Aktivistky čelí hrozbám znásilněním i smrtí, společnost kyberšikanu toleruje

18 522 | Veronika Šmídová | 14. 4. 2020 | 13 komentářů | Kyberšikana

Podle statistik se s násilím setká každá třetí Češka, mnoho dalších čelí ponižování či urážkám. Není příliš překvapivé, že se toto jednání přenáší i do online prostoru, kde se kyberšikana novinářek a aktivistek stala téměř normou. Některým je dokonce vyhrožováno vraždou nebo znásilněním - obvykle jen za to, že jsou veřejně činné a poslušně nemlčí.

Zdroj: Shutterstock

Děti mají být vidět, ale ne slyšet - toto anglické pořekadlo zhruba z 15. století zná téměř každý. Méně se ví, že ve staré verzi se nehovořilo o dětech, ale „mladých dívkách“ či v některých obměnách o „pohledných ženách“.  Zajímavé je, že zatímco novější variace o dětech je v současnosti považována za dávno přežitou, původní pořekadlo naopak s části společnosti pořád názorově rezonuje.

Ženy ve veřejných funkcích jsou tak i v Česku stále spíše výjimečným jevem, podobně jako v časech koronaviru respirátory nejvyšší třídy. S tím rozdílem, že u genderové nerovnosti lidé nevyzývají hromadně vládu k nápravě, ani neprojevují dojímavou vlnu solidarity jako u chybějících ochranných pomůcek. Naopak některým tento status quo vyhovuje, a to dokonce do té míry, že ženám, které se rozhodly nechat svůj hlas zaznít, alespoň na dálku vyhrožují a šikanují je.

U žen jsou útoky osobní, u mužů se řeší intelekt

Nejsilněji se internetové útoky objevují u témat jako je feminismus nebo migrační krize. Znovu se tu ukazuje paradox, kdy ti, kdo chtějí údajně ženy chránit před násilím od muslimů, jim sami vyhrožují násilím. Podle řady průzkumů například od Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, UNESCO nebo neziskových organizací na ochranu novinářů se nicméně s online výpady setká většina veřejně působících žen bez ohledu na jejich profesní zaměření.

V roce 2016 se britský deník The Guardian rozhodl udělat analýzu 70 milionů komentářů, které se objevily pod jeho články. Ta ukázala, že z deseti novinářů, na které bylo nejagresivněji útočeno, bylo osm žen. A to i přesto, že jich je mezi žurnalisty výrazně nižší počet. Nelze samozřejmě říct, že by se i muži nesetkávali s online šikanou nebo výhružkami. Obvykle ale mají jinou, méně osobní a degradující formu. Také zde chybí pohrůžky sexuálním násilím.

Formy kybernetického násilí

Podle Evropského institutu pro rovnost žen a mužů neexistuje na úrovni EU žádná jednotná definice, která by přesně stanovovala, co to kybernetické násilí vlastně je. Podle expertů může mít řadu podob. Například jde o online pronásledování, pornografii zveřejněnou bez souhlasu dané osoby, genderově podmíněné nadávky a obtěžování, odsuzování žen za projevy sexuality, nevyžádanou pornografii ve formě zasílání intimních fotografií, formy vydírání „sextortion“, výhrůžky znásilněním a smrtí, získávání osobních dat po internetu a elektronické obchodování s lidmi.

„Když někdo nesouhlasí s článkem mužského autora, tak začne útočit na myšlenky, které jsou v textu prezentované. Pokud je to článek od ženy, jsou útoky osobní, jdou třeba po jejím vzhledu a oblékání,“ uvádí ve své knize Ženy v novinařině Suzanne Franks, profesorka žurnalistiky na City University London. Podobné genderově podmíněné ponižování je samozřejmě úzce navázané na přetrvávající stereotypy a sociokulturní konstrukty, které ženám dávají a berou hodnotu jen skrze jejich vzhled a sexuální zájem mužů.

Ruku v ruce s tím kráčejí výhružky sexuálním násilím, které jsou vnímány jako jedna z nejsilnějších zbraní, jak ženy umlčet, ustanovit dominanci a „ukázat jim, kde je jejich místo“. Podobné zastrašování je tak časté a navíc bez špetky nápaditosti, že v rámci osvěty dokonce vznikl generátor výhružek znásilněním, který vychází z reálných online příspěvků.

Hrozili mi znásilněním a nadávali za židovský původ, říká vedoucí neziskovky

Kyberšikana veřejně známých žen je podle odborníků celosvětový fenomén, který se samozřejmě objevuje i v Česku, které není zrovna oázou feminismu. S online útoky se zde setkávají novinářky, političky i aktivistky. „Samotnou mě zarazilo, kolik je tam sexuálních narážek, výhružek znásilněním. Řeší mou údajnou sexuální neuspokojenost ve smyslu: Nikdo ji nechce, tak doufá, že si užije s uprchlíkem. Rozebírají s neuvěřitelnou bohorovností můj psychický stav, že jsem prý zakomplexovaná, nic pořádně neumím, tak škodím národu. Čas od času se tam řeší i můj židovský původ,“ popisuje obdržené zprávy Zuzana Schreiberová, vedoucí Multikulturního centra Praha.

Podle ní se ji lidé snaží těmito prostředky zastrašit a ponížit. „Když si čtete, jak by se na vás měla vystřídat parta negrů, co vše by vám měli dělat a kam co strkat, opravdu si připadáte ponížená a pošpiněná. Nebo útoky na to, že jste prostě tak odporná, že vás nikdo nechce. Vnímám v tom i rovinu toho, že se někde vyjadřuji jako žena, a co hůř - svobodná a bezdětná. Jako bych se v jejich očích nějakým způsobem zpronevěřovala ženské roli,“ říká Schreiberová a dodává, že se s online útoky setkávají i její mužští kolegové. Obvykle ale mívají věcnější formu, málokdy cílí na vzhled.

Stud a obavy z reakce okolí

I sebeodolnějšímu jedinci se dlouhodobé ponižování dostane pod kůži a někdy se ženy stydí svěřit svému okolí. „Je hrozné, že se těmi útoky člověk cítí tak pošpiněný, že se skoro bojí říct si o pomoc. Nebo má strach, jestli blízcí neuvěří těm hnusným věcem, co se o vás píšou, jestli v jejich očích nějak neklesnete. Nejčastější rada pak od nich je, abych to nečetla a nebrala vážně. Ale uprostřed trollího náletu vám telefon pípá co minutu,“ vysvětluje aktivistka, která se odmítá nechat umlčet.

Není vůbec snadné se s něčím takovým vyrovnat nebo nad tím mávnout rukou, jak si představují někteří lidé, kteří to nikdy nezažili. „I když si člověk stokrát říká, že jsou to jen silácké řeči, tak nad tím nejde jen tak mávnout rukou. Ona je děsivá ta intenzita, protože útoky bývají koordinované,“ popisuje Schreiberová. Sama má prý několik kyberstalkerů, kteří ji pronásledují - a nejde pouze o muže. „Je jedna postarší dáma z Prahy, které ležím v žaludku takovým způsobem, že když jsem si ji zablokovala, vytvořila si další profil a urážela a ponižovala mě z něj,“ vzpomíná Schreiberová.

Projevy nenávisti v Česku

Podle nejnovější zprávy o extremismu ministerstva vnitra v Česku dále přibývá internetových projevů nenávisti a výhružek. Rozšířilo se i spektrum adresátů těchto hrozeb. Napadány jsou i osoby, které nepatří do žádné národnostní, etnické či náboženské menšiny. Typicky lze prý zmínit lidskoprávní aktivisty, pracovníky neziskových organizací či některé politiky. Alarmující jsou podle expertů „rovněž cílené výhrůžky adresované některým novinářům, kteří se věnují rasistickým a xenofobním subjektům, médiím šířícím nenávistné předsudky či samozvaným nenávistným domobraneckým subjektům.“

Internetové výlevy občas přejdou i do fyzického prostoru, naštěstí zatím nedošlo k vážnějším napadením. „V Multikulturním centru Praha nám na jaře 2016 někdo pověsil na dveře loutku oběšence. Občas volají do centra, a buď hned zavěsí, od plic nám vynadají nebo mají rádobyvtipné dotazy. Fyzické útoky jako plivání a zničení stánku jsem zažila, když jsem působila jako dobrovolnice v rámci Iniciativy Hlavák na Hlavním nádraží. Tam většinu dobrovolnic tvořily také ženy,“ nastiňuje.

Policie to smete ze stolu

Samozřejmě se problém pokoušela řešit i s policií, stejně jako řada dalších ale příliš nepochodila. „Když ještě fungovala stránka White Media, kde byl seznam ,multikultizrůd', a já se tam poprvé objevila s tím, že pracuji na katedře s ,levičáckými muslimy' a mám židovský košer foodblog, tak jsem na policii šla. Ale řekli mi, že nevadí, že tam zveřejnili mou adresu a telefonní číslo, protože to jsou veřejně dostupné údaje. A já že bych s tím měla počítat, když veřejně působím,“ říká Schreiberová.

Podle ní obecně panuje představa, že jakmile nedojde k fyzickému útoku, vlastně o nic nejde. „Pak se směju, když se celebrity soudí o to, že na nich nějaká nejapná poznámka v bulváru zanechala psychické následky, ale nikdo se nezamyslí nad strachem, který pravidelně zažívají novinářky, aktivistky a další veřejně činné ženy, které brání lidská práva,“ uzavírá.

Sexuální násilí vůči ženám pořád bereme jako něco přijatelného

Zkušenosti s online útoky má i antropoložka a publicistka Marie Heřmanová. Setkává se s nimi od doby, co se nějak zapojuje do veřejné diskuze, ať už ohledně uprchlické krize, genderu nebo kauzy #MeToo. I u ní se nejčastěji objevují narážky na vzhled a sexualitu. „Nemusí to být nutně výhružka, ale když vám lidé neustále píšou, že jste pravděpodobně strašně hnusná a tlustá, jinak byste nemohla psát, co píšete, není to zrovna příjemné. Velmi často se mi stávalo - naštěstí už tolik nestává - že mi někdo psal, že hájím práva uprchlíků, protože ,chci mít sex s muslimy' a pak samozřejmě občas někdo přidal, že by mi přál, abych mě někdo znásilnil,“ popisuje publicistka.

I ona vnímá, že jsou osobní útoky vedené primárně vůči ženám. „Mužům se taky nadává, ale ten sexuální podtext tam chybí. Málokdo jim přeje znásilnění, málokdo je snižuje na nějaké sexuální otroky svých pudů. Ten rozdíl je děsivý. Ukazuje to, jak je sexuální násilí vůči ženám pořád vnímáno jako něco přijatelného. Pokud se jedná o ženu, je to prostě první, co ty hejtry napadne, narážka na vzhled, řeči typu ,nikdo tě nechce ojet' či přímo výhružka nebo přání znásilnění,“ vysvětluje výzkumnice.

Znásilnění dovedou přát i ženy

Žena s vlastním názorem podle ní spoustě lidí vadí. Muži se tím cítí ohrožení, mají pocit, že překračuje nějaké normy, že vykračuje z místa, které jí společnost přiřkla - tedy starat se o děti, být potichu a nemíchat se do mužských záležitostí. „Patriarchát je stále živý. Tohle je jeden z jeho projevů a jeden ze způsobů, kterým se ti, co z něj profitují, zuby nehty brání. Ale přijde mi fér v tuhle chvíli říci i to, že ty útoky nepocházejí jenom od mužů - znásilnění mně přály i ženy. A vysvětlovaly to tak, že kdyby mě někdo znásilnil, změnila bych názor a pak by nehrozilo znásilnění jim,“ vzpomíná Heřmanová.

V rámci akademické práce narazila na zajímavý fenomén mamablogerek a jejich jednání. „Je neuvěřitelné, jak hrozně ženy dokážou ponižovat samy sebe a navzájem si nadávat, když některá máma překračuje běžně přijímané hranice mateřství. Přijde mi důležité v tomhle kontextu říct, že to není jenom o mužích, co nadávají ženám a vyhrožují jim - je to obecně o lidech, kteří se cítí automaticky ohrožení, pokud někdo nahlas říká jiný názor, než mají oni,“ vysvětluje Heřmanová.

Na policii se nikdy neobrátila, i když se v některých chvílích bála. Viděla kolem sebe totiž několik odrazujících příkladů kolegyň a kamarádek, které policie nebrala vážně, a sdělila jim, že se „nemohou divit, když brání ty uprchlíky“. S banalizující reakcí se setkala i u svého okolí. „Musím říct, že tohle snáším špatně - je pro mě nepochopitelné, když někdo zareaguje ve smyslu ,tak prostě mlč'. To je jako kdyby vám říkal, že si za to můžete sama. A to už je dost blízko tomu, co vám vlastně píšou ti hejtři - že to máš za to, že se nechováš jako hodná holka,“ dodává Heřmanová.

Nejde o žádnou klukovinu

Řešení daného problému je podle ní složité. V první řadě je nutné o věci veřejně hovořit a jasně říct, že se to děje, a že to není v žádném případě v pořádku. „Další krok je už otázkou politických rozhodnutí. Nemáme legislativu, která by to uměla postihnout. Policie neví, co s tím, tak to neřeší. A osobně si taky myslím, že je potřeba tlačit na provozovatele sociálních sítí, které dávají hate speech obrovský prostor,“ uzavírá publicistka s tím, že je potřeba vést debatu o tom, jestli a jak nenávistné projevy na sociálních sítích regulovat.

To všechno je ale hudba budoucnosti. Zatím jsou urážky a výhružky často považovány jen za další z mnoha rozverných „klukovin“, s kterými se prostě ženy musí nějak vypořádat. A pokud se jim snad hrozby znásilněním či vraždou nelíbí, mohou se přeci vždycky vrátit do tepla své kuchyně, kde budou mezi hrnci a utěrkami před násilníky v úplném bezpečí. Alespoň než se vrátí manžel z práce.

(Foto: Shutterstock)

Veronika Šmídová

Vystudovala Mediální studia na Univerzitě Karlově a Arts management na VŠE v Praze, již při studiích začala pracovat v médiích. Působila například na webu Lidovek,... Další články.

Celkem 13 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Evie | 14. 4. 2020 | 21:35

Děkuji. Podnětný článek. Jestliže někdo řekne "to je přece normální, tak si toho nevšímej", moc by mě zajímalo, zda by tak reagoval sám, kdyby výhružky byly určeny jemu nebo jeho rodině. A zejména muži. Bohužel vnímání těchto věcí mají muži a asi i některé ženy dost jinak, a není to jen záležitost sexu, spíš zkušeností a hranice, kde je nám osobně něco nepříjemné. Pokud jsem mohla posoudit, tak skutečný problém například s letmým osaháváním od cizího člověka vnímali muži teprve, a) když někdo osahával jejich dceru, b) když je samotné osahával muž. Teprve potom jsou schopni domyslet do detailu, JAK je to odporné a co ta žena u toho asi tak cítí.

+11
Reagovat

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Michal | 16. 4. 2020 | 05:57

Když si o to Nány říkají......!!!

-2
Reagovat

Naše další projekty

Peníze

Prodloužená záruka? Pozor, co vlastně kupujete

Prodloužená záruka ke zboží – to zní lákavě. Někdy vám ji obchodník dává zadarmo jako součást nákupu, jindy si ji můžete přikoupit jako...

Peníze

Odstupné při výpovědi, servis kanceláří... Co teď právník nejvíc řeší

Téměř 200 zájemců využilo od poloviny března poradnu, kterou web DostupnýAdvokát.cz spustil na pomoc s dopady pandemie Covid-19. Zakladatel...

Finmag

Pionýr kulturních válek Allan Bloom a uzavírání americké mysli

Allan Bloom je jedním z otců kritiky politické korektnosti na amerických univerzitách – byť jeho dnes proslulá kniha o úpadku vysokoškolského...

Finmag

Korona prohloubí zombifikaci americké ekonomiky. Po ní by ale měla přijít očista

Spojenými státy se potácejí zombie a s globální pandemií to souvisí jen částečně.