Od společenských věd ke kybernetické bezpečnosti. Jaká je role českých kybernetických diplomatek?

Co má vlastně taková cyber attachée v popisu práce a s kým spolupracuje?

Berta Jarošová: Cyber attachée je vlastně prodloužená ruka ředitele Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB) v různých regionech. Hlavním posláním je na jednu stranu zastupování České republiky, včetně sdílení informací a prosazování konkrétních zájmů v oblasti kyberbezpečnosti, na druhou stranu sledování a analýza dění v dané oblasti. Ve výsledku pak udržujeme kontakty a proaktivně vyhledáváme příležitosti k prohlubování spolupráce. Poskytujeme expertní podporu velvyslancům a velvyslankyním, spolupracujeme také napříč ambasádami. V USA a Kanadě je pro nás hlavním partnerem federální vláda a relevantní instituce, ale i soukromé technologické společnosti nebo nevládní a výzkumný sektor.

Veronika Kolek Netolická: Indo-Pacifik je pro nás zatím do jisté míry neprozkoumaný a základní navigaci si tam bude nutné teprve vytvořit. Ne že by tam ovšem doposud neprobíhala žádná spolupráce. Například s Austrálií již dlouhodobě spolupracujeme v oblasti ochrany kritické informační infrastruktury. Celý Indo-Pacifik je jeden z hlavních hybatelů světového technologického a sociálního růstu, který zároveň čelí řadě agresivních kybernetických aktérů. Zřizujeme tam zastoupení jakožto jeden z prvních států Evropy a tím v oblasti kybernetické bezpečnosti získáváme strategickou výhodu do budoucna. Kromě Austrálie bychom se chtěli zaměřit na navázání a prohlubování spolupráce například s Japonskem, Jižní Koreou či Singapurem.

Jak jste se konkrétně vy dvě dostaly od společenských věd ke kybernetické bezpečnosti?

Co je podle vás největší kybernetická hrozba dneška?

VKN: To se nedá jednoznačně říct a poměřovat. Hrozeb je mnoho, každá má jinou pravděpodobnost, ale taktéž jiný dopad či provázanost s dalšími hrozbami. Jednotlivce tak bude subjektivně ohrožovat něco jiného než stát. Všechny hrozby mají společné jedno: jsou komplexní. Komplexita se však váže ke kybernetickému prostředí jako takovému, jelikož se prolíná mnoha dalšími oblastmi, a to od podmořských kabelů až po vesmírné stanice.

BJ: Musíme si uvědomit, že různým hrozbám v kyberprostoru čelíme kontinuálně – nemá totiž začátek a konec a neexistuje v něm vzdálenost. I proto se zřizují tyto zahraniční pozice, protože včasným sdílením informací na správném místě můžeme řadě útoků a jiných hrozeb předejít nebo je alespoň včas odhalit. Ruská agrese proti Ukrajině nám pak ukázala, že odolnost a připravenost kritické infrastruktury vůči kybernetickým útokům, zejména v oblasti telekomunikací, dopravy nebo energetiky, je naprosto klíčová.

Jsou situace a vnímání hrozeb regionálně odlišné?

VKN: Čelíme obdobným hrozbám. Do vnímání však vstupuje geopolitika a také vyspělost jednotlivých států a jejich kapacity. Ačkoliv vyspělé státy vnímají kybernetickou bezpečnost jako neoddělitelnou součást národní bezpečnosti – a v tomto smyslu tak můžeme říct, že ji berou vážně –, například vynaložené finanční prostředky se budou lišit. Česká republika byla poměrně aktivní již od začátku. Jako jedna z prvních zemí na světě přijala komplexní právní rámec, vytvořila relevantní instituce i strategii v této oblasti, čímž se později inspirovala řada dalších zemí.

Jedna věc je, o co se snaží stát, druhá, jak k bezpečnosti přistupuje veřejnost.

BJ: Obecně mají státy snahu digitální gramotnost u lidí zvyšovat, ale je to samozřejmě běh na dlouhou trať. Myslím, že důležité je nejen vzdělávání, ale i zvyšování povědomí o hrozbách a kampaních, kterým čelíme a se kterými se může setkat kdokoliv.

VKN: Dlouho trvá zejména začlenit ta témata do školství, k čemuž v první řadě potřebujete kvalitně proškolené pedagogy a pedagožky na všech úrovních vzdělávacího systému. Na druhou stranu se nejedná pouze o bezpečnost dětí a starších lidí. Na ty se hodně soustředí pozornost, ale máme tu velkou masu lidí přesně uprostřed, kteří s technologiemi nevyrůstali, ovšem teď se bez nich v běžném životě neobejdou. Ty je potřeba více oslovovat.

Co jste dřív v online prostoru dělaly, a dnes už byste to neudělaly?

BJ: Díky práci v této konkrétní oblasti si třeba pečlivě vybírám značku elektroniky, čemuž bych dříve nevěnovala takovou pozornost. S trochou nadsázky bych si pak dnes už určitě nezaložila profil na některých chatovacích platformách, které byly populární za dob mého dětství. Myslím, že se na to lze dívat i opačně – co lze dělat pro lepší ochranu. Obezřetnost je naprosto klíčová, protože sofistikovanost a kreativita útočníků stále rostou.

VKN: Dříve jsem si tolik neuvědomovala, že bezpečnost se netýká jen zranitelných technologií, ale zejména konkrétních lidí. Myslím si, že dnes už mají mladí lidé, nebo společnost obecně, větší přehled. Je však liché si myslet, že naše informace jsou v bezpečí, protože používáme aplikaci s end-to-end šifrováním. Vždy záleží i na tom, kdo je na druhé straně – vzít si například jiný telefon a vyfotit si původní zprávu není nic těžkého. Na to jsem si upřímně dříve takový pozor nedávala.

Setkaly jste se někdy s nějakými stereotypy v komunitě kolem kyberbezpečnosti nebo ve své práci obecně?

VKN: V Česku ano. Například se mi často stávalo, že jsem na různých jednáních byla jediná žena, a když došlo na pořizování zápisu, automaticky se obraceli na mě. Nebo se mě ptali, kde jsou toalety, což mi přišlo v pánském kolektivu úsměvné. Musím ale říct, že se to mění. Taky mi určitě pomáhá si uvědomit, že za mnou stojí moje práce a zkušenosti. Vnímám však, že zejména na začátku kariéry je člověk zranitelnější a snáz sklouzne pod deštník stereotypů.

BJ: Samozřejmě chápu, proč tu otázku pokládáte. Já jsem už od studií kladla důraz zejména na to, jaké mám schopnosti, vzdělání, zkušenosti. Zkouškou bylo působení na Ministerstvu obrany, kde je prostředí hodně maskulinně a hierarchicky nastavené. Ale v Americe nikdo neřeší, jestli jsem žena. Zajímají je schopnosti, to, co přináším ke stolu, a důvěryhodnost – a tu rozhodně neurčuje gender. V USA opravdu budují pracovní prostředí velmi inkluzivní. Z toho bychom si měli v Česku vzít příklad, protože úplně jinak nakládají s talentem a potenciálem mladých lidí. I díky příležitostem, které jsme s Veronikou dostaly, přemýšlíme, jak můžeme přispět k více diverzifikovanému prostředí. Nejen pro ženy, ale pro všechny.

Tak to zní moc hezky…

VKN: Není to samozřejmě pořád a za všech okolností takto idylické. Stále se máme kam posouvat, jde spíš o náš přístup, se kterým do toho jdeme. I u nás, v poměrně progresivním úřadu, se z mého pohledu zatím například zcela nedaří zvládat odchody na mateřskou tak, aby se žena necítila úplně odstřižena. Dobrá zpráva je, že na tom pracujeme a vedení je k těmto změnám poměrně responzivní. Celkově se s Bertou učíme jedna od druhé. Je důležité, aby se ženy podporovaly, to krásně říkala už Madeleine Albright.

Jak to říkala?

BJ+VKN: „V pekle existuje zvláštní místo pro ženy, které nepomáhají jiným ženám.“