Hlavně ty děti moc nerozmazlovat! Senátoři rozmetali novelu školského zákona, nás to může vyjít dost draho
Nejsme tak bohatí, abychom si mohli kupovat levné věci, řekl už kdysi údajně jeden z prvních slavných milionářů anglický bankéř Rotschield. Bohužel v Česku si jeho moudrá slova k srdci nebereme a rádi pořizujeme ledacos lacino. Třeba vzdělávání. A jaké to bude mít důsledky? Inu, to budeme řešit, až to přijde.
Ve středu se v Senátu stala těžko pochopitelná věc – členové a členky Horní komory poslali ke dnu novelu školského zákona, která měla podpořit školy, vyučující a žactvo v situaci, kdy už brzy budou do prvních tříd mířit i děti, které by ještě letos dostaly bez mrknutí oka odklad školní docházky.
Podle návrhu Poslanecké sněmovny měly mít první třídy nad 15 dětí automaticky nárok na asistenta či asistentku pedagoga. V prvních dvou ročnících se mělo zrušit známkování a také nemělo být možné, aby dítě hned v první třídě propadlo. Podle expertů jsou tato navržená opatření spíše minimem nutného, ale chtělo by se říct, díky Bohu za ty dary, aspoň něco. Jenže senátoři a senátorky zřejmě měli pocit, že se jedná o nějaký neodůvodnitelný luxus a rozmařilost, a vrátili novelu zpět sněmovně. Podle svědků rozpravy padaly věty ve stylu „my jsme taky všechny ty psychology ve škole neměli a teď tady sedíme a nic nám není“, případně se vypočítávalo, jak draho náš státní rozpočet všichni ti asistenti vyjdou. Muži a ženy v senátorských lavicích, mnozí již v důchodovém věku, se pohoršovali nad tím, že už by na „výzo“ neměly přijít známky, ale slovní hodnocení. Podle zákonodárců a zákonodárkyň je tedy v pořádku školám přidat významnou zátěž, ale už jim k tomu nechtějí dát žádnou podporu – abychom ušetřili a děti zbytečně nerozmazlovali.
Pojďme si stručně shrnout dění posledních měsíců. Už dlouho se upozorňuje na to, že Česko představuje minimálně evropskou anomálii v počtu odkladů školní docházky. Jejich počet dosáhl celorepublikově 25 procent a v některých lokalitách přesáhl i čtyřicet procent. Děti, které podle rodičů, vyučujících i pedagogicko-psychologických poraden nejsou zralé k nástupu do první třídy, končí základní školu v šestnácti, maturují ve dvaceti a vysoké školy opouštějí téměř na prahu třicítky, a mimo jiné také blokují nedostatková místa v mateřských školách tříletým. Dává tedy ekonomický smysl odklady školní docházky výrazně omezit, což se také stalo novelou školského zákona, která parlamentem prošla poměrně hladce.
Jenže všichni, kdo se v posledních letech jen mihli kolem školství, dobře vědí, že to nejde jen tak. Nůžky ve společnosti se rozevírají na všechny možné směry a ve třídách se ta rozpolcenost samozřejmě odráží. V běžné první třídě o třiceti dětech se tak často nachází například deset dětí s odlišným mateřským jazykem, dvě až tři děti s poruchou pozornosti, několik dalších se zatím nediagnostikovanou poruchou učení. Máme tam jedno nebo dvě děti s poruchou autistického spektra, děti s hraničním intelektem. Děti, které si nesou větší či menší zátěž v podobě rozvodu nebo úmrtí rodiče, domácího násilí, zneužívání návykových látek, exekucí (průměrně zhruba desetina). A k tomu připočítejte tři děti nadané a několik v dobrém slova smyslu průměrných. Nově, už zhruba za dva roky, by tedy ještě zhruba osm dětí v této běžné třídě mělo přijít s různě těžkými logopedickými vadami nebo třeba velmi chabou grafomotorikou. I proto se sněmovna rozhodla, že školy kvůli náporu ne zcela předpisových budoucích prvňáků podpoří, a jen málokdo čekal, že Senát novelu zamítne.
Takže, k čemu to rozhodnutí může vést? Už teď máme v základních školách pětinu vyučujících starších 60 let, a na prvních stupních jich je nejvíc. Zejména pracující důchodci a důchodkyně si mohou říct, že toto nemají zapotřebí, a prostě s učením skončí. Na jejich místa se určitě žádné davy nehlásí, takže kdo bude nejmenší děti učit? To nikdo netuší. Co si ale můžeme snadno představit: ve třídách budou ještě náročnější kolektivy. Rodiče, kteří si to budou moci dovolit, se svými dětmi budou prchat na soukromé školy v ještě vyšší míře než nyní, z obavy, že se jejich syn či dcera mnoho nenaučí. Vyučující budou samozřejmě moci navrhnout vyšetření ve pedagogicko-psychologické poradně hned pro několik dětí, poradny jsou však přetížené už teď, takže se bude čekat několik měsíců na termín a až potom se bude hledat asistent či asistentka, protože na ně teprve „vznikne nárok“.
Foto: Shutterstock
Mezitím děti, které by potřebovaly podporu a předvídatelné, klidné prostředí, aby ve škole prosperovaly, začnou schytávat jednu pětku za druhou, a na konci roku klidně propadnou. Jak už bylo mnohokrát dokázáno, opakování prvního ročníku s sebou nese stigma, které zadělává na další vzdělávací neúspěšnost. A navíc – povinná školní docházka trvá devět let, nikoliv devět ročníků, takže dítka, která v první třídě propadnou, protože si s nimi vyhořelí vyučující nebudou vědět rady, mohou školu opustit bez dokončeného základního vzdělání. Jakou práci budou v době umělé inteligence dělat? Jakou životní perspektivu jim nabídneme? Můžeme si opravdu poklepat na rameno, že jsme kdysi před devíti lety ušetřili na asistentovi pedagoga? Řekneme si, že to prostě stálo za tu možnost získat v první třídě na vysvědčení velkou jedničku?
Ještě samozřejmě není všechno ztraceno, novelu může znovu projednat sněmovna a veto Senátu prostě přehlasovat. Je ale otázkou, jestli to stihne. Volby na krku, prázdniny za rohem, a k tomu ty bitcoiny… Děcka to holt budou muset vydržet. Za pár let se budeme divit, proč mají děti psychické problémy nebo proč se Česko začne zase v mezinárodních srovnáních propadat. Můžeme si potom vzpomenout na všechny vzletné sliby, jak se staneme znalostní ekonomikou, jak je vzdělávání prioritou a děti představují to nejcennější, co máme. A porovnat je s realitou.
