Z výhrůžek člověk otupí. Vražda novináře je něco, co ostatní novináře naštve, říká Holcová

Jak vás napadlo společně s americkým režisérem Mattem Sarneckim natočit filmový dokument o vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové?

Byl to jasný, logický krok. Když jsme chtěli po vraždě Jána a Martiny zjistit, co se stalo, rozhodli jsme se, že nebudeme sbírat jen informace pro psaný text, ale budeme rovnou myslet i na to, že by z toho mohl být důležitý film.

Takže nápad na dokument vznikl bezprostředně po vraždě?

Ano. Já jsem šla pod policejní ochranu, ale na místo vyrazili okamžitě lidé z emergency teamu OCCRP, což je mezinárodní organizace na sledování korupce a organizovaného zločinu, a začali sbírat jakékoliv důkazy, které by vraždu mohly nějak objasnit. Vyrazili do Velké Mače a začali se ptát po kamerových záznamech z městského kamerového systému i od lidí, kteří třeba mají kameru na zahradě. Byl to tým asi pěti lidí a jedním z nich byl právě režisér Matt Sarnecki, který měl za sebou v té době už jeden dokument o vraždě novináře Pavla Šeremeta na Ukrajině.

V dokumentu figurujete jako jedna z hlavních protagonistek. S Jánem jste byli blízcí spolupracovníci, přátelé. Zjistila jste i tak o té kauze během natáčení něco, co vás ještě překvapilo?

Spoustu věcí. Ta kauza má tolik zápletek, že se některé do filmu ani nevešly. Člověk ji sleduje a najednou přijde zatýkání dvaceti soudců podezřelých z korupce, v rozmezí několika týdnů. Pak se ukáže, že nejsilnější organizovanou zločineckou skupinou bylo samotné vedení slovenské policie. Říkala jsem si: ty kráso, co se tady děje?

Pomyslný scénář dokumentu se tedy měnil v průběhu natáčení, v závislosti na nových skutečnostech?

Přesně tak.

Jedním z nejsilnějších momentů dokumentu jsou pro mě záběry po vynesení rozsudku, ve kterém byli Marián Kočner a Alena Zsuzsová zproštěni obvinění z vraždy Jána a Martiny. Vy jste od začátku přesvědčená, že to byl právě Kočner, kdo si vraždu Kuciaka objednal. Letos navíc soud s Kočnerem a Zsuzsovou pokračuje. Jaké nové skutečnosti se objevily?

Případ je v těchto dnech silnější kvůli tomu, že se ukazuje nějaký vzorec chování Mariána Kočnera. Vyšlo najevo, že je případ spojený s přípravou vraždy tří slovenských prokurátorů. Lidé, kteří figurovali v kauze vraždy Jána Kuciaka, se přiznali, že byli najati právě na to, aby vykonali i vraždu tří prokurátorů. Objevila se tedy silnější linka motivu, protože není moc lidí, kteří by chtěli odstranit jak prokurátory, tak Jána Kuciaka. Objevily se také nové důkazy prezentované u soudu a já jsem mírně optimistická, že nakonec k odsouzení Mariána Kočnera dojde. I když se to samozřejmě ještě protáhne a jedna nebo druhá strana se bude opět odvolávat.

Kdy by měl rozsudek padnout?
Na konci dubna.

Režie dokumentu se ujal americký dokumentarista Matt Sarnecki. Byla to pro dokument výhoda, že nebyl Slovák a že šlo o člověka „z venku“?

Myslím si, že ano, ale je potřeba říct, že Matt žije posledních patnáct let v Evropě. Nedá se o něm říct, že by to byl člověk, který ucítí příležitost, a tak po ní skočí a věnuje se Slovensku, aniž by o něm cokoliv věděl. Žije v Rumunsku a ve střední Evropě tráví dost času. Navíc se s Mattem známe déle než deset let, věříme si a myslím si, že se mu povedlo i díky propracovanému střihu dánského střihače převyprávět tak komplikovaný příběh pochopitelně. Podle mě je to i benefit toho, že nežije na Slovensku. Byl schopný nenechat se nalákat dalšími dějovými linkami, ale zaměřil se přímo na příběh vraždy a jejího dopadu.

Jak moc znal slovenské prostředí?

Znal je přes různé kauzy, na kterých jsem pracovala. Jeho blízký kamarád a šéf OCCRP dokonce na Slovensku rok studoval, takže znají kauzy únosu prezidentova syna i slovenské tajné služby, znali Petera Tótha (bývalý šéf kontrarozvědky Slovenské informační služby, který v devadesátých letech 20. století působil jako novinář, psal do deníku SME - pozn. red.). Rozhodně to pro něj nebylo vykročení do neznáma.

Jak Kuciakova kauza změnila důvěru v média? Ta ve společnosti celosvětově dlouhodobě klesá.

Důvěra v média se zvedla v prvních letech po vraždě. Nicméně po nějaké době se politici včetně současné vlády opět začali trefovat do novinářů a říkat, že jsou tady jenom proto, aby škodili, a že je nenechají pracovat, takže se to zase zhouplo zpátky.

Součástí dokumentu Kuciak: Vražda novináře jsou policejní nahrávky z rekonstrukce samotné vraždy i záznamy z bezpečnostních kamer. Jak jste se k těmto dokumentům dostali? Všechny byly součástí vyšetřovací policejní složky, kterou jste dostala od tajného zdroje?

Některé materiály byly součástí takzvané Kočnerovy knižnice, což byl projekt, kdy jsme jako novináři dostali přístup k nějakým sedmdesáti terabajtům dat, pro srovnání Panama Papers měly čtyři terabajty. Ale jsou tam i věci, které sehnal Matt jako režisér. Poctivě se snažil mluvit se všemi stranami soudního sporu, byl otevřený, poslouchal, co říkali, a tak se dostal i k dalším dokumentům.

Mluvili jste i se samotným Kočnerem?

On byl tou dobou už ve vazbě, tím pádem nám natáčení ve vězení nebylo umožněno, protože byl v té době pod speciálním režimem. Nakonec jsme skončili u jeho právníka.

V dokumentu zazní i nahrávka telefonátu Jána Kuciaka s Mariánem Kočnerem, ve kterém mu vyhrožuje, že se jím a jeho rodinou začne osobně zabývat a hledat na něj špínu. Vy popisujete, že jste se tomu tehdy s Jánem smáli. Jak často vy sama jako investigativní novinářka čelíte podobným výhrůžkám?

Konkrétně Kočner se mnou nikdy nemluvil. Nicméně výhružky mi chodí pořád. Lidé se ale většinou snaží schovat se za nějakou anonymitu, ať už jsou to anonymní účty na sítích, nebo anonymní e-maily. Občas dojde něco i normální poštou. Děje se to vlastně na denní bázi.

Investigace.cz, kterou jste založila, oslaví letos deset let své existence. Vzpomenete si ještě na její začátky? Jaké to bylo, vstoupit sama do světa investigativní žurnalistiky, která byla v té době stále spíš mužskou záležitostí?

Byla jsem hrozně naivní. Nevím, jestli bych sebrala odvahu něco takového zakládat, kdybych věděla, co to obnáší, a kdybych tomu trochu líp rozuměla. Když jsem Investigaci.cz založila, neměla jsem žádné peníze. Počáteční investice byla asi pět tisíc korun, což dostalo můj účet na nulu, protože bylo potřeba zaplatit notáře. A mě to samozřejmě na začátku neuživilo, takže jsem přes den pracovala v IT firmě a přes noc jsem dělala na kauzách, jako byly Panama Papers.

Nad tím, že byste se stala součástí velkých médií, jste tehdy nepřemýšlela?

Hledala jsem, kam bych mohla nastoupit, ale problém byl v tom, že jsem chtěla pracovat na mezinárodních projektech, které se tehdy ve velkých médiích ještě nedělaly.

Kdy si vás veřejnost všimla? Bylo to kauzou Panama Papers, na které jste se zahraničními novináři pracovala v roce 2016?

Myslím si, že ano. Tehdy ten hlavní narativ ze strany velkých médií byl: „Holčičko, ty tomu nerozumíš, nech to prosím tě profesionálům.“ Ale bylo to asi poprvé, co si nás společnost všimla.

Co to zlomilo? Byl to tlak médií? Veřejnosti?

Šlo o několik kroků. V první řadě to byl obrovský tlak ze strany veřejnosti, který byl samozřejmě zčásti daný také tím, že média o vraždě informovala jako o prioritě. To vedlo k odvolání tehdejšího policejního prezidenta Tibora Gašpara a pak se vyšetřování víc rozjelo. Když jsem o tom s vyšetřovatelem mluvila, říkal, že po něm všichni chtěli, aby vraždu vyšetřil jen do úrovně těch, kteří ji spáchali, nikoliv objednavatele. Byl na něj vyvíjen obrovský tlak i od vedení policie. Na nátlak společnosti, médií a pak už i politiků potom už vyšetřování běželo normálně a nezávisle a vyšetřovatel dělal naprosto všechno podle předpisů, takže nebylo možné ho z případu odvolat – to vše ve výsledku vedlo k tomu, že obžaloba podala případ k soudu.

Takže to chtělo pár nezkorumpovaných lidí, kteří se nebáli, aby se to Kočnerovi nepovedlo tak, jak si představoval?

Přesně tak.