístup ke všem textům na webu
  • Čtení bez reklam (jak na PC, tak v mobilu)
  • Nákupem podpoříte redakci Heroine
129
Časopis Heroine

Heroine: Předplatné webu na rok

  • Neomezený přístup ke všem textům na webu
  • Čtení bez reklam (jak na PC, tak v mobilu)
  • Nákupem podpoříte redakci Heroine
1290
Popup se zavře za 8s