Dopřejte si půlden pro sebe. Vstupenky na Feel Good by Heroine v prodeji zde!

Z výhrůžek člověk otupí. Vražda novináře je něco, co ostatní novináře naštve, říká Holcová

Aktualizováno: 21. březen 2023, 6:18

Letos v únoru uplynulo pět let od zavraždění slovenského investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. Dokument Kuciak: Vražda novináře nyní vstupuje do českých kin, uvede jej festival Jeden svět. Protagonistkou snímku je i Pavla Holcová, zakladatelka Investigace.cz a spolupracovnice Jána Kuciaka. V rozhovoru pro Heroine.cz prozradila nové souvislosti Kuciakovy kauzy a také to, že investigativních novinářek přibývá, ačkoliv kvůli své práci často čelí výhružkám.

Novinářka Pavla Holcová v dokumentu Kuciak: Vražda novináře popisuje nástrahy i rizika investigativní práce. Sama dostává výhrůžky denně. Foto: Bontonfilm

Jak vás napadlo společně s americkým režisérem Mattem Sarneckim natočit filmový dokument o vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové?

Byl to jasný, logický krok. Když jsme chtěli po vraždě Jána a Martiny zjistit, co se stalo, rozhodli jsme se, že nebudeme sbírat jen informace pro psaný text, ale budeme rovnou myslet i na to, že by z toho mohl být důležitý film.

Takže nápad na dokument vznikl bezprostředně po vraždě?

Ano. Já jsem šla pod policejní ochranu, ale na místo vyrazili okamžitě lidé z emergency teamu OCCRP, což je mezinárodní organizace na sledování korupce a organizovaného zločinu, a začali sbírat jakékoliv důkazy, které by vraždu mohly nějak objasnit. Vyrazili do Velké Mače a začali se ptát po kamerových záznamech z městského kamerového systému i od lidí, kteří třeba mají kameru na zahradě. Byl to tým asi pěti lidí a jedním z nich byl právě režisér Matt Sarnecki, který měl za sebou v té době už jeden dokument o vraždě novináře Pavla Šeremeta na Ukrajině.

FOTO: Fico, Holcová i rodiče Jána Kuciaka. Prohlédněte si záběry z dokumentu:

+
Záběry z dokumentu Kuciak: Vražda novináře. Snímek měl 23. 2. premiéru na Slovensku, v Česku se poprvé objeví na festivale Jeden svět. Foto: Bontonfilm

V dokumentu figurujete jako jedna z hlavních protagonistek. S Jánem jste byli blízcí spolupracovníci, přátelé. Zjistila jste i tak o té kauze během natáčení něco, co vás ještě překvapilo?

Spoustu věcí. Ta kauza má tolik zápletek, že se některé do filmu ani nevešly. Člověk ji sleduje a najednou přijde zatýkání dvaceti soudců podezřelých z korupce, v rozmezí několika týdnů. Pak se ukáže, že nejsilnější organizovanou zločineckou skupinou bylo samotné vedení slovenské policie. Říkala jsem si: ty kráso, co se tady děje?

Pomyslný scénář dokumentu se tedy měnil v průběhu natáčení, v závislosti na nových skutečnostech?

Přesně tak.

Jedním z nejsilnějších momentů dokumentu jsou pro mě záběry po vynesení rozsudku, ve kterém byli Marián Kočner a Alena Zsuzsová zproštěni obvinění z vraždy Jána a Martiny. Vy jste od začátku přesvědčená, že to byl právě Kočner, kdo si vraždu Kuciaka objednal. Letos navíc soud s Kočnerem a Zsuzsovou pokračuje. Jaké nové skutečnosti se objevily?

Případ je v těchto dnech silnější kvůli tomu, že se ukazuje nějaký vzorec chování Mariána Kočnera. Vyšlo najevo, že je případ spojený s přípravou vraždy tří slovenských prokurátorů. Lidé, kteří figurovali v kauze vraždy Jána Kuciaka, se přiznali, že byli najati právě na to, aby vykonali i vraždu tří prokurátorů. Objevila se tedy silnější linka motivu, protože není moc lidí, kteří by chtěli odstranit jak prokurátory, tak Jána Kuciaka. Objevily se také nové důkazy prezentované u soudu a já jsem mírně optimistická, že nakonec k odsouzení Mariána Kočnera dojde. I když se to samozřejmě ještě protáhne a jedna nebo druhá strana se bude opět odvolávat.

Kdy by měl rozsudek padnout?
Na konci dubna.

Foto: Dílo kazaňského digitálního umělce Lva Pereulkova z cyklu Umělé experimenty. Repro se svolením autora

„Když to nahlásíte, nikdo vás nezaměstná!“ Rusko oběti sexuálního násilí umlčuje

Sexuální násilí

Kočner byl od roku 2018 ve vazbě, byl obviněn a nakonec pravomocně odsouzen na 19 let odnětí svobody z padělání směnek a maření spravedlnosti. Vraždu prokurátorů tedy plánoval z vazby?

Nejdříve ji plánoval ještě před vraždou Kuciaka, ale vrazi se zalekli, že je vražda prokurátora a náměstka generálního prokurátora, který je jednou z nejmocnějších postav slovenské justice, příliš velké sousto. Kočner jim tedy podle výpovědí mnoha již pravomocně odsouzených lidí řekl: dobře, můžete si nechat peníze, když vykonáte vraždu Jána Kuciaka. Ta proběhla, vyšetřování bylo na začátku a všichni byli skeptičtí, že by to mohlo někam vést. Kočner tak opět začal plánovat likvidaci těchto tří prokurátorů, a to už z vazby.

Režie dokumentu se ujal americký dokumentarista Matt Sarnecki. Byla to pro dokument výhoda, že nebyl Slovák a že šlo o člověka „z venku“?

Myslím si, že ano, ale je potřeba říct, že Matt žije posledních patnáct let v Evropě. Nedá se o něm říct, že by to byl člověk, který ucítí příležitost, a tak po ní skočí a věnuje se Slovensku, aniž by o něm cokoliv věděl. Žije v Rumunsku a ve střední Evropě tráví dost času. Navíc se s Mattem známe déle než deset let, věříme si a myslím si, že se mu povedlo i díky propracovanému střihu dánského střihače převyprávět tak komplikovaný příběh pochopitelně. Podle mě je to i benefit toho, že nežije na Slovensku. Byl schopný nenechat se nalákat dalšími dějovými linkami, ale zaměřil se přímo na příběh vraždy a jejího dopadu.

Jak moc znal slovenské prostředí?

Znal je přes různé kauzy, na kterých jsem pracovala. Jeho blízký kamarád a šéf OCCRP dokonce na Slovensku rok studoval, takže znají kauzy únosu prezidentova syna i slovenské tajné služby, znali Petera Tótha (bývalý šéf kontrarozvědky Slovenské informační služby, který v devadesátých letech 20. století působil jako novinář, psal do deníku SME - pozn. red.). Rozhodně to pro něj nebylo vykročení do neznáma.

Pavla Holcová

Novinářka a protagonistka dokumentu Kuciak: Vražda novináře

Foto: Brigita Zemen

Pracovala v kubánské sekci Člověka v tísni. Je zakladatelkou Českého centra pro investigativní žurnalistiku a webu Investigace.cz. Jako jediná novinářka z České republiky byla přizvána do globální investigace Panama Papers, za kterou International Consortium of Investigative Journalists získalo v roce 2017 Pulitzerovu cenu. Kromě Panama Papers pracovala také na kauzách Pandora Papers, mapovala mnohamiliardové dodávky zbraní pro konflikt v Sýrii a zabývala se i odhalením schématu na praní peněz vlivných Rusů v Evropě. Po smrti svého blízkého spolupracovníka Jána Kuciaka se podílela na vzniku Investigativního centra Jána Kuciaka.

Jak Kuciakova kauza změnila důvěru v média? Ta ve společnosti celosvětově dlouhodobě klesá.

Důvěra v média se zvedla v prvních letech po vraždě. Nicméně po nějaké době se politici včetně současné vlády opět začali trefovat do novinářů a říkat, že jsou tady jenom proto, aby škodili, a že je nenechají pracovat, takže se to zase zhouplo zpátky.

Foto: Ladislav Babuščák

Nvotová: O nejpalčivějších problémech mluvit nechceme. Můj další film bude o muži

Český film

Čím si myslíte, že je nedůvěra lidí v média způsobená? Mohou za to jen politici?

To je dost komplikovaná otázka, na kterou není jednoduchá odpověď. Současný svět se stává velmi komplexním a velmi komplikovaným a lidé hledají, jak pochopit změny, které se odehrávají. A nejde jen o velké politické změny, ale například i o změnu klimatickou. S příchodem internetu je šíření informací mnohem jednodušší. Teď jsme ve fázi chaosu, kdy je informací strašně moc, svět se strašně rychle mění a lidé chtějí nějak pochopit, co se děje, ale nevědí, jak nakládat se zahlcením informací, a proto velmi často ztrácejí důvěru v novináře. My novináři jsme nebyli schopni dostatečně vysvětlit, jaké jsou naše etické principy, jak fungujeme a jak ověřujeme informace a co nás to stojí.
Příběhy, které přinášíme, jsou navíc velmi často negativní, depresivní a naše konkurence nabízí jednoduchá vysvětlení, například globální spiknutí. Lidé mnohem častěji sáhnou po tom, co je utvrdí v přesvědčení, že oni nejsou zodpovědní za to, co se děje. A novináři na to nejsou připraveni. Často se to srovnává s podobně radikální změnou, jako byl příchod knihtisku. Tehdy církev ztratila monopol na šíření informací a interpretaci bible. Lidé si to mohli přečíst ve vlastních výtiscích, ale zároveň s tím přicházelo velké šíření dezinformací. A teď procházíme podobně radikální změnou, která pravděpodobně vygeneruje nějakou novou profesi.

Vražda novináře je něco, co ostatní novináře nesmírně naštve. Takže místo toho, aby ty kauzy řešil jedinec, většinou vznikne nějaký tým lidí, kteří jsou silně motivovaní je dotáhnout.

Součástí dokumentu Kuciak: Vražda novináře jsou policejní nahrávky z rekonstrukce samotné vraždy i záznamy z bezpečnostních kamer. Jak jste se k těmto dokumentům dostali? Všechny byly součástí vyšetřovací policejní složky, kterou jste dostala od tajného zdroje?

Některé materiály byly součástí takzvané Kočnerovy knižnice, což byl projekt, kdy jsme jako novináři dostali přístup k nějakým sedmdesáti terabajtům dat, pro srovnání Panama Papers měly čtyři terabajty. Ale jsou tam i věci, které sehnal Matt jako režisér. Poctivě se snažil mluvit se všemi stranami soudního sporu, byl otevřený, poslouchal, co říkali, a tak se dostal i k dalším dokumentům.

Mluvili jste i se samotným Kočnerem?

On byl tou dobou už ve vazbě, tím pádem nám natáčení ve vězení nebylo umožněno, protože byl v té době pod speciálním režimem. Nakonec jsme skončili u jeho právníka.

Foto zavražděného slovenského investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové při vzpomínkové akci. Foto: Shutterstock

Výhružky na denní bázi

V dokumentu zazní i nahrávka telefonátu Jána Kuciaka s Mariánem Kočnerem, ve kterém mu vyhrožuje, že se jím a jeho rodinou začne osobně zabývat a hledat na něj špínu. Vy popisujete, že jste se tomu tehdy s Jánem smáli. Jak často vy sama jako investigativní novinářka čelíte podobným výhrůžkám?

Konkrétně Kočner se mnou nikdy nemluvil. Nicméně výhružky mi chodí pořád. Lidé se ale většinou snaží schovat se za nějakou anonymitu, ať už jsou to anonymní účty na sítích, nebo anonymní e-maily. Občas dojde něco i normální poštou. Děje se to vlastně na denní bázi.

Běloruská disidentka Palina Šarenda-Panasjuk přišla o svobodu i o rodinu.
Foto: Amnesty International Česká republika

Odtáhli ji do vězení násilím. Podřizovat se Lukašenkovu režimu odmítá, své děti neviděla dva roky

Bělorusko

Berete je vážně?

Člověk otupí. Kdyby něco přišlo jednou za měsíc, tak nad tím asi přemýšlím víc, než když se to na mě hrne každý den.

Bála jste se někdy o svou bezpečnost? Například tehdy, když jste se po Jánově vraždě rozhodla publikovat jeho nedokončené texty?

To je standardní proces. Nebylo to tak, že bych se bála, a proto to publikovala. V momentě, kdy vznikne jakékoliv podezření, že byl někdo zavražděný nebo mu bylo ublíženo na základě zatím nevydaného textu, je potřeba onen text vydat co nejdřív, právě proto, aby bylo riziko další preventivní vraždy sníženo. Informace je vypuštěna do světa a už se s tím nedá nic dělat. O sebe se nebojím, ale bojím se o lidi, na kterých mi záleží.

Je to pro novináře těžší, když má rodinu?

Určitě. Spousta mých kolegů se rozhodla rodinu nemít právě z tohoto důvodu. Ale to se bavíme o kolezích ze zemí, jako je Ázerbájdžán nebo Mexiko, ne o kolezích z Česka nebo ze Slovenska.

O filmu Kuciak: Vražda novináře

Nový dánský koprodukční dokument Kuciak: Vražda novináře odhaluje nové skutečnosti kauzy zavražděného investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové, která v únoru 2018 otřásla nejen Slovenskem. Dokument rozplétá chapadla (nejen) slovenské mafie z cenné zahraniční perspektivy, jeho autorem je americký režisér Matt Sarnecki. Snímek přináší divákům nikdy nezveřejněné záběry i autentické rozhovory s rodiči Jána a Martiny či s obhájcem hlavního obžalovaného, podnikatele Mariana Kočnera. Dokument Kuciak: Vražda novináře vstoupí do českých kin 23. března v rámci festivalu Jeden svět. Na Slovensku měl premiéru 23. února.

Napadlo vás někdy, že byste s investigativní novinařinou skončila?

Ne.

Ani po vraždě Jána Kuciaka?

Napadne mě to každý pátek, když je člověk vyčerpaný a potřebuje si odpočinout. Ale že bych opravdu reálně uvažovala nad tím, že bych skončila, to se ještě nestalo.

Takže ani vražda novináře není něco, co by ostatní novináře zastrašilo?

Naopak, vražda novináře je něco, co ostatní novináře nesmírně naštve. Takže místo toho, aby ty kauzy řešil jedinec, většinou vznikne nějaký tým lidí, kteří jsou silně motivovaní je dotáhnout.

Jaká bezpečnostní opatření ve své práci dodržujete? Hlídáte si například, co o sobě prozrazujete na sociálních sítích?
Samozřejmě. Dávám si velmi záležet na tom, abych si zachovala soukromí. Máme dvakrát do roka školení na digitální i osobní bezpečnost. Šifrujeme e-maily, používáme zabezpečené kanály, vytváříme si vlastní komunikační programy. Máme dost striktní pravidla, která jako součást mezinárodní sítě investigativních novinářů musíme dodržovat.

Jak velkou roli hrají sociální sítě v práci investigativní novinářky? Využíváte je jako jeden ze zdrojů?
Je to rozhodně vodítko. Zejména když se bavíme o hardcore organizovaném zločinu, třeba o balkánských nebo italských mafiánech. Oni samotní jsou dost pokročilí v tom, jak nic nedávat na sociální sítě, nicméně mají rodiny, partnerky, milenky, které na sítích věci sdílejí. Dost zábavné bývá, když udělají instagramový profil svému koni nebo své kočce, z toho jde vyčíst strašně moc. Stejně tak nám sociální sítě pomáhaly, když jsme se snažili dohledat skryté majetky ruských oligarchů, kteří jsou na sankčním seznamu.

Přešla jsem od reportáží ze zákopů k reportážím o ženách, protože ony se dopouštěly mnohem více obdivuhodných činů než ti zbojníci, říká novinářka Petra Procházková.
Foto: Tomáš Beran

S dítětem se vrhla do řeky, plavat neuměla. Ve válce ženy dělají obdivuhodnější činy než muži, říká Procházková

Moje Heroine 2022
Aktualizováno

V čem vám pomohly?

Například jsme dostali tip, že právě dcera Romana Abramoviče má koně, který má hodnotu čtyři sta tisíc dolarů. A my jsme přes sociální sítě byli schopni prokázat dost informací. Samozřejmě nestačí fotka koně, ale zjistili jsme, jak se jmenuje, ve kterém klubu je, na stránkách klubu jsme našli, kdy se tam registroval, pod jakým jménem i kdo je registrovaný jako majitel. Tím jsme potvrdili, že je kůň opravdu registrovaný na dceru Abramoviče. Pak jsme mluvili s experty, kteří se účastní aukcí dostihových koní a vyznají se v tom, za kolik se dražil tento konkrétní kůň a kdo ho dražil, a tak jsme se následně dostali k dalším offshore společnostem a přes ty zase k dalším majetkům, které patří rodině Romana Abramoviče a jsou v Itálii.

Původně jste pracovala v neziskové organizaci Člověk v tísni. Kdy jste se rozhodla, že se stanete investigativní novinářkou?

Bylo to ve vězení na Kubě. Zavřeli mě s rumunským kolegou Paulem Radu, což už tenkrát byl hvězdný investigativní novinář. On začal mluvit o tom, jaký typ investigativní žurnalistiky dělá. Vůbec jsem nevěděla, co to je, ale rozhodla jsem se, že to je přesně to, co by mě jednou bavilo.

A od té doby jste ani jednou nelitovala?

Nelitovala.

Ty tomu nerozumíš, holčičko

Investigace.cz, kterou jste založila, oslaví letos deset let své existence. Vzpomenete si ještě na její začátky? Jaké to bylo, vstoupit sama do světa investigativní žurnalistiky, která byla v té době stále spíš mužskou záležitostí?

Byla jsem hrozně naivní. Nevím, jestli bych sebrala odvahu něco takového zakládat, kdybych věděla, co to obnáší, a kdybych tomu trochu líp rozuměla. Když jsem Investigaci.cz založila, neměla jsem žádné peníze. Počáteční investice byla asi pět tisíc korun, což dostalo můj účet na nulu, protože bylo potřeba zaplatit notáře. A mě to samozřejmě na začátku neuživilo, takže jsem přes den pracovala v IT firmě a přes noc jsem dělala na kauzách, jako byly Panama Papers.

Nad tím, že byste se stala součástí velkých médií, jste tehdy nepřemýšlela?

Hledala jsem, kam bych mohla nastoupit, ale problém byl v tom, že jsem chtěla pracovat na mezinárodních projektech, které se tehdy ve velkých médiích ještě nedělaly.

Kdy si vás veřejnost všimla? Bylo to kauzou Panama Papers, na které jste se zahraničními novináři pracovala v roce 2016?

Myslím si, že ano. Tehdy ten hlavní narativ ze strany velkých médií byl: „Holčičko, ty tomu nerozumíš, nech to prosím tě profesionálům.“ Ale bylo to asi poprvé, co si nás společnost všimla.

Americká investigativní novinářka Brenna Smith.
Foto: Ondřej Besperát/Bakala Foundation

„Jako mladou novinářku vás lidé neberou vážně.“ Získala Pulitzera, učí, jak poznat fake news

Novinářky

Radila jste se tehdy s někým právě z těch velkých médií?

Dokonce jsem velmi rychle pochopila, že je potřeba vytvořit větší tým. Ten skutečně vznikl, byli v něm zástupci velkých médií, ale nefungovalo to úplně podle mých představ. Nebyli ochotni spolupracovat.

Hrála v tom roli velká ega?

Částečně ano a zčásti šlo o nedorozumění, protože některá média nedodržovala to, co jsme si domluvili. Například to, že všichni budeme vydávat věci v pondělí ráno, ale oni je vydali už v neděli. Pak tvrdili, že se stala technická chyba systému. Zkrátka to nefungovalo.

Často na kauzách spolupracujete s kolegy ze zahraničí. Je to bezpečnější? Snadnější? Chrání vás to navzájem?

Spolupráce obecně zajišťuje větší bezpečnost toho, co děláme. Zničit jednoho novináře není tak komplikované a finančně náročné jako zničit síť novinářů. Zejména, když se nacházejí různě po světě. Je to nejen složitější, ale zároveň si také nemůžete být jistí, jestli se na to nepřijde. Jedna z důležitých složek systému, který vedl k vraždě Jána Kuciaka, byla, že soudci byli zkorumpovaní. To znamená, že Marián Kočner byl přesvědčený o tom, že mu vražda projde. Kdyby náhodou došlo k vyšetřování, měl přímou vazbu na prokurátora, který by to dokázal zamést pod koberec, a měl přímou vazbu na policii, která mohla vyšetřování pro nedostatek důkazů zastavit.

Podstatná je spolupráce

Co to zlomilo? Byl to tlak médií? Veřejnosti?

Šlo o několik kroků. V první řadě to byl obrovský tlak ze strany veřejnosti, který byl samozřejmě zčásti daný také tím, že média o vraždě informovala jako o prioritě. To vedlo k odvolání tehdejšího policejního prezidenta Tibora Gašpara a pak se vyšetřování víc rozjelo. Když jsem o tom s vyšetřovatelem mluvila, říkal, že po něm všichni chtěli, aby vraždu vyšetřil jen do úrovně těch, kteří ji spáchali, nikoliv objednavatele. Byl na něj vyvíjen obrovský tlak i od vedení policie. Na nátlak společnosti, médií a pak už i politiků potom už vyšetřování běželo normálně a nezávisle a vyšetřovatel dělal naprosto všechno podle předpisů, takže nebylo možné ho z případu odvolat – to vše ve výsledku vedlo k tomu, že obžaloba podala případ k soudu.

Takže to chtělo pár nezkorumpovaných lidí, kteří se nebáli, aby se to Kočnerovi nepovedlo tak, jak si představoval?

Přesně tak.

Láska, sex a zklamání ve filmu Girl Picture.
Foto: Citizen Jane Productions / Mezipatra

Jaké je být mladou ženou, ptala se režisérka. V jejím filmu nosí dívky minisukně, oběťmi nejsou

Ženy ve filmu

Komunikujete při své práci i s mafií? Vědí, že se o ně zajímáte, že o nich zveřejníte informace?

Musíme. To, co je nebezpečné, je překvapený narkobaron. Když se podíváme na tradiční organizovaný zločin, tedy na obchodníky s tunami kokainu, tak ti největší šéfové zůstávají skryti i nám. Neukazují se, pěstují si rajčátka na jihu Itálie, starají se o zahrádku, mají manželku, která není dlouhonohá blondýna, nejezdí mercedesem, ale starým, omláceným fiatem, a nic k nim nevede. To znamená, že ti lidé, ke kterým se dostaneme, jsou někomu zodpovědní. Takže když nevědí, že o nich píšeme, a potom vyjde článek, tak si je „Capo di Tutti Capi“ pozve na kobereček a může je to stát i život. Proto velmi často reagují vyplašeně. Když je ale naopak oslovíme s tím, že o nich máme informace, které plánujeme vydat, a dáme jim možnost se k tomu vyjádřit, tak vědí, že se něco připravuje. Můžou jít za svým šéfem a říct mu, že o nich novináři budou zase něco psát, ale že už najali ty nejlepší právníky a je to pod kontrolou. Život je to stát nebude, a tím pádem pravděpodobně ani novináře.

Už jsme zmínily, že novináři jsou zranitelnější, když mají rodinu. Co když jde o ženy novinářky? Je namístě větší opatrnost, nebo v investigativní novinařině nehraje pohlaví roli?

Myslím si, že roli nehraje. To, co je pro novináře opravdu ohrožující, je typ osamělého vlka, který se urval a chce si všechno řešit sám pro sebe. A myslím si, že mezi ženami je větší ochota spolupracovat, sdílet, ptát se.

Kolik je vlastně mezi investigativními novináři žen?

Když se podívám na naši mezinárodní síť, což je asi procento z celosvětové populace investigativních novinářů, tak je to zhruba půl na půl, možná i lehká většina. Za posledních sedm let žen v investigativní žurnalistice hodně přibylo.

Co byste na základě svých dlouholetých zkušeností poradila ženám, které se pro tuto práci rozhodnou?

Ať se nenechají odradit tím, že jim někdo říká: „Tomu nerozumíš, holčičko.“

Heroine.cz je mediálním partnerem dokumentu Kuciak: Vražda novináře a festivalu Jeden svět 2023, který začíná po vybraných českých městech 22. března a končí 2. dubna. 

Aktuální číslo

  • o tom, jak rodí ženy, rozhodují muži
  • BDSM coming out
  • Malý, tlustý, plešatý? Body shaming se týká i mužů. Promluvili Čestmír Strakatý, Šimon Holý, René Levínský a Jordan Haj
  • Budoucnost je rostlinná
Popup se zavře za 8s